31. května 2012
Tuhle trasu jsem si tak nějak schovával v šuplíku na horší časy. Strašné časy sice nenastaly, ale na výlet jsem se přece jen vydal. Původně jsem od toho nečekal mnoho, ale nakonec se ukázalo, že se pletu. Jde o trasu trochu dále od Šumperka i Jeseníků. Její začátek, město Králíky, už totiž leží v jiném okrese (Ústí nad Orlicí) a dokonce i v jiném kraji (Pardubickém). Hranici zpět do kraje Olomouckého a okresu Šumperk překročíme někde v půli výšlapu.
Do Králíků jsem dorazil autobusem s přestupem v Hanušovicích kolem půl jedenácté dopoledne. Ideální čas ke startu a spousta času stihnout jeden ze tří spojů z Malé Moravy na Šumperk. Autobus staví kousek od centra na Malém náměstí. Zde se stačí porozhlédnout po šipkách odkazujících ke klášteru. To je totiž jeden z našich nejbližších cílů. Ke klášteru vede z města křížová cesta. Do kopce stoupající stromová alej, rovná jako pravítko, lemovaná tu a tam kapličkami s obrazy Ukřižování. Nejsem věřící, ale jako otrkaný turista jsem měl trochu zkroušené svědomí tím, že jsem se ke klášteru až dosud nechal vždycky dovézt autem nebo autobusem, třebaže sem vede turistická značka. Vstup na křížovou cestu je za tímto obloukem, který se toho dne právě opravoval. Asi patnáct metrů od brány narazíme na první kapličku. Dovnitř se vejít nedá, dveře jsou zamčené. Aspoň nás to nezdržuje od dalšího postupu. Cesta vede mezi zhusta nasázenými stromy a od brány až ke klášterním schodům měří asi 1250 metrů. Vidět je odtud spousta věcí. Severně panorama Králického Sněžníku, jihovýchodně betonové monstrum hotelu z budovatelských dob. Od kláštera na horním koci aleje jsou krásné rozhledy směrem k Orlickým horám a Králickému Sněžníku. Ideálním pozorovacím místem je lavička s informační cedulí hned u klášterní budovy.
Od kláštera půjdeme nějakou dobu po žluté značce. Nejprve kolem malého hřbitova, pak kolem penzionu Kačenka a dojdeme na křižovatku. Značka vede skrze ni dál za hospodářskou budovu po úzké asfaltové silnici. Tuhle silnici, vedoucí k rozhledně Val, lemují především pastviny. V ohradě po pravé straně se popásalo stádo koní. U rozhledny jsme cobydup. Přístup nahoru je zdarma a volný, jen je třeba dodržovat pokyny vyvěšené pod schodištěm. Jde ale o obecně známá bezpečnostní pravidla. Až na vyhlídkovou plošinu ve výšce 22 metrů musíme zdolat 102 schodů z průhledného pletiva. Výhled stojí za to. Po dostatečném vynadívání se opět sejdeme dolů na silnici a budeme po ní pokračovat až na rozcestí. Na rozcestí Horní Orlice najdeme přístřešek s lavičkou, ceduli s nečitelnou mapou (pravděpodobně poškozenou vandaly) a hlavně rozcestník, který nás pošle ještě kus po žluté značce. Podle toho, co je zobrazeno na internetových mapách mapy.cz, se v jedmom místě žlutá trasa dělí a končí u pramene Tiché Orlice. Příjemným překvapením tedy bylo, že k prameni a dále přes vrchol Jeřábu byla vyznačena samostatná trasa, vyznačená modrou barvou. Narazíme na ni asi kilometr za rozcestníkem Horní Orlice. Cesta k prameni vede nejprve po úzké pěšině lesem a přes louku, pak po štěrkovité lesní cestě a v závěru kus stoupá pěšinou do svahu. Pramen Tiché Orlice se skrývá pod malým dřevěným přístřeškem na spodní straně palouku. Je tu i hrnek, pokud by se chtěl někdo z pramene napít. V době mé návštěvy však voda sotva tekla. Dlouho nezapršelo a efekt toho byl více než zřejmý.
Následuje pochod na vrchol Jeřábu. Stoupá nad pramenem T.Orlice úzkou pěšinkou, za níž se pak napojí na lesáckou cestu určenou spíše pro terénní automobily než pro cyklisty. Je zarostlá travou a plná kamení. Z některých míst se nabízí pěkné výhledy, ale vzhledem k okolním stromům hodně omezené. Pokud by někdo čekal, že se výhledy pořádně pokochá na samotném Jeřábu, zapláče. Vrchol v nadmořské výšce 1003 metrů je převážně zalesněn a porostlý nízkými stromy. Zajdete-li si kus bokem, pár výhledů sice najdete, ale i ony jsou hodně omezeny. U rozcestníku na vrcholu najdeme malou kamennou mohylu a sloupek se schránkou vrcholové knihy. Když jsem tam došel, byla schránka rozpadlá, kniha ležela opodál a dvě propisky jsem také musel najít v trávě. Po zápisu jsem to celé dal aspoň provizorně dohromady a zajistil gumou. Jeden z bakelitových pantů schránky totiž praskl a nedržel pohromadě. Výhledy, kterých se nám poslední dobou tolik nedostávalo, si můžeme aspoň trochu užít jen pár set metrů pod vrcholem Jeřábu. Nejprve pouze průhledy mezi větvemi, ale později narazíme na paseku, kde u cesty stojí posed. Z jeho plošiny, kam se dá snadno vylézt, jsou rozhledy přece jen lepší. Že se podlaha maličko prohýbá jen přidává vítaný adrenalin:) Následuje několik málo kilometrů po lesních a štěrkovitých cestách, načež se ocitneme u kaple Sv.Trojice.
Za čtyři dny od mé návštěvy se zde konala tradiční pouť. Co návštěvníky akce jistě nepotěšilo, byl stav kamenného kříže, který u kaple stával. Nějaká hovada rozbily kamenný vrchol sloupu a ukradly kovaný kříž. Pracky jim urazit! Zničeno je toho více. Jako druhé nemilé překvapení na mě ten den čekal vyvrácený rozcestník poblíž pramenu Rudolf (těžko říct, proč se prameni říká Rudolf, když na kameni u něj najdeme nápis "Johann Grabner Quelle"). Teoreticky by to mohlo být větrem, ale takto v lese, kde žádné stromy vyvrácené nejsou, se to zdá málo pravděpodobné. K Severomoravské chatě (Severce) je to od pramene jen něco málo přes kilometr. Cyklisté musí jet o něco delší trasu po silnici, pro pěší je tu zkratka vyznačená modrou barvou. Severomoravská chata je už delší dobu krásně opravená. Opodál na malé louce stojí i dřevěné venkovní posezení a několik průlezek pro drobotinu. Dal jsem si tu oběd, zapil jej kofolou a pustil se dolů po sjezdovce směrem na Podlesí. Modře značená stezka vede první metry přímo po okraji sjezdovky, pak míří do lesa a nakonec vyúsťuje na loukách, kterými vede až do městečka. Výhledy z těchto luk jsou opravdu parádní. Hned naproti můžeme vidět Vojtíškov, Vysokou či Žleb, o něco dále pak chatu Paprsek nebo větrné elektrárny u Ostružné. Úplně v dáli pak lze rozeznat siluetu Obřích skal pod Šerákem.
Podlesí je místo, kam se nedostává zrovna snadno. Leží bokem od hlavních silnic a dále už jet nelze. Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se sem vůbec dostal. Čekal jsem vyloženou díru; pár polorozpadlých domků a konec. Bylo tedy překvapení, že domů je tu nadočekávání víc, i když mnohé z nich ve značně zbědovaném stavu. Také kostel při prvním pohledu působí poněkud předimenzovaně. Aspoň do doby, než člověk projde dále do obce a zjistí tak její skutečnou velikost. U zdi hřbitova obklopující kostel stojí rozpúadající se budova. Čiší z ní někdejší velikost a důležitost, dnes už je to ruina. Dveře dovnitř někdo vykopl a tak nikomu nebrání vejít dovnitř a utržit nějaké pěkné zranění. Docela paradox s ohledem na fakt, že původně to prý byla škola připravující mládež do života. Podstatně lépe už vypadá budova někdejší radnice, kterou najdeme o něco níže. Někdejší proto, že nyní Podlesí spadá pod sousední Malou Moravu. Kdo měl o tomto místě podobnou představu jako já, bude celkem zaskočen, že v Podlesí skutečně najde náměstí v plném smyslu slova. Kdysi to jistě bylo normální a plně funkční městečko. Jak už padlo, stojí tu několik domů v naprosto dezolátním stavu. Oproti tomu však najdeme i domy stále zachovalé, renovované či vyloženě zářící novotou. Původní očekávání, že Podlesí bude vesměs špinavá polorozpadlá díra, tedy padlo. A jsem za to rád, i když bydlení zde jistě není, vzhledem ke vzdálenostem do větších měst a možnosti zaměstnání, snadné.
Silnička do Malé Moravy, vedoucí pod pastvinami s koňmi, je v hodně špatném stavu. Asfalt je na mnoha místech úplně vydřený a nahrazen sutí. Lepší silnice vede na druhou stranu, směrem ke Křivé Vodě. Když dojdeme nad Malou Moravu, opět narazíme na pastvinu, pro změnu však s krávami. I tady se to hemží zvířecí mládeží, tedy telaty. Turistická stezka nad Malou Moravou odbočuje ze silničky po polňačce ze snahu k prvním domkům na okraji obce. Vyjdeme poblíž rybářské bašty, což je restaurace specializující se na jídla z ryb. Pokud máte zájem, nechají vás, abyste si oběd sami ulovili v některém z rybníků. U Městského úřadu Malé Moravy, jsme skoro na konci cesty. Stačí projít za zatáčku na hlavní silnici mezi Hanušovicemi a Králíky, kde se nachází autobusová zastávka pro zpáteční odjezd. Kdysi se dalo jet i vlakem, ale jak jsem se dověděl od místní obyvatelky, vlaky tu loni zrušili. Zbývá tedy autobus nebo vlastní doprava. A to je všechno. Děkuji za pozornost a návštěvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat