27. března 2012
Dnes se projdeme celkem nenáročnou trasou mezi vesnicí Svébohov a městem Zábřeh. O Zábřehu jsem tu psal několikrát. Svébohov jsem zatím jen letmo zmínil, protože nikdy nebyl cílem ani výchozím bodem, ale pouze místem mezi body A a B. Tentokrát došlo i na zevrubnější průzkum. Trasa se všemi odbočkami a zacházkami mohla vydat celkově na nějakých 10 km.
Původně se mi ven vlastně ani moc nechtělo. Slunce se tu a tam schovávalo za mraky, foukal vítr a byly tu ještě jiné důvody. Nakonec jsem si řekl, že sedět doma je v každém ohledu k ničemu, navlékl na sebe vhodné hadry, do batohu strčil foťák a vyrazil z paneláku. Autobus odjížděl o půl dvanácté a ve dvanáct už jsem z něj vyskakoval ve Svébohově.
Ačkoliv to z tak na první pohled nemusí tak vypadat, jde o docela pěknou dědinu. Vzhledem k průměrné nadmořské výšce (416 metrů) se dá říct, že leží v kopcích. To nejlépe dokážou rozhledy z vyšších částí obce. Mají tu jeden velký kostel, jednu kapli a něco, čemu by se dalo říkat kaplička. Protože kostel stojí hned u silnice, nebyl pro mě nic nového. Vydal jsem se tedy hlouběji do uliček. K evangelické kapli stojící spíš kousek nad dědinou, než v ní, jsem se dostal na radu jedné domorodkyně, která mi ukázala cestu přes dvůr u svého domu. Prošel jsem jím na úzkou silničku a po ní až na místo. Cedulka u dveří kaple hlásí, že to není jen tak nějaká kaplička, ale kulturní památka. Propletl jsem se zase až na opačný konec vesnice, tedy ten směrem k Rovensku. Je to do kopce, ale nevadí. Kopečky mají sice své nevýhody, ale mezi jejich nepopiratelné výhody patří mnohdy krásné výhledy do dálky. Zde na masiv Hrubého Jeseníku a okolí. Menší viditelný kopec, co vypadá jako by měl seříznutý vrcholek, je Chocholík u Šumperka a nalevo od něj se zvedá svah Háje s rozhlednou. Jen o kousek dál už lze pod stále zasněženými svahy spatřit město Šumperk a také Bludov, který tvoří nižší řadu. Šumperk leží ještě za dalším kopcem, takže je ho vidět jenom část.
Cesta, po které jsem se vydal k Zábřehu, není turisticky značená, ale přehlédnout se nedá. Jde o úzkou asfaltovou silnici, sloužící nejspíš hlavně pro potřeby zemědělců. Stačí asi 200 metrů nad Svébohovem zabočit doprava. Zhruba po půl kilometru od odbočení z hlavní silnice narazíme malý kamenný kříž. Protože vede jen kus pod hřebenem kopců, solidně tu foukalo a já byl rád, že jsem si s sebou vzal bundu. Původně jsem totiž neuváženě uvažoval o tom, že ji nechám doma. Zabloudit se tu nepodařilo dokonce ani mě, takže je to velmi nepravděpodobné u kohokoliv, kdo by se sem vydal. Stačí se držet asfaltu, tu a tam se trochu schovávajícího pod hlínou z okolních polí. Leckde se přesto vyplatí cestu opustit a juknout přes kopec k severovýchodu. Většinou na taková místa vedou nějaké vyšlapané pěšiny a opravdu se to vyplatí. Jen škoda, že proti včerejšku byl dnes vzduch o poznání více zamlžen oparem. Po nějaké době jsem došel na rozcestí Nad Václavovem. Turistický rozcestník tu posílá pocestné dvěma směry po zelené značce. Buď na Václavov nebo na Zábřeh. Tam jdu i já. Další etapa vede rovněž po pěšině mezi poli. Jen s tím rozdílem, že už nikoliv po asfaltu, ale jen po usudané hlíně.
Další rozcestí přijde u rozcestníku se jménem "Na Horách". Je to zajímavé ze dvou důvodů:
1) Těžko tomu kopečku říkat "hory"
2) "Na Horách" se to jmenuje i u osady na Olšanské hoře, kde jsem byl loni. Vzdušnou čarou jsou tahle dvě místa od sebe vzdáleny něco přes 6 km.
Do Zábřeha odtud vedou dvě značky - zelená a modrá. Zvolil jsem zlatou střední cestu a nešel ani po jedné z nich. Ne že bych byl takový znalec a odborník na orientaci, ale ještě doma jsem si na mapě zjsitil, že bude zajímavěší vzít to přes pole nalevo od značených tras. Ukázalo se to být šťastným řešením. Proti stromořadí, kudy by mě vedly značky, tady z mírně se svažujících polí byl krásný rozhled. Určitý podíl na tom má i fakt, že Zábřeh leží na okraji poměrně rovné oblasti. Tedy ono je okolo jinak ještě docela dost kopců - dokonce se jim říká Zábřežská pahorkatina, ale přece jen už to nejsou Jeseníky a takové terény jako kolem cca 12 km vzdáleného Šumperka. Šoural jsem si to podél potůčku, spíš takové stružky mezi poli, když z křoví jen kousek ode mě vyrazily tři srnky. Tentokrát se mi povedlo celkem pohotově zareagovat a pořídit pár záběrů, jak se ženou kolem a mizí za hřebenem travnatého kopce. Pěšina kolem potoka, tu a tam ve stínu pod stromy, byla vlastně cesta vyježděná zemědělskou technikou. Nebýt dlouhého sucha, možná bych se tu pěkně rochnil v bahně. Teď tady naštěstí žádné nebylo. Dalšími zvířátky, které jsem potkal, byli zajíci. Ani náhodou nešlo jen o jednoho. Bohužel všichni dělali čest své pověsti. Zdržovali se velmi daleko ode mě a když si mě všimli, vzali do zaječích.
Když jsem to tak uvážil, zbývalo mi víc času, než jsem původně plánoval. Většinou si totiž nechávám malou rezervu na bloudění, kochání a další nezbytné věci, ale tentokrát jsem ke svému vlastnímu překvapení nikde nebloudil, takže pár minut oproti plánu přebývalo. V rámci plýtvání nastřádaných chvilek jsem si zašel k čemusi betonovému opodál. Byl to vodárenský objekt. VODOJEM - VSTUP ZAKÁZÁN, hlásila cedulka na bráně střežící přístup. Lozit do vodojemu mě stejně nijak nelákalo, tak jsem se raději zadíval do krajiny. Přes ty roviny bylo pěkně vidět hlavně k severu. Na jih k městu sice taky, ale tam výhled kazil opar prosvícený sluncem. Pokračoval jsem k domkům napravo od pěšiny, kterou jsem původně přišel. Přírodní scenérie tu poněkud kazí stožáry vedoucí elektrřinu z Dlouhých Strání do trafostanice v Krasíkově u Lanškrouna. Na okraj Zábřeha jsem došel po prašné polní cestičce k domkům ve svahu naproti lihovaru. Tyhle domy zde ještě před pár lety, kdy jsem v Zábřehu bydlel, nestály. Některé vypadaly dobře, jinde to stavitelé možná trošku přepískli. Jeden mi přišel spíš jako nepovedený pokus o výstavbu repliky středověké tvrze. Vyšel jsem nedaleko lihovaru. Na rozcestí, kam vedly i ty původně značené trasy od rozcestníku "Na Horách". Pár metrů dále stál kamenný kříž a u něj seděly nějaké dvě paní. Bylo mi blbé je vyhánět i fotit jako papparazzi, tak jsem na to šel odlišnou metodou. "Dobrý den," povídám, "vypadáte u toho kříže hrozně hezky. Můžu si vás cvaknout?", a než se vzmohly na nějaký výraznější odpor, měl jsem vše ve své temné skříňce a mizel odtud.
Do doby, než pojede zpáteční spoj, mi nezbylo než se poflakovat po městě. Třeba kolem rybníka před nákupním střediskem. Kdysi se tomu obchoďáku říkalo "Šmoulov" (nevím, jestli se to ještě používá) a byl to jeden z prvních diskontů v okolí. Všichni z toho byli celí pryč a o nějakém Kauflandu nebo Hypernově neměli ještě ani ponětí. Na dalším snímku je Vašíčkova pekárna, co zásobuje pečivem široké okolí. Svého času znal každý domorodec slogan "Kupte si rohlíček od firmy Vašíček". Kostel Sv.Barbory stojí v parku, kde za mého dětství bývaly výběhy a klece s různými zvířaty. Taková minizoo. Bohužel nějací výrostci (kreténi) pak část zvířat zabili a chovy byly zrušeny. Dodnes mi to přijde jako velká škoda, protože to mohla být zajímavá městská atrakce. Teď Zábřeh už léta všude cpe rodáka Eskymo Welzla a začíná tu být přewelzlováno. Nějaké další turistické lákadlo by se jistě hodilo. Ulice Komenského byla sice vždy ošklivá, ovšem tentokrát mi přišla ještě ošklivější. Naštěstí je důvodem její zkulturňování. Až silnice dostane nový povrch, lépe splyne s těmi několika opravenými fasádami kolem a dojem snad bude veselejší. Masarykovo náměstí tak ošklivě nevypadá. Je naopak prostorné a velmi tomu prospívá i pěkně opravený zámek, v jehož útrobách sídlí Městský úřad. Jen těch aut tam parkuje čím dál víc. V domě pod podloubím je muzeum, kde najdete především - jak jinak - expozici věnovanou Eskymo Welzlovi.
Seběhl jsem dolů na autobusové nádraží na Valové a za chvíli už seděl v autobuse směr Šumperk. Přestože se mi původně nikam nechtělo, byl to docela příjemný výšlap. A když už nic, aspoň jsem se nadýchal čerstvého vzduchu a vyplašil srnky:)
Žádné komentáře:
Okomentovat