5. dubna 2015
Poblíž Šumperka nemáme žádné větší vodní plochy. Za takovou symbolickou bychom mohli považovat Třemešské rybníky a snad i pár kachňáků v dědinách, ale řekněme si upřímně, je to slabota. Chce-li tedy domorodec vyrazit někam k vodě, nezbyde mu než vycestovat. Jedním z potencionálních cílů takového za vodou vyrazivšího domorodce jsou i jezera mezi Mohelnicí a Moravičanami. Oficiální pojmenování "jezero" je v tomto případě poněkud zavádějící. Více přesný je název běžně používaný námi plebejci, který zní "bagr". Stejně jako třeba Poděbradské nebo Chomoutovské jezero, vzniklo i Moravičanské nikoliv přírodními živly, ale těžbou štěrkopísku. Kdo někdy projížděl vlakem na trase Olomouc-Zábřeh na Moravě, možná si u mohelnického nádraží všiml hromad písku a k nim vedoucích dopravních pásů. Ti vnímavější snad zahlédli i třpyt vodní hladiny mezi stromy na konci louky. Právě o téhle hladině bude řeč.
Začneme na nádraží v Mohelnici, což je dobrý výchozí bod. Staví tu nejen vlaky, ale i některé autobusy. Ze Šumperka sem cesta osobákem trvá cca půl hodiny. Jízdenku jsem si koupil zpáteční do Moravičan, což je druhá zastávka na trati. Z Moravičan se totiž budeme vracet a vyjde to levněji než kupovat zvlášť jízdenku na každou cestu. Vycházku začneme pochodem po silnici směrem na Úsov.
Za Mohelnicí se štěrkopísek stále těží, ale vstup do areálu je zakázaný. Zakotvený plovoucí bagr tak můžeme omrknout jen od závory. Na druhé straně silnice přitom stejným procesem vzniká další budoucí jezero. Těsně před mostem přes řeku Moravu odbočíme doprava na nevzhlednou cestičku kolem nevzhledných budov. Jako první nás uvítá stejně nevzhledná tabulka se zákazem vstupu. Na nějaké cedulky ale prdíme. V létě se to tu stejně začne hemžit koupele chtivými turisty, nudisty i čumily a ti si ze zákazu taky hlavu dělat nebudou. První desítky metrů nejsou nic moc, protože vedou po rozblácené polňačce. Brzy ovšem můžeme sestoupit opravdu až přímo k vodě a užít si to. Na mnoha místech vedou těsně kolem břehu úzké pěšinky, po nichž lze jít i relativně dlouhé úseky. Tu a tam je však přesto nutné vyběhnout nahoru na cestu a k vodě sejít zase o kus dál.
Už jsem naťukl oblíbenost zdejšího koupání. Sám jsem tu byl naposledy jako malý kluk a pamatuji si hlavně to, jak jsem se spálil od sluníčka při plavbě na nafukovacím lehátku. Tentokrát tu bylo pěkně pusto. Za celou dobu jsem v okolí jezer potkal jen tři lidi. Dva z toho byli pospolu sedící rybáři a ten třetí jakýsi mužik, který si sem přijel nařezat proutky. Část zdejšího území je vedeno jako přírodní památka Zátrže. O tom, proč jde o památku a co si odtud pamatovat, se dočteme z informační cedule. Jinak určitě neuškodí připomenout, že obě jezera jsou součástí chráněného území Litovelské Pomoraví a tvoří zde jeho severozápadní hranici. Bavíme-li se o Pomoraví, nesmí chybět řeka Morava tekoucí na dohled od jezerních břehů. Z některých míst je dobře vidět řeka i jezera, aniž by člověk musel otáčet hlavou. Protože se zatím šlo prakticky pouze po vyšlapané a profláklé cestě, pro změnu jsem se vnořil do takové pididivočiny vedoucí okolo jakéhosi zálivu na jihovýchodní části severnějšího jezera. Nenápadný remízek na břehu, kam vede jen velmi úzká pěšinka, skrývá skutečně zajímavá zákoutí. Jedním z nich je rozhodně bažina zhruba v jeho středu. Všechno tu leží bez ladu a skladu, napadané do bahna a stojatých louží. S trochou představivosti si můžeme připadat jako ve skutečném pralese. Během léta, kdy tu jistě není nouze o další rostliny a o komáry, bychom snad nepotřebovali ani tu představivost. Pokračujeme skrze křoví a trny směrem ke břehu. Cestou si nelze nevšimnou známek výskytu bobrů. Těm se daří jak tady u jezera, tak i v celém Pomoraví a dále po toku řeky.
Moravičanská jezera jsou dvě, spojená kanálem. Jeho šířku tipuji tak na 15-20 metrů. Bylo by asi fajn, kdyby tu byla nějaká lávka na druhý břeh, aby člověk pokaždé nemusel všechno obcházet, ale zatím to asi nikoho nenapadlo. Přijdete-li jako já od Mohelnice, budete mít po levici širokou louku. Při studiu leteckých map si jistě všimnete jakéhosi jezírka, které leží u jejího jižního okraje. Já si ho všiml také a vydal se ho prozkoumat. Louka byla hodně podmáčená a bylo nutné dávat pozor kam šlapu. Vybíral jsem si pevněji vypadající trsy trávy, kolem kterých se leskla voda. Navzdory tomu jak situace vypadala jsem byl nakonec mile překvapen, že moje nohavice byly zasviněné méně, než jsem očekával. Každopádně by bylo prozíravé vzít si místo turistických polobotek gumáky, ale i tak se to dalo zvládnout. Zmíněné jezírko na mapě vypadá obklopené stromy, ale pravda je to jen částečně. Většinu jeho okolí totiž tvoří rákos a přiblížit se více znamená riskovat zaboření do bahna, na což jsem neměl čas ani náladu. Snaha dostat se přes zbytek louky na břeh jižního jezera lehce zkomplikovala voda. Terén zde byl už promáčený tak, že jsem to musel vzít přes přilehlý menší remízek a tam přejít po spadlém stromě pochybné pevnosti. Dobré dílo se však povedlo a zdárně jsem se pročvachtal dále. Tam najdeme druhé jezero. To jižní a i podle polohy skutečně Moravičanské. I kolem něj se dá místy jít těsně u břehů. Někde to jde snadno, jinde o něco hůře, ale jde to pořád. Brzy jsme na druhém konci území přírodní památky Zátrže a vlastně i na druhém konci Moravičanského jezera.
Protože jsem lehce nezvládl navigaci, zahodil jsem šanci stihnout dřívější spoj domů. Stačilo přeběhnout přes louku a opatrně přejít koleje. Já si však pořád nebyl jistý jak to tam bude vypadat, tak jsem to vzal ještě okolo vody a pak jakousi osadou, kde místo chatek mají karavany a maringotky. Vlak mi tedy ujel, ale aspoň jsem měl čas si projít Moravičany. Vždycky jsem tudy jen projížděl, takže celé zdržení bylo vlastně ku prospěchu věci. Moravičany nejsou nijak velké a v okolí je oblíbené ironické přirovnání "Američan z Moravičan". Jde o takové malé hanácké městečko, ale vcelku příjemné. Zdejší náměstí vypadá spíš jako širší ulice, ale to nevadí. Městečkem neprotéká Morava, nýbrž Třebůvka, a na jejím břehu stojí krásně opravený kostel sv.Jiří. Lze k němu dojít přes jednu z lávek nebo prostě ulicí od náměstí, pokud nepřejdeme hlavní most. Na nádraží jsem došel s předstihem více než půl hodiny. V neděli mají zavřenou čekárnu, tak mi nezbylo než schoulit se přes studeným větrem v přístřešku na nástupišti. No a pak dorazil vlak a za půl hodinky jsem vyskakoval zase na šumperském nádraží.
Celá trasa měří asi 8 km. Možná o trochu více, pokud počítám přecházení sem a tam po nástupišti. Nejsou na ní žádné kopce, dá se držet cesty (nikdo vás nenutí prodírat se křovím jako jsem to dělal já) a ta vzdálenost je vhodná i pro lehčí procházku. Jen ještě jednou upozorňuji, že louky jsou aktuálně hodně podmáčené, takže užijete vyšší boty nebo gumáky. Kdo chce, může si vzít sandále naboso a vyzraje na to taky .
Žádné komentáře:
Okomentovat