Když jsem byl na Bukovce jako hotové rozhledně poprvé, tedy loni v listopadu, měla celá akce několik ale. Zataženo, zima a mimo jiné taky to, že věž ještě nebyla dokončená a výstup na ni tedy bylo třeba provést tak nějak v ilegalitě. Tenkrát jsem slíbil, že se na místo činu vrátím na jaře, až bude vše hotovo a počasí přívětivější. A tak mě těší, že dnes se mi tento slib povedlo splnit.
Popravdě řečeno, splnění slibu nebylo úplně v plánu. Na dnešek jsem si plánoval úplně jinou a delší trasu. Jenomže ráno mi bylo trochu šoufl, později už se mi jen nechtělo a start jsem odkládal na pozdější a pozdější spoj, až nakonec nejel žádný a já to vzdal. Před polednem jsem se ovšem sám před sebou zastyděl a začal vymýšlet jak si napravit reputaci. Náhradní plán bylo nutno volit s ambicemi přiměřenými reálným časovým možnostem a právě Bukovka se ukázala býti cílem, kam v pohodě stihnu autobus a ještě splním, co jsem slíbil na podzim. Odjezd ze šumperského autobusového nádraží ve 12:40 směr Rejchartice, U mostu.
Průběh cesty není neznámý. Nahoru k Samotě jsem už šlapal pěšky i na kole. Louky jsou stále stejně krásné, možná i krásnější. Dnes nebylo vedro, z lesa příjemný chládek a já se zbytečně nepotil. Nad Samotou se spojují žlutá a modrá turistická značka. Ta žlutá je relativně nová - kopíruje loni vyznačenou naučnou stezku pojmenovanou stejně jako loni postavená rozhledna, tedy Bukovka. Kus vedou společně, načež se opět dělí až nedaleko rozcestí Přední Bukový-Pod rozhlednou. Na vrchol se dá sice následně dojít po obou, ale po žluté je to maličko kratší. Abych byl upřímný, já se nedržel ani té žluté. Vzal jsem to ještě před ní takovou sotva patrnou pěšinkou do svahu, čímž jsem si ušetřil pár výškových metrů a zajistil rovnější, čili pohodlnější příchod k rozhledně.
Ta se minout nedala. Již z dálky se lesem nesl halas jakýchsi mládežníků, takže stačilo jít po kraválu a za chvíli jsem stál na místě. Chvíli jsem čekal než věž osvítí slunce, které zatím zalezlo za mrak. Děcka - asi nějaká základka ka výletě, dělaly děsněj rachot, ale naštěstí všichni i s učitelkami odpluli zrovna ve chvíli, kdy jsem začal lézt po schodech nahoru na vyhlídkovou plošinu.
V listopadu jsem žehral na chybějící obložení stěn kolem schodiště. Důvodem byla tehdy ještě nedokončená stavba. Nyní je tu jak krytí, tak i brána u vstupu. Předpokládám, že při případných haváriích či jiných komplikacích ji někdo zodpovědný zamkne, aby nahoru nelozili lidi a nestal se větší průšvih.
Nahoře opět dost foukalo, ale za ty panorámata se to dalo vydržet. Díky větru, který stačil odvát všechen svinčík ze vzchuchu, byla dohlednost parádní. Orientaci při rozhlížení usnadňují čtyři panoramatické fotografie s popisky - každá na jedné straně. Pro kochání jsem se patřičně vybavil i dalekohledem, tudíž jsem si to hodně užíval. Směrem na sever a východ mi bylo skoro všechno známé, neboť to tam mám dost prochozené a projeté na biku. Velké Losiny, Maršíkov, Praděd, Červenohorské sedlo, Petrovy kameny... Západně to znám také, ale tímto směrem se táhne výrazný hřeben překrývající vše, co se nachází za ním. I na jih je výhled bohatý, zejména díky rovinatějšímu terénu. Pochopitelně rozeznáme Vikýřovice a Šumperk. O kus dál Zábřeh s přilehlými dědinami. Úplně vzadu se pak táhne hřbet Zábřežské vrchoviny s kopečky, které zase tak dobře neznám.
Každopádně je více než dobře, že na stavbu rozhledny po letech slibů konečně došlo. Rozhodně má co nabídnout a spousty nadšených návštěvníků jsou toho nejlepším důkazem.
Na zpáteční cestu jsem se vydal po žluté dolů k Pěticestí. Od tohoto rozcestí pak ještě chvíli po značce, načež mi přišlo vhodné zkrátit si cestu neznačenou lesňačkou, která se na žlutou značku napojí jinde. Přes louku jsem pak došel do Rapotína, kde mi zbývalo pět minut do odjezdu autobusu 15:01 k Šumperku. Stihl jsem ho na minutu. Načasování tedy ideální a procházka rovněž. Pokud vás dnešní reportík zaujal, pak zbývá jen jedno doporučení. Zvedněte se od kompjútrů a vyražte. Bude se vám to líbit :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat