Podtitul dnešního článku by mohl být "Kam vede špatné plánování". Ráno jsem se vzbudil podezřele brzy a podle sluníčka za oknem usoudil, že nebude na závadu si udělat po čase zase nějaký výšlap. Jednak aby to nevypadalo, že své pozadí cíleně uvykám pohodlnému jezdění autem, za druhé proto, že několik předchozích dní jsem během žaludečních potíží koukal pouze do záchodové mísy, což člověka přestane brzy bavit i když si to sem tam zpestří trochou zvracení.
První chybou byl spěch. Rychle jsem se v koupelně polidštil, na Internetu v rychlosti vyhlédl trasu a zjistil si autobusový spoj. Stihl jsem do sebe dokonce nacpat ještě dva rohlíky s marmeládou, třebaže normálně si snídani odpustím a za chvíli stepoval na nástupišti. Cestou jsem si koupil malou svačinku a v turistickém centru vzal pro jistotu turistickou mapu, takže se zdálo, že dnešek nemůže nic pokazit. Autobus jel hezky na čas a kolem deváté hodiny mě vyhodil na konci Štědrákovy Lhoty - na konci světa. Měl jsem v úmyslu dojít přes rozcetí Rovinka kolem lomu do Bohdíkova a odtud do Kopřivné. Nakonec tomu bylo trochu jinak.
Autobus zastavil na samém konci Lhoty u budovy sloužící jako zastávka. Připomíná elektrostanici s přístavkem, kde se nachází prostá čekárna. Že se nepoužívá moc často dokládaly pavučiny ve futrech dveří. Odtud jsem se vydal k domkům na druhé straně silnice a po polní cestě nahoru do polí. V zatáčce před posledním domem jsem si všiml malinkého kříže na skalce v křoví. Tipuji, že měl na výšku tak metr. Trochu mě to překvapilo, protože většinou jsou všude kříže podstatně větší. Když jsem se vyškrábal ještě o něco výše, rozevřely se přede mnou první výhledy. Zatímco ve vyšších partiích hor dominují husté lesy a divočina, tady v nižších polohách jsou to rozlehlé louky a pastviny. Má to své výhody a největší z nich je právě to, že na nich není mnoho stromů bránících výhledům.
Už v autobuse jsem si všiml osob s proutěnými košíky, takže bylo jasné, že houby rostou. Rostly, ale já nepatřím mezi vášnivé houbaře, tak mi to bylo fuk.
Na rozcestí Rovinka je podobně jako třeba na nedalekém Janu kamenný kříž a lavička k odpočinku. Rozcestník pak ukazuje do čtyř stran. Já se rozhodl jít po žluté do vesničky Komňátka. Trasa vedla štěrkovitou stezkou mezi loukami, odkud byly krásné výhledy především východním směrem. Tam se tyčí kopce oddělující údolí řeky Moravy od údolí Desné. Počasí bylo ideální. Ani horko ani zima, na obloze tak akorát mraků a v trávě se to jen hemžilo nejrůznější drobotinou. Že se v tomto kraji vyskytuje hodně pomníčků, křížů a božích muk jsem věděl, ale zde, mezi Komňátkou a Štědrákovou Lhotou je jejich koncentrace až zarážející. K vesnici Komňátka přicházím z horního konce, podél ohrady a louky. V dálce je vidět část Raškova. Z toho samého místa je pak dobře vidět i televizní vysílač nad Bohdíkovem a samotnou Komňátku. Není tam toho moc, ale to co tam je potěší. Většina domků je úhledně upravena, na svazích se pasou krávy a lyžařský vlek na protějším kopci trpělivě čeká na zimu. U kostelíka jsem opět trochu přehodnotil své plány a rozhodl se vyšplhat na louky pod lesem, kde jsem se chtěl pokochat rozhledy do krajiny. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká.
Směrem, kudy jsem se vydal nevede žádná značená cesta a zprvu to vypadalo, že tam dokonce nevede žádná cesta. Prošel jsem kolem nějaké pily a byl v pasti, protože přede mnou se objevil ohradník a stezka skončila. Po menším rozmýšlení jsem v naději, že neskončím jako farář ve známé televizní komedii, překročil hrazení a bez úhony pokračoval po trávě podél stromořadí. Byl odtud pěkný pohled na vesnici a navíc se za chvíli za stromy objevila i cesta. Po té jsem pak ťapal dále.
Bohužel to nebyla taková idyla jak se může zdát. Cesta připomínala spíš vyschlé koryto potoka a vedla prudce - myslím opravdu prudce, do lesa. Klopýtal jsem po šutrech a kořenech dobrou čtvrthodinu, než se mi podařilo dostat na štěrkovitou cestu, kterou používají pro svou techniku lesáci. Této cesty jsem se držel jen chvíli, protože pak opět mezi stromy probleskly výhledy. Prodral jsem se větvemi a ocitl se na krásné louce. Dokonalý dojem kazil jen slabý zápach neznámého původu, jehož původ jsem následně odhalil na hromadě kostí pod křovím. Nejpíš šlo o práci pytláků. Od remízku na louce byly skvělé výhledy mnoha směry. Trochu je vidět bohdíkovský lom a obec Raškov. Za kopcem se nacházejí Hanušovice. Na louku navazovaly pastviny vedoucí až dolů, zpátky ke Komňátce a já se tudy vydal, i když mě trochu mrzelo, že tím ztratím výšku, kterou jsem před chvílí tak pracně nastoupal. Když jsem došel až ke kolejím na vlakovou zastávku, zbývalo mi pořád dost času. Ten jsem se tedy rozhodl využít k obhlídce okolí. Ruiny na snímku bývaly kdysi továrnou na zpravocání vápence těženého v nedalekém lomu. Pamatuji se, že jako děcka jsme opuštěnou budovou vápenky často prolézali a hráli si zde, i když to asi nebyl úplně nejbezpečnější druh zábavy. Dnes už je továrna, až na komín, zbouraná. Vlak z místní zastávky jel na čas, což bylo posledním a milým překvapením před samotným odjezdem do šumperka, který již dalšího komentáře nepotřebuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat