16.11.2011
Ti, kdož znají místní okolí pravděpodopbně hned pochopili, že dnešní (vlastně pondělní) report nebude z výšlapu, ale spíš z takové příjemné procházky. Dohromady měřila necelých 8km a to ještě s tím, že drtivou většinu kopců (tedy stoupání) jsem si ulehčil autobusem. K dobru mi budiž přičteno, že jsem z domu vyrážel až odpoledne. Kolem půl čtvrté se totiž už začíná smrákat, takže vymýšlet nějaké velké trasy nemá smysl. Aspoň potud ne, není-li člověk milovníkem bloudění lesem ve tmě. A to já nejsem.
Ztracenka stojí v zatáčce u silnice pod spodní částí Klepáčova. On je to vlastně spíš motorest než typická horská chata. Další motorest-horská chata stojí na horním konci dědiny. Ten je ovšem mnohem známější. Věřím (nebo aspoň doufám), že o sedle Skřítek jste už slyšeli. Další atrakcí Klepáčova je jeden ze tří dřevěných kostelů (Žárová, Maršíkov, Klepáčov) v okolí, ale kolem toho jsem tentokrát nešel. Směr výšlapu určovalo modré turistické značení, které od Ztracenky vedlo nejdříve po jedné z nejrušnějších místních silnic (Šumperk-Rýmařov). Kupodivu provoz nebyl tak čilý jak jsem se bál, což je jedině dobře. Hned za zatáčkou navíc už značka opouští silnici a míří na polní cestu, takže těch cca 400 metrů asfaltu se dalo přežít. Hned po pár prvních metrech polňačky jsem narazil na nějakou chatu. Stálo u ní auto, ale jinak tam nikdo nepobíhal. Cesta budovu míjí alejí mezi dvěma loukami. Jen o kus dál se objevilo další stavení, tentokrát už evidentně prázdné a čekající na majitele.
Tak trochu mě trápila otázka, co se nachází nad těmi loukami. Na chvíli jsem opustil značenou cestu a vydal se to zjistit. Byla tam další louka a nad ní televizní vysílač, což samo o sobě zase tak extra zajímavé není. Na druhé straně byly ale nad lesem pěkně vidět hřebeny Jeseníků, včetně Břidličné hory s jejím charakteristickým flekem kamenného moře. Pár kroků dále byl výhled ještě lepší. Podzim obarvil lesy oranžovou barvou a křišťálově čistý vzduch umožňoval dobrou viditelnost. V údolích řádilo inverzní počasí, a třebaže tu nemáme tak špatné ovzduší jako třeba na Ostravsku, rozdíl znát byl. Pro úplnost dodám, že z toho místa je přímý výhled nejen na Břidličnou horu, ale také na Dlouhé Stráně nebo Vozku. U torza uschlého stromu na okraji lesa, kam jsem se po přestávce na kochání vrátil, najdeme turistický rozcestník s popiskem "Svobodín (748 m.n.m.)" a následně vkročíme do lesního porostu. Když jsem z lesa zase vykročil, horizont nad oborou vydal svědectví o již zmiňované inverzi. Pravda, mohlo to být horší, ale i tak... Už proto jsem rád, že se mi po nějaké době zase podařilo vypadnout na hory.
A opět lesní úsek. Potěší, že terén tu neskýtá žádné velké stoupání. Tu a tam sice něco nastoupat musíme, ale cesta spíše klesá. Dá to rozum. Od Ztracenky nad údolím při cestě do údolí stoupat asi moc nebudeme, že? Nedaleko rozcestí Smrčina se nalézá naleziště minerálů. Sám nevím co přesně se tam dá nalézt. Vím jen, že další naleziště je mezi Sobotínem a Velkými Losinami. Na pohled to připomíná jámu opuštěného lomu, na jehož dno vedou žebříky. Kus za Smrčinou jsem opustil turistickou značku. Tentokrát výjimečně schválně. Značená cesta totiž vede oklikou na spodní okraj Sobotína a já si ho chtěl projít důkladněji. Z lesa jsem se vynořil na horním okraji širokých luk, po kterých jsem se pak postupně "kutálel" dolů. Pohled dolů do vesnice dával znát, že čisté výhledy jako na Svobodíně v údolí čekat nelze. Barokní kostel přilehlý k sobotínskému hřbitovu a budově fary je jednou z dominant obce a také jedním z míst, kde začaly neblaze proslulé čarodějnické procesy. Při vstupu na hřbitov k této temné minulosti odkazuje i mramorová deska. Skoro stejná, jakou najdeme v nedalekých Vernířovicích, ale i v Šumperku a jinde podél tzv. Čarodějnické cyklotrasy. Před níže stojící hasičskou zbrojnicí mají v Sobotíně vystavenou historickou stříkačku, která potěší milovníka historie techniky.
Poměrně smutnou kapitolou je zdejší zámek. Cedule "HOTEL" nad hlavním vchodem výlmuvně shrnuje podnikatelský záměr zámek využít, což dopadlo špatně. Je to vidět nejen na samotném zámku, ale i na přilehlém parku. Vyschlá a listím zanesená kašna kdysi určitě vypadala úplně jinak. O kus dál v křoví leží povalená socha s uraženou hlavou... No nic povzbudivého. Možná proto je do areálu zámku i parku majitelem zakázán vstup, jak hlásají cedulky ohánějící se soukromým majetkem. Rybník pod zámkem už nepatří nepořádnému zámeckému pánu, takže k němu se smí jít legálně. Takto na podzim tam toho ale taky moc není.
Svůj výlet jsem zakončil na vlakové zastávce. Když jsem přišel na perón, seděli tam nějací dva výrostci a dost hlučně a nevázaně se bavili. Proto mě mile překvapilo jejich "dobrý den" a slušná odpověď na dotaz ohledně odjezdu vlaku. Jen jsem si po tom pozdravu připadal najednou nějak starý - sakra to už vypadám jako nějaký ctihodný občan? No nic, mládnout už nejspíš nebudu. Vlak jen přesně na čas a v 15:15 odjížděl už za západu slunce. Den se viditelně krátí. Za chvíli tu máme opět tmu už od třetí a úsvit až kolem osmé. Ach jo, JÁ CHCI JARO!
Žádné komentáře:
Okomentovat