11.4.2011
Když se tak dívám z okna, trochu nadávám, že jsme s Věrkou včerejší výlet nepřeložili na dnešek. Za to ovšem nemůže naše neuváženost, ale meteorologové. Předpovídali totiž vývoj počasí zcela opačně a my jim věřili. No nic, příště už (možná) nebudeme. Vzato prakticky, nevyplynula z toho žádná zásadní újma. Až na zataženou oblohu a silný vítr, který se na horách vyskytuje běžně i v horkém létě, si není na co stěžovat. Hlavně já jsem se delší dobu z různých důvodů z baráku nikam nedostal - snad jen do práce, takže pořádný výšlap už jsem potřeboval jako prase drbání. Nedělní procházka na Háj v tomto směru neobstojí, byť s čistotou rozhledů tu pondělní předčila. Absolvovat ji jsem plánoval už loni, ale nakonec na ni došlo až letos.
Vše začalo v Šumperku na autobusovém nádraží, kde jsme v 10:00 SELČ nastoupili do autobusu, který nás poměrně komplikovaně dopravil do vesnice Vernířovice, pod úpatí hlavního hřebene Jeseníků. Mimo kostela tu mají pochopitelně hospodu a kousek od ní pamětní desku. Píše se tu o počátku čarodějnických procesů v kraji. První obviněnou byla místní žebračka, za níž pak následovaly další a další osoby. Vernířovicemi protéká říčka Merta a v dědině panuje úžasný klid. Řekl bych, že hodně chalup slouží spíš pro rekreaci, ale najde se i několik starousedlíků, kteří zde žijí trvale. Vzhledem k poloze obce to musí být hlavně v zimě docela dobrodružné. Z Vernířovic jsme se vydali po žluté značce. První kilometry vedla po úzké asfaltce po březích Merty. Těžko říct, zda jde o říčku nebo větší potok. Každopádně se tu najdou idylická zákoutí.
Asfaltu jsme si neužívali moc dlouho. Stezka se brzy stočila do lesa, kde jsme se brodili vrstvou listí a klopýtali o kořeny. Na jednom místě jsme se sice dostali na šotolinovou cestu, ale pouze proto, abychom následně pokračovali po dřevěném žebříku do lesa, kde na nás čekal strmý svah a velmi náročné stoupání lesem. V lese jsme nacházeli ledacos. Mimo očekávatelných klacků, stromů a kamení občas i něco mimo plán. Třeba kus srnčí nohy, což bylo něco pro Věrčina čoklíka - yorkšíra Tinu, který nás nestačil překvapovat svou energií a touhou pokračovat i tam, kde my jsme padali na držku:). Po cestě vyvěrá několik pramenů a odtékající voda tvoří malé potůčky. Nějaká dobrá duše přes jeden z nich postavila dřevěnou lávku. Po první várce útrap jsme se vyškrábali k Čertově stěně. Je to vysoký skalní útes kousek k západu pod Břidličnou horou. Na jeho vrcholu je pár stromů vykáceno, takže se dá rozhlédnout, ale výhled zahrnuje pouze část údolí a nic vyjímečného spatřit nelze. Dobrým orientačním bodem (mimo rozcestníku) je tu kousek televizního vysílače na Pradědu, který vykukuje nad protější hřeben.
Přesto jsme toto místo uznali za vhodné k odpočinku. Pravda, odpočívali jsme spíš jen my s Věrkou. Čoklík nás pořád předbíhal a poskakoval kolem, jako by nás nedočkavě popoháněl kupředu. Bylo vidět, že změna horského vzduchu místo toho městského, šternberského, mu svědčí. Ani etapa od Čertovy stěny k Jelení studánce se neobešla tak úplně bez komplikací. V jednom místě byly přes cestu napadané kmeny stromů, které bylo docela náročné zdolat. Jinde jsme museli přeskákat potůčky. Další komplikací, na kterou už v nížinách nenarazíte, byly zbytky sněhu. Pohybujeme se totiž ve výškách nad 1000 m.n.m., kde se to dá ještě čekat. Asi nejdéle se však sníh drží v oblasti Králického Sněžníku, kde se místy sníh drží ještě v květnu. Ostatně proto se mu říká Sněžník. Konečně jsme se doplazili na vrchol hřebene k Jelení studánce do výšky 1308 metrů nad mořem. Tím jsme byli z nejhoršího venku. Na "Jelence" jsme si opět trošku odpočali a pokochali se výhledem, který se nabízel na východní straně. Tam lze zahlédnout město Bruntál, přehradu Slezká Harta, dalekohledem byl vidět i kostel na Uhlířském vrchu. Po zmíněném hřebenu tvořeném vrcholy Vysoké hole, Břidličné hory či Pecného probíhá krajská hranice.
Na východ se rozkládá kraj Severomoravský, na západ pak kraj Olomoucký. Kamenná bouda u Jelení studánky je ve správě studentů ze Šumperka. Po krátkém spočinutí jsme se vydali po zelené značce. Ta míří k Břidličné hoře, Pecnému a Ztraceným kamenům až na sedlo Skřítek. Asi by se to nemělo, ale protože na vrchol Břidličné hory značky nevedou, odbočili jsme ze značené cesty a po vyšlapaných pěšinkách se k jejímu vrcholu vydali sami. Za našimi zády se tak otevřel efektní pohled k Pradědu. Výhodou nejvyšších horských partií jsou travnaté pláně porostlé pouze nízkou klečí. Výhoda je to v tom, že nic nebrání kochání se výhledy. Od vrcholu se po západním svahu Břidličné hory táhne desítky metrů takzvané kamenné moře tvořené zvětralou skálou. Díky tomu horu poznáte na kilometry daleko. Z jejího vrcholu jsou krásné rozhledy k západu, jihu a severu. Po několika minutách na Břidličné hoře jsme se opět vrátili na značenou stezku a pokračovali k Pecnému.
Skála na Pecném (1334 m.n.m.) je zachovalejší než zerodovaný vršek Břidličné hory. Protože se ale nachází nedaleko, je výhled z ní obdobný. Za dobrého počasí je vidět opravdu daleko. Také Ztracené kameny - další cíl o kus níže, jsou tvořeny skalnatým ostrohem pozvolna podléhajícím silám přírody. Nicméně zde tady se dá vyškrábat až k hraně skály, ale není to pro bábovky. Je totiž třeba přelézt několik ostrých balvanů ve výšce, z níž spadnout by se jistě nevyplatilo. Ze Ztracených kamenů už zbývaly asi 4 kilometry prudkého klesání. Nejdříve cesta vede přes krkolomné kameny, pak už jen lesem. Posledních 500 metrů tvoří úzká asfaltová cesta vyúsťující před motorestem na sedle Skřítek. Tam jsme si dali pozdní oběd (možná už spíš večeři) a autobusovým spojem, který jel hned za pár minut se vrátili do Šumperka. Zhodnocení? Skvělé vyvenčení, které přes brutální počáteční etapu stálo za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat