6. 6. 2017

Jeseník, Zlatý chlum, Čertovy kameny a Lesní bar u Horní Lipové

28.9.2011


Pondělní výlet do okolí města Jeseníku byl opravdu hodně bohatý na cíle hodné návštěvy. S Věrkou ze Šternberka jsme tuhle trasu plánovali dlouho, takže na ni konečně došlo. Protože naše drahé polovičky se k nám kvůli pracovním povinnostem nemohly připojit, vyrazili jsme pouze ve třech. Tedy ve dvou + turisticky osvědčený pejsek. Na smluvené místo obě Šternberačky - dvou i čtyřnohá - dorazily s přesností tokijského metra v 8:00 SELČ a vyrazili jsme na cestu. Ráno bylo toho dne docela chladné, takže když jsme si udělali malou zajížďku do Maršíkova, byla v trávě ještě znát tající jinovatka. V Maršíkově jsme se zastavili proto, že Věrka má už delší dobou koupenou turistickou vizitku tamního kostelíka a trápil ji dojem, že neoprávněně, protože kostelík nikdy naživo neviděla. Já už jsem na tomto místě byl několikrát, ale nikdy za tak pěkného počasí, takže mi opakování návštěvy nevadilo. Jen interiér kostela si pamatuji upravenější. Ale možná v něm bylo všechno naházeno na hromadu kvůli nějakým úpravám.


Pokračovali jsme do města Jeseníku pod stejnojmenným pohořím. Zdejší vodní tvrz zrovna procházela nějakými stavebními opravami, což bohužel kazilo kulturní zážitek. Ono se v okolí vůbec hodně opravovalo. Prý kvůli přípravám na novou turistickou sezónu - během léta na to nebyl čas ani vhodná doba. Naposledy jsem v Jeseníku byl jako dítě, takže jsem si rád znovu prošel centrum abych zjistil, jak to tam vlastně vypadá. Nejprve jsme si obešli tvrz, a pak kolem kostela prošli k náměstí. Doby, kdy Jeseník platil za šedé nevzhledné doupě jsou ty tam. Centrum je nově a krásně opraveno a svítí čistotou i barvami. Pravda, na radnici se ještě stále pracuje, takže pohled na ni kazilo lešení. Zalíbila se nám fontánka s několika vodotrysky a kovovými zvířátky mezi nimi.  Po drobném hledání turistického značení jsme vyrazili po modré značce. Nejprve parkem, kde nás uvítal pomník se sochou Vincenta Priesznitze, po němž je ve městě pojmenováno skoro všechno. V této souvislosti si nelze nevybavit obdobnou Welzlománii v Zábřehu. Cestou na Křížový vrch, která se táhla docela nemilosrdně asi 2km do kopce, jsme minuli několik pramenů vytékajících z betonových zídek. Ostatně o pramenité vodě v Jeseníku ještě bude řeč.


Na Křížovém vrchu jsme našli restauraci, rozestavěný penzion, parkoviště a kapli. Během dalších dvou kilometrů jsme došli k rozhledně na Zlatém chlumu (875 m.n.m.). Cesta byla taková nezáživná. Většinou vedla lesem a nemělo smysl ji blíže dokumentovat. Také rozhledna byla právě ve víru úprav. Všude lešení, kontejnery, sprostě mluvící dělníci... Jinak ale chlápek, který prodával vstupenky a později i místní hospodský se chovali velmi vstřícně a ochotně. Koupili jsme si lístky a vyrazili po dřevěném, lehce zpuchřelém schodišti nahoru na věž. Výhledy byly krásné. Především na město Jeseník dole pod námi. Od Jeseníku se táhne pás obcí, jako třeba Písečná, až na sever k Polsku. Dalekohledem bylo možné rozeznat i katedrálu v Nyse a Nyské jezero. Škoda jen, že výhledy k Hrubému Jeseníku se schovávaly v mlze a oparu, ale i tak to byla paráda. V hospůdce u rozhledny jsme si ještě dali před další cestou na posilnění párek s chlebem a vynikající Kofolu. Interiér chaty není nijak přehnaně moderní (což je fajn) a na stěně visí nástěnka s historickými fotografiemi rozhleden, co kdy po Jeseníkách stály. Praděd, Králický Sněžník, Háj u Šumperka, Lázek... Všechno na dobových černobílých snímcích. Svačinka nás vzpružila, taky už se oteplilo, takže nám nic nebránilo vyrazit kupředu.


Ono "kupředu" v tomto případě znamenalo spíš "dolů". Čertovy kameny leží cca o 180 metrů nadmořské výšky níže, kterýžto rozdíl je potřeba sestoupat na necelém kilometru. Čertovy tak nejsou pouze kameny, čertovský je i ten sešup. Značka nás dovedla k chatě. Ta bývá teď po sezóně otevřená jen o víkendu, takže Věrka měla s nákupem další vizitky namále. Jen náhodou jsme tam při návratu narazili na provozovatele spokojeně chlemtající lahváče, tak je ukecala (kecání jí fakt jde) k prodeji.
Čertovy kameny jsou vlastně dvě ohromné skály. Na jednu z nich se dá normálně vystoupit bez horolezeckého náčiní a lehce mi to připomnělo vrchol Bradla v Nízkém Jeseníku, kde jsme byli nedávno s přítelkyní. Ke skálám se jde kolem chaty asi 200 metrů. To je údaj z rozcestníku. Nám to přišlo méně. Ačkoliv se zdálo, že vrchol skály je lehce dosažitelný, pravdou je to jen částečně. Výstup nahoru je totiž dost dobrodružný. Člověk musí vylézt po několika žebřících a přidržovat se přitom zábradlí - tedy přesněji řetězů. Jsou úseky, kde je nutno jít po samém okraji skály, což může slabším povahám dělat potíže. My jsme to ale zvládli celkem v klidu. Vrchol tvoří podlouhlý a nerovný prostor ohraničený řetězy. Měli jsme štěstí, že tu nikdo nebyl. Rodiny s drobotinou jsme potkali až při sestupu. Vyhlídek jsme si tak mohli nerušeně užívat. My i čoklík:)


A byly to vyhlídky, které stály za to! I tentokrát se dalo dívat spíš na sever směrem k Polsku, ale nemůže ze to pouze opar. Na druhé straně se totiž zvedá svah Zlatého chlumu, u kterého narozdíl v případě oparu, není naděje na to, že se za pár dní rozplyne. Nelezli jsme sem nadarmo. Skvělá byla nejen vyhlídka, ale i dobrodružný výstup nahoru. Po žluté jsme sestoupili nějaké čtyři kilometry zase dolů do Jeseníku, tam nasedli do auta a autmo se přemístili do Lázní Jeseník. Odjezdu předcházel drobný incident. Na našeho yorkšírského bodyguarda se odněkud najednou vyřítil podrážděně vypadající jezevčík. Věrka stačila trhnout vodítkem a vystřelit si pejsana do náruče (a přitom pohotově útočícího čokla nakopnout), takže se mu nic nestalo. Bylo nesmírně zajímavé vidět yorkšíra, který se v tu chvíli nejvíce podobal kosmické lodi Apollo při dosažení únikové rychlosti. Kdyby měl klasický obojek a ne popruh kolem nožiček, bylo by vyšlo nastejno ho zachraňovat nebo nechat agresorovi napospas. Protože gladiátorsky naladěný jezevčík najednou ztratil cíl útoku, nasměroval si to ke mě. Zařval jsem na něj cosi škaredého, takže se lekl a dal pokoj. Jen majitelům, kteří vylezli z domu se moc nelíbilo, že jsem tu jejich bestii nazval hajzlem. Stejně jsem neodvolal - byl jsem nasranej. Hupli jsme do auta a pokračovali k další zastávce.


Tou zastávkou, jak už bylo zmíněno, byly jesenické lázně. Je tu volně přístupný krásný park s jezírky a výhledem přes údolí říčky Bělé na protější kopec, kde jsme ještě nedávno mašírovali. Lázně Jeseník jsou lázně vodoléčebné a založil je výše jmenovaný Vincent Priesznitz. Část léčebné kůry si každý, a opět zdarma, může vyzkoušet v takzvaném Balneoparku. Komu je libo, má možnost dát si skotské střiky. Stačí probíhat mezi zídkami, kde ze stěn prýští ledová voda. Méně drastická jsou místa, kde si můžete sednout na lavičku a po dobu doporučovaných maximálně 5i minut koupat nohy v malém bazénku. Dlužno dodat, že vzhledem k teplotě vody by to déle vydržel jen opravdový ledový muž nebo tučňák. Sami jsme si to otestovali a konstatovali, že máme raději teplíčko. O Balneopark je ale všeobecný zájem, jak dokazovaly davy lidí. Kus od Balneoparku jsme nalezli na svahu "stezku života" tvořenou několika skulpturami. Od nich jsme sešli pěšinou dolů k hlavní lázeňské budově. Tu tvoří veliký pavilon ve stylu, který mi připomněl filmové adaptace Hercula Poirota od Agáty Christie. Uvnitř je to podobné, i když hlodání zubu času znát je. V baru jsme si dali zákusek a kaktusové koktejly. Chutnaly jako něco mezi meruňkou a pistácií. Rozhodně však dobře.
Třetí a poslední zastávkou byl, na blogu již v lednu zmiňovaný, lesní bar. Cestu k němu jsme ovšem již turisticky degradovali. Autem jsme dojeli na plácek kousek pod ním a pěšky došli jen zbývajících 1,3 km. Myšlenka samoobslužného občerstvení se uchytila a bylo to znát i na návštěvnosti. V pondělí jsme tolik lidí nečekali.
Další zastávka už nebyla. Hupli jsme do auta a frčeli zpátky. Výlet se ale povedl na 110% a každému doporučuji navštívit všechna popsaná místa. Je tam krásně:)

Žádné komentáře:

Okomentovat