3. května 2014
Nestává se často, že by partnerka dohodila kamarádce svého chlapa. Občas se však takový vzácký případ vyskytne a tentokrát jsem to schytal já. Tedy schytal... Možná to znělo jako bych si stěžoval, což si naopak vůbec nestěžuji. Byla to pro mě po dlouhé době - nebojím se napsat po letech - zase jednou opravdu pořádná túra. Poloviččině kamarádce ve čtvrtek odjel manžel s dětmi na chalupu k rodičům a ona se rozhodla strávit jeden ze čtyř takto příhodně uvolněných dnů na horách. Chvályhodné rozhodnutí. Jenomže jít neměla s kým, tudíž rozhodila sítě po internetu, kde se jich chopila moje polovička a já byl (s)volný. Stejně jsem o něčem podobném, i když v menším měřítku, sám uvažoval. Tolik na vysvětlenou, abyste nevyvozovali nějaké špatné závěry z faktu, že jsem zase túroval s nějakou jinou ženskou:) Janka je ze Slovenska a má bohaté zkušenosti s tatranskými túrami, které jsou přece jen trochu jiný level než Jeseníky.
Proto jsem měl ze začátku trochu obavy z toho jak mě odrovná, což se nakonec nepotvrdilo. Sám jsem byl překvapen. Přesto se akce neobešla bez občasných prohlášení typu: "No, takhle to u nás vypadá na nástupní trase", "Tohle už začíná trochu vypadat jako na Oravě" nebo "Tady to okolí mi vzdáleně připomíná Rysy". Ještě že jsem klidná povaha a nenosím s sebou v batůžku pepřák.
Trasu jsme zvolili jednu z těch absolutně nejprofláklejších, jaké v Jeseníkách najdete. Kdybychom vyrazili ze Šeráku přes Keprník na Červenohorské sedlo a pokračovali skutečně prošlým, zvládli bychom na jeden zátah prakticky kompletní hřeben Hrubého Jeseníku. Jenomže to by nás hodně bolely nožičky a ony vlastně dost bolely i tak.
Start na Červenohorském sedle, kam nás dopravil linkový autobus s odjezdem v 8:15 ze Šumperka. Jízda trvá necelou hodinu a aktuálně stojí 42 Kč. Jdeme po červené turistické značce, ke které je třeba přejít silnici o kus dále směrem na Jeseník. Abychom si nedělali nějaké předčasné iluze o nenáročnosti, hned ze začátku citelně stoupáme podél jedné ze sjezdovek na svahu Velkého Klínovce. Nejprve po šotolině, ze které ovšem přibližně v nejvyšším bodě sejdeme na úzkou lesní pěšinu. Rozcestník Klínovec nabízí první výhledy na opačnou stranu (Praděd, Dlouhé Stráně) a pro případ deště také skromné přístřeší. Nám zatím počasí přálo. Etapa od Klínovce přes Výrovku a Malý Jezerník se nese ve znamení vícečetné terénní houpačky nízkým porostem kleče. Některé úseky jsou opravdu docela drsné, byť nijak dlouhé. Bylo 1.máje, státní svátek a lidé měli volno, což se odrazilo i v počtu dalších turistů. Potkali jsme několik Poláků, ale především spoustu lidí ze západních Čech. Konkrétně si vzpomínám na Lovosice a Karlovy Vary. Zde zrovna odpočíváme v jednom stoupavějším úseku spolu s lovosickou skupinkou. Další část trasy od Malého Jezerníku se vyznačuje rašelinovým podložím. Proto jsou místy celkem dlouhé úseky vedeny po dřevěných chodníčcích. Tu a tam v nich člověk narazí na uvolněnou nebo prohnilou fošnu, takže ani na tak zdálnivě zabezpečené cestě není nouze o občasný adrenalin. Jeden z úplně nejdrsnějších úseků číhá v lese směrem k rozcestí Slatě. Terén tam prudce stoupá po nepříliš pohodlné stezce tvořené kamením a spletí kluzkých kořenů.
Na Slatích se setkávají červená značka se zelenou a společně pokračují ke Švýcárně. Už pohodlně, relativně po rovince a dobrém povrchu. V chatě jsme si dali menší obídek a takto posilněni pokračovali dále. To znamená po asfaltce směrem k Pradědu. Na rozcestí Pod Pradědem klasika. Hromady lidí, maminy s kočárky a staří lidé o berličkách, kteří se nechali vyvézt autobusem na Ovčárnu a míří po asfaltce k vysílači. Shodujeme se na tom, že vrcholový Václavák si rádi necháme ujít a míříme dolů. Dav se žene (belhá, veze) vzhůru, my proti jeho proudu. Před Ovčárnou se po mezích ještě válely zbytky sněhu. I podle vzhledu polehlé trávy je poznat, že jaro tak, jak ho máme v Šumperku, sem dorazí opožděně. Ovčárnu lze brát jako druh záchytného bodu. Pokud bychom už měli dost, můžeme se svézt autobusem dolů na Hvězdu a nějakým příhodným spojem domů. Jak se ale zdá, sil máme pořád dostatek, a tak vzdor zatahující se obloze vyrážíme po červené k druhému nejvyššímu vrcholu v Jeseníkách, k Vysoké Holi. Stoupáme okolo rezavého torza vleku hned u cesty a před námi se objevují Petrovy kameny, údajné místo čarodějnických sabatů. Čarodějnice během nich měly obcovat s ďáblem. Žádné připálené primerosky jsme však nezahlédli, tak je to asi jenom pověst.
Hned u rozcestníku a meteostanice na vrcholu Vysoké Hole stojí historický hraniční kámen Moravy a Slezska. Do něj vytesaný letopočet je 1681. Pro nás znamená i takové pomyslné překročení hranice do druhé půli výšlapu. Milník slavíme konzumací tatranky a miniporadou u mapy. Pokračujeme nádhernou cestou přímo po hřebeni. Trochu nám to kazí slabé mrholení, ale stejně nevydrželo dlouho.
Výhledy jsou zde hlavně na východní stranu. Při pěkném počasí a viditelnosti (což nebyl tenhle případ) je vidět opravdu hodně daleko. Pěkný už není ten puchýř, co se mi udělal na patě. Ještě horší bylo, když se strhl a začal krvácet. Ještěže kamarádka přispěla náplastí z vlastních zásob. Já totiž u sebe neprozřetelně neměl žádnou. Jelení studánka - na lavičce u pramene si opět dáváme pauzu a chroustáme malou svačinu. Pohodlnou pěšinkou míříme dél ke skále na Pecném. Je zajímavé, že zatímco po pravé straně máme travnaté pláně, po straně levé bují porost kleče. Skála na vrcholu Pecný (1334 m.n.m.) skýtá ideální příležitost pokochat se výhledem k západu. A taky si odpočinout, samozřejmě. Opar nám toho dne rozhlížení docela kazil. Ale shodli jsme se na tom, že už sám fakt, že jsme se sem dostali, je třeba považovat za velké pozitivum. Pár desítek od Pecného začíná další brutalita v podobě sestupu dolů přes Ztracené kameny. Prudké klesání a kvanta zrádného kamení. Ztracené kameny opět nabízí možnost odpočinku a rozhledu. Když jsme došli, nahoře seděla jakási parta. Naštěstí brzy odešli a my se přesunuli na jejich místo. Chvíli jsme poseděli, porozhlíželi se a vyvenčili nožičky z bot, protože už na to měly nárok. I další etapa se nese ve znamení šutrů a drsného sestupu do skříteckého sedla. Kamení se vzdáleností od skal postupně ubývá a sotva znatelnou pěšinu střídají pěšiny znatelnější. Samy "Ztraceňáky" už vypadají jen jako kopeček mezi vrcholky stromů.
K motorestu Skřítek dorážíme s téměř hodinovým předstihem, něco málo po čtvrté hodině odpolední. Dáváme si tedy na terase občerstvení a v 17:03 nastupujeme do autobusu směr Šumperk. Během posledního šlapání, cesty domů z nádraží, jsme výlet korunovali výbornou zmrzlinou a akci zdárně zakončili.
Musím přiznat, že další ráno mě nohy ještě docela bolely. Přes den se mi je naštěstí povedlo brzy rozchodit. Výšlap byl skvělý. Taky proto, že šlo o jeden z mých dosud vůbec nejdelších výšlapů. Měřil kolem 23 kilometrů a každý ten kilometr měl něco do sebe. Není nad to trhnout osobní rekord:)
Žádné komentáře:
Okomentovat