30. září 2014
Fofrakce z nedělního odpoledne - to by byl docela příhodný podtitul tohoto článku. Odjezd autobusem 15:35 ze Šumperka k zastávce U skáren v Rapotíně (je to mimochodem úplně poslední rapotínská zastávka před V.Losinami). Pak po zelené do lesa, po žluté na Černé kameny a Kamenitý kopec, následně natvrdo přes les ke Granátové skále a opět po zelené do Sobotína na vlak, který jede v 17:54. Času bylo pomálu, ale stihl jsem to skvěle. Dokonce tak skvěle, že jsem neunikl asi půlhodinovému čekání na odjezd vlaku.
První kroky od autobusu vedou přes rapotínské sídliště, jak už bylo zmíněno, po zelené značce. Projdeme okolo garáží a zahrádek, načež na nás čeká lávka přes říčku Desnou. Na druhém břehu stojí část Rapotína zvaná Terezín. S tím známějším Terezínem v severních Čechách nemá naštěstí prakticky nic společného. Domků je tu pomálu, vesměs můžeme hovořit klidu až pohodě. U kříže v zatáčce opustíme silnici a následujeme zelené značení do zelených luk.
Odpolední podzimní slunce svítí hodně nízko nad obzorem a tak nějak proti mě, chci-li se ohlédnout zpátky. Ohlížím se tedy spíš jinam, třeba k severu. Od chvíle, kdy opustíme asfalt opustíme i rovinku a stoupáme do kopce. Jakýms-takýms záchytným bodem budiž rozcestí Nad Terezínem, kde se vydáme doleva, pro změnu po značce barvy žluté. Vede tudy úzká pěšinka po hřebenu kopce. Pak narazíme na zajímavou věc - kamenný chodník, po kterém půjdeme až k Černým kamenům. Kdysi po něm chodila rapotínská honorace na skalní vyhlídku. Ta je už dnes zarostlá stejně jako spousta dalších míst. Černé kameny máme v Jeseníkách dvoje. Ty u sedla Skřítek jsou podstatně atraktivnější než tyto nad Rapotínem, i když teoreticky by se daly v rámci jednodenního výletu stihnout oboje. Zde je to jen soustava skal ukrytých ve stromoví, což zcela zabíjí šance na jakékoliv výhledy a obdobné požitky. Nadmořská výška: 550 metrů. Jak by řekl ledař Bránického pivovaru Varel Frištenský: "No tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát...". Protože tu nic moc není, aspoň se zbytečně nezdržujeme a jdeme dál a opět po žluté. Nejprve nahoru, pak prudce dolů do něčeho, co bychom mohli nazývat sedlem. A co by to bylo za sedlo, kdyby po klesání nepřišel další stoupák. Ani tady to není výjimka.
Před vrcholem Kamenitého kopce trochu přitvrdí terén, ale opravdu jen na chvíli. Kamenitý kopec (616 m.n.m.) - to jsou opět nulové výhledy. Místo nich na vrcholu stojí vysílač. Stále po žluté značce pokračujeme od vysílače po prudce klesající cestě. Tu a tam mezi stromy probleskne něco v dálce, ale na kochání to není. Během pěti minut jsme na rozcestí u posedu. Můžeme pokračovat po žluté a pak se cca po 750 metrech napojit na neznačenou cestu, nebo se s tím nepárat a vzít to natvrdo lesem. Potřebná cesta vede o kus níže, a pokud se k ní nechceme dostávat kilometr a půl dlouhou oklikou, lze to zvládnout příměji. Pravda ovšem je, že i o poznání drsněji, což nás přece neodradí. Jdu do terénu! Při sestupování dolů mezi stromy jsem si tu a tam dokonce všiml něčeho, co vzdáleně připomínalo vyšlapanou pěšinku. Za to, že ji vyšlapala noha člověka, však ruku do ohně dát nehodlám.
Spodní cestu jsem šťastně našel. Sice zrovna v tom nejrozbahněnějším úseku široko daleko, ale i to (vzhledem ke zkušenostem s předchozím blouděním) považuji za úspěch. Držíme se cesty, třebaže je rozbahněná jak prase a my si říkáme, že to klopýtání lesem bylo možná pohodlnější než toto.
Na značenou trasu narazíme zase u Granátové skály, kde se prý granáty vyskytovaly ještě v půli 20. století. Pro zelené mozky mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Dobrá je, že ta další značená trasa je značené zeleně. Špatná zpráva to, že Granátová skála se jmenuje podle nerostu, nikoliv podle výbušniny. Slovy posádky letounu Enola Gay - není každý den posvícení.
Na okraj Sobotína sestoupíme prudce klesající pěšinou přes paseku a ještě menší část lesa. Omšelá, až Nebelovská železniční zastávka v Sobotíně je i poslední zastávkou výletu. Jízdenka do Šumperka stojí 18 Kč a je třeba přesednout na nádraží v Petrově nad Desnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat