24. dubna 2012
V neděli jsem si původně plánoval zůstat doma a relaxovat po náročných předchozích dnech. Protože ale nějaký magor v baráku usoudil, že právě neděle je vhodná doba pro příklepovou vrtačku, nebyl by ten relax stejně o ničem. Kolem poledne se venku pomalu rozjasňovala zatažená obloha a já měl v zásobě jednu trasu, kterou jsem hodlal někdy projít. Navíc už bylo na čase otestovat jak to na horách vypadá pro plánování dalších akcí. Čím méně bylo na nebi oblačnosti, tím více jsem sám sobě říkal: "Ty hňupe, neválej se doma, sbal si batůžek a padej ven!". Jsem zvyklý poslouchat (sám sebe především), tak jsem se zvedl z gauče, sbalil batůžek a vypadl.
Spoje jely i o víkendu kupodivu skvěle. Odjezd ze Šumperka 14:30 a kolem 15:00 na Skřítku. Zpáteční bus prakticky přesně o dvě hodiny později. 28 kaček za jízdu je pakatel, jenž jsem ochotně položil na oltář turistiky a dvě hodiny na trasu, která podle mapy měřila asi 3km (6km počítáme-li s tím, že se odtamtud vrátíme) mi přišly jako moře času, který využiju nejen k výletu, ale i k pohodovému vypití kafe před odjezdem ze Skřítku. Ještě v autobuse všechno vypadalo skvěle. Z oblohy dokonce tu a tam prosvitlo slunce a já si gratuloval k vynikajícímu nápadu. Těsně před Skřítkem se ale vše začalo opět vyvíjet dle tradičního, očekávatelného scénáře. Vystoupil jsem u motorestu na sedle a vydal se nejprve po modré značce vedoucí dozadu za budovu. Vzduch sice nebyl tak chladný jak jsem si myslel že bude, ale o jaru, které zažíváme v nížinách, nemůže být řeč. Příroda zde má proti údolím až několikatýdenní zpoždění. Tráva ležela stále splihlá a s rezavým odstínem, mnohde navíc mokrá od zbytků tajícího sněhu. Je zajímavé, že nejvíce sněhu zůstávalo jak na sviňu právě na cestě. Kde neležel sníh, tam číhalo aspoň bahno nebo zákeřná louže. Když to porovnám s Litovelským Pomoravím v pátek, je to nebe a dudy (tady na Skřítku ty dudy). Naštěstí se ještě nerozrostlo křoví, což mi umožnilo obcházet louže mezi stromy.
Modrá značka vede na rozcestí "Pod Bílým kamenem" a bylo třeba zapojit ostražitost. Cesta na samotný Bílý kámen, kam jsem chtěl také dojít, totiž není značená. Věděl jsem jen to, že asi 350 metrů po modré je nutno odbočit doprava na nějakou lesní cestu, která mě dovede k cíli. Hádáte správně: Odbočil jsem, ale blbě. Podle všeho jsem se skutečně někde kolem Bílého kamene motal, nicméně jej nenašel. Abych se z toho nějak vymluvil upozorňuji, že odboček je tu víc a v terénu to vypadá jinak než od PC. Zkrátka jsem brzy vytušil, že nejdu správně. Rozhodl jsem se dát se vést instinktem a vydal se zcela mimo jakékoliv cesty nahoru do svahu v naději, že najdu kýženou pěšinu. Užil jsem si pár horkých chvilek nejistoty, ale dobré dílo se zdařilo. Časem jsem narazil na strom s popsanými šipkami. Nevypadají sice tak elegantně jako ty ve správě KČT, ale když na to tady KČT dlabe, i tohle byla vítaná pomoc. 1) mě ujistily o správnosti směru, 2) udaly směr příští. Škoda, že předchozím blouděním jsem ztratil několik cenných minut. Bylo jasné, že kochání se pohledy dalekohledem do krajiny padá. Hned za šipkami na stromě nic nepřipomíná pěšinu. Snad proto, že po zemi se válejí popadané větve zakrývající cokoliv, co by pěšinou mohlo být. Zlepší se to po pár metrech, kde už mě vedla docela příjemná lesní cestička. Na kraji cesty jsem si všiml historického hraničního kamene. Kdysi značil starou hranici mezi Šumperským a Janovickým panstvím. Podobných kamenů je v okoní krajině docela hodně a ani nevím, co přesně všechny znamenají. Po mírném svahu jsem došel k místu, kde cestu začaly tu a tam blokovat balvany, od nichž se tu a tam naskytl i nějaký ten výhled. Neklamné znamení, že jdu správně. Zrovna začínalo slabě mrholit.
Vrchol zerodovaných skal Černých kamenů se nachází v nadmořské výšce 954 metrů. Je tvořen hromadou kamení s ostrými hranami hustě porostlými lišejníkem, připomínajícími jakýsi podlouhlý val. Výhledy by byly jistě lepší za příznivějšího počasí, ale rozhodně jsem měl ze svého úspěchu (nalezení hledaného místa) radost. Jak se zdálo, případní výletníci na Králickém Sněžníku, v dohledu na západě, měli situaci mnohem horší než já. Soudím podle faktu, že vrchol Sněžníku se zcela halil do mraků a ani takto z dálky to tam nevypadalo nijak příjemně. S ohledem na čas ztracený při hledání cesty a také nepříznivému počasí jsem silně váhal, zda je rozumné pokračovat na Bílé kameny. Jsou sice jen asi 900 metrů od kamenů Černých, ale člověk nikdy neví a propásnout zpáteční autobus by znamenalo dvouhodinové čekání na další spoj. Navíc Bílé kameny ani na mapě nevypadají tak zajímavě. Zvědavost přesto rozhodla. Dal jsem si limit, že pokud tam nedojdu do 15 minut, vrátím se bez meškání na Skřítek. Vydal jsem se proto viditelnou pěšinou znovu dále do lesa. Cesta se postupně zvedala a zdálo se mi, že je tu i o něco víc sněhu. Aspoň soudě podle toho, kolik mi ho stačilo napadat do nízných turistických bot. Všiml jsem si také čerstvých stop, které do sněhu vyšlapal už někdo přede mnou. Mířily pouze kupředu a nikde se mi nepovedlo najít stopy vedoucí zpátky. Dotyčný (podle malé velikosti dost možná i dotyčná) tedy byl buď kousek přede mnou, nebo pokračoval jinudy kamsi dál.
Bílé kameny opravdu nejsou žádné terno. Jde o podstatně menší skalisko, než jaké je na Černých kamenech. Vylézt nahoru se možná s dávkou šikovnosti dá, ale nechtěl jsem riskovat pád, protože tady, daleko od civilizace a značených tras, bych se asi pomoci hned tak nedočkal. Skálu jsem si jen trochu "osahal", vyfotil a po pár minutách se vydal stejnou cestou zpátky. Opět jsem došel k Černým kamenům. Na fotce od úpatí kamenné hromady to tak nevypadá, ale skalisko je to pořádné, srovnatelné s Vozkou nebo Keprníkem. Už proto mě překvapuje, že cesta sem není turisticky značená. Neodolal jsem a ještě jednou si na skály vylezl. Vlastně to ani jinak nejde, chce-li se člověk dostat skrz. Při přelézání se stala nemilá věc. Z neuzamčené fotobrašny mi přímo na šutr vypadl teleobjektiv. Ještě teď se divím, že po takové šlupce a následném kutálení a poskakování po kamenech pořád normálně funguje. Jedinou újmu utrpěla přední krytka. Nárazem vyskočila a zmizela kdesi v průrvě mezi šutry. Pokud ji tam tedy někdy najdete, ozvěte se. Dík. Že objektiv i po nehodě funguje, to ovšem berte jako holý fakt, a raději v tomto případě neprosazujte pravidlo "Důvěřuj, ale prověřuj". Nemuseli byste mít tolik štěstí, jako jsem měl já. Na vrcholu jsem pořídil ještě několik dalších záběrů. Zdálo se mi, že se dělá maličko lepší světlo a chtěl jsem toho ještě aspoň narychlo využít. Vůbec jsem nečekal, jak krásně bude z vrcholové skály vidět celý Šumperk. Podle zákona optiky by tedy i samotná skála - aspoň její část - měla být vidět také z města, ne? Škoda, že nebyl čas vytáhnout dalekohled, prozkoumat okolí a kochat se. Snad někdy příště, teď je třeba jít zpátky.
U provizorního rozcestníku zmíněného výše jsem zabočil lehce doprava a narazil na cestu, zřejmě projetou lesnickou technikou. Také zde stál u kraje patník se znaky, mě zcela neznámými. Číslo 262 jsem na něm poznal (až takový blb jsem v matice zase nebyl), jen nevím, co tady znamená:)
Celou cestu lemovaly stromy označené dvěma bílými pruhy a já si uvědomil, že takové jsou i nahoře u skal. Snad vás tedy nepošlu na špatnou cestu když prohlásím, že se stačí držet takto označených stromů a Bílý kámen příště najdete i bez bloudění. Brzy jsem uslyšel projíždějící auta a myslel, že mám vyhráno. Vyhráno však ještě nebylo, byť jsem už prakticky nemohl zabloudit. Ze spleti lesních cest protkávajících okolní lesy jsem sice vylezl na správné silnici, ale hodně daleko od motorestu a autobusové zastávky, kde jsem si plánovat nalodit se už za nějakých 20 minut. Podle měření, které jsem si následně doma na mapě udělal, zbývalo ujít asi dva kilometry. Ničím jsem se tedy už nezdržoval a svižným krokem pádil na místo odjezdu. Posezení u šálku kávy jsem musel pustit z hlavy. K údivu a úlevě nad sebou samým, dorazil jsem k motorestu Skřítek s asi sedmiminutovým předstihem. Jako provokace zrovna vysvitlo slunce. Předstihu jsem využil k velmi rychlému občerstvení. Sklenice kofoly, jen tak nastojáka, ve mě zmizela se zasyčením. Pak už přijel autobus a já byl za půl hodiny na nádraží v Šumperku.
Doma jsem zul promočené boty a v mžiku pochopil smysl úsloví "smrdět jako mokrý pes". S jistým optimismem jsem do obuvi nastříkal notné množství spreje proti zápachu a botky vyhodil na balkon, abych doma neměl otrávěný vzduch. Správný postup by možná byl spálit a popel zakopat dva metry pod zem v olověném kontejneru. No, uvidíme.
Výlet měl tedy své plusy i mínusy. Kilometrově se nejedná o náročnou trasu, ale chce to mít čas a natrefit pokud možno hned na správný směr, jinak se to protáhne. Výhledy z Černých kamenů jsou ovšem, aspoň pro mě, nečekaným překvapením. Rozhodně budu uvažovat o tom, že až přijde lepší počasí, zkusím se sem vrátit.
Žádné komentáře:
Okomentovat