25.11.2009
Sedět doma v době, kdy počasí venku láme teplotní rekordy by byl přímo trestuhodný zločin. Jako (přiměřeně) poctivý jedinec jsem se zločinu dopustit nechtěl, takže jsem i já dnes vyrazil nasát trochu toho neobvykle teplého klimatu do přírody. Vyšel jsem z domu kolem 14:00 a již při předchozí úvaze mi došlo, že mi jaksi chybí cíle. Vydat se někam na delší túru po hřebenech už bylo také pozdě, což výběr trasy procházky podstatně zúžilo. Nakonec jsem se rozhodl pro celkem nenáročný výšlap na Kokeš. Byl jsem tam sice už několikrát, ale ať! Je to tak akorát daleko, na čerstvém vzdoušku a při troše štěsí vyjdou nějaké ty výhledy. Nebylo nad čím váhat. Oblékl jsem své neduživé tělíčko do jarní bundy, na rameno zavěsil foťák a vyrazil směrem ke Kauflandu. Jen pár set metrů za ním se silnice noří do stromoví a při odbočce do divočiny už mé hi-tec vietnamské polobotky čvachtaly v lesním blátě. Ještě předtím jsem si ovšem neodpustil pokochat se vyhlídkou od Nových Domků. Ta má vždycky něco do sebe.
Pokračoval jsem do již zmíněného lesa na rozcestí Tulinka, kde údaj na rozcestníku hlásá kilometr k vrcholu Kokeše. Osobně bych si tipl tak dva kilometry, ale na tom tolik nesejde. Na čem by slabším povahám sejít mohlo je svah, do něhož žlutá turistická značka vede. Při šlapání do něj mi i ta lehká jarní bunda přišla teplá jak medvědí kožíšek. Brzy jsem setřásl civilizaci, kterou už bylo poznat jen podle vzdálených tlumených zvuků ze silnice Šumperk-Rapotín. Teplo bylo skutečně fantastické, kdesi v Čechách dokonce padl šedesát let starý teplotní rekord. Není tedy divu, že i 25. listopadu se ve vzduchu proháněli různí hmyzáci a na pařezech rostly houby. Úspěšně jsem se vyškrábal až na hřeben, kde mě ještě asi 300 metrů před samotným Kokešem uvítala jiná, menší skalka. Prakticky nikde o ní není žádná zmínka, snad za zmínku ani nestojí. Proč by člověk lezl na kopec, pokud by ho tam nečekal nějaký výhled? Ze skály Kokeše naštěstí výhledy jsou, třebaže trochu omezené okolím.
Klasické kokešovské panorama tvoří hlavně výhled na sever. Dole v údolí leží Rapotín, Vikýřovice, Petrov nad Desnou či Velké Losiny, zatímco vzadu na obzoru se zvedá masiv Hrubého Jeseníku. Za dobrého počasí je krásně vidět televizní vysílač na Pradědu, dnes se ovšem rozhledna schovávala v mracích. Prakticky hned na protějším kopci se nachází Městské skály, o kterých jsem se už také několikrát zmínil. Ještě blíže než Šumperk, je Kokeši obec Bratrušov. I přes tuto blízkost je pohled na vesnici dost omezený a vidět je z ní jen pár domků.
Na zpáteční cestu jsem vydal jinou cestou než kterou jsem přišel. Vede z počátku úplně na druhou stranu do hustého lesa, kde je ale opravdu krásný klid. I zde pak vesele rostou jakési podezřelé houbičky, což možná udělá radost nejednomu narkomanovi:)
Když se turista probojuje po svahu dolů na lesní cestu (které si stejně dlouho neužije), brzy se dostane k opuštěnému lomu. Stejně jako na skalce u Kokeše není moc zajímavý, ale zkrátka tam je. Ještě než mě turistická značka opět poslala do křoví dolů po svahu, zahlédl jsem malou mýtinou protější kopec Háj s rozhlednou na vrcholu.
Když jsem se konečně skutálel na spodní stranu kopce a prolámal se křovím z lesa, čekala mě další zkouška nervů. Pole, kudy jsem měl pokračovat, bylo čerstvě zorané. Skoro jsem svoje botky z tržnice slyšel vykřiknout hrůzou. Opatrně jsem se snažil dostat doleva ke stromům, což ovšem také nebyla žádná výhra. Pás mezi dvěma zoranými poli byl totiž kvůli hustému křoví téměř neprostupný. Musel jsem se velmi opatrně proplétat mezi větvemi malin a šípků, abych si nepotrhal poměrně novou bundu, jejímž osudem teprve bude pořádně si se mnou užít. Až po nějaké době jsem se dostal do vyschlého koryta potoka. Tam sice bylo křoví také, ale leckde jeho sabotérský úkol suplovala tráva, což už bylo o dost snesitelnější. Konečně se mi podařilo dostat se až na konec této minidžungle. Cestou jsem dokonce o trávu setřel většinu nalepeného bláta z bot. Proto mě docela naštvalo, když jsem se na asfaltku musel opět probojovat skrze traktorem rozježděnou část polňačky. Během chůze zpátky do města jsem tedy mohl otírat znovu.
A to je všechno. Závěr vycházky byl sice poněkud náročnější, ale stejně je to pořád lepší než sedět doma. Ostatně ani po příchodu domů jsem neseděl. Opravdu bylo potřeba vzít do ruky kartáč a pod tekoucí vodou z bot omýt ten lepivý sajrajt.
Žádné komentáře:
Okomentovat