29. června 2014
O víkendu došlo k radostné události: dvojčátka si vzala na povel babička a tatínek toho o nedělním dopoledni nemohl nevyužít ke troše té turistiky. Plán A spočíval v cyklovýletu k nové rozhledně poblíž Rýmařova, plán B směřoval kolo na opačnou stranu, ke svahům Králického Sněžníku. Protože se však zkomplikovalo počasí a zřejmě by nebylo dost času na A ani B, bylo nutné narychlo vymyslet plán C. Naštěstí jsem si vzpoměl na jeden z předloňských výšlapů, kdy se mi ze skal u Vodní cesty pod Šindelnou horou povedlo zahlédnout jeden krásný vodopád. Budou-li přát spoje, konečně se na něj podívám zblízka. A kdo by to řekl, autobusový duch mi ukázal vlídnější tvář než obvykle a naservíroval spoje přímo ideální. Hurá! Na ČH sedle jsme měli být deset minut před jedenáctou, což se nepovedlo, ale desetiminutové zpoždění nakonec ničemu nevadilo. Zbývalo jediné - vyrazit.
Na Sedle foukal silný a studený vítr. Zabalil jsem se tudíž do větrovky, kterou jsem svlékl hned po pár stech metrech chůze, protože v závětří bylo poměrně teplo. Šlapal jsem po žluté turistické značce směr Kouty nad Desnou. Vodopád ale leží mimo tuhle trasu a je potřeba včas a správně odbočit. Správné odbočení jsem si hlídal GPSkou v tabletu. Jsem za tu placku vděčný, protože díky ní už nebloudím jak jsem bloudíval dříve. Po nějakých třech kilometrech sestupu po štěrkové cestě jsem byl na místě. Tedy tam, kde je třeba sejít ze značky a pokračovat od pohledu méně využívanou cestou vpravo. Nejprve se mi šlo příjemně. Pak se ale ukázalo, že ona to zase taková pohoda nebude. Vezmeme-li v úvahu dlouhotrvající sucha, mohli bychom různými pramínky podmáčenou cestu považovat za dobré znamení. Jenomže když vám v botách začne čvachtat studená voda, není pohled na věc tak úplně objektivní. Čvachtal jsem přesto statečně dál, voda nevoda. Dole pod svahem tekl Divoký potok. Místy tiše, většinou však dělal čest svému jménu. Na úseku podél cesty zde jeho voda teče přes splávky a kaskády, což sice potěší, nicméně nedostačuje očekáváním.
O půlkilometr dále začíná pěšina pozvolna mizet. Prvním znakem byly široké listy blatouchů a malé stromky rostoucí tam, kde by na cestě růst neměly. Stačilo několik dalších kroků a už jsem se musel spoléhat na občasnou improvizaci a tu a tam se propadnout do bahnitého podloží, které přes porost trávy nebylo vidět. A i kdyby vidět bylo, stejně se nedalo jít jinudy. Brzy jsem přestal na vodu a bahno v botách brát ohled. Měl jsem dost práce s udržováním stability na rosou kluzkých kamenech. Občas jsem minul nějaký další malý splávek, ale jinak nic moc. Pak přišel okraj lesa a s ním závěrečná etapa před vodopádem. Tady ohledně terénu ještě citelně přituhlo, ale když jsem chvíli poté stanul tváří v tvář mohutné soustavě vodopádů, vše bylo zapomenuto.
Pravda, nedostatek deště předchozích dní se projevil. Předloni na jaře, v době kdy na horách taje sníh, to byl jiný masakr. Ten rachot se nesl celým údolím a vlastně jen díky všemu tomu hluku jsem vodopád prvně zaregistroval. Ještě jednou podotýkám, že z místa vzdáleného asi 400 metrů. Nyní jej tak daleko nejspíš nikdo neslyšel, ale pohled na vodu padající přes několikanásobný systém menších vodopádů byl přesto úchvatný. Ušetřím si další superlativy a uslintané výkřiky nadšení, protože je mi jasné, že by stejně nestačily. Prostě celá námaha stála za to. Dost náročně jsem vyšplhal až k hornímu stupni a pořídil přitom nějaké fotky. Zcela výjimečně jsem s sebou táhl i stativ, což se hodilo. Po dostatečném pokochání nastal čas návratu. Nejprve stejnou cestou zpět ke žluté značce a pak po ní dále ke Koutům. Ještě před Kouty stojí za zmínku velmi pěkná dřevěná lávka, která se zde klene přes potok. Díky časové rezervě jsem nemusel spěchat, čehož mi přišlo vhodné využít osvětově, procházkou kolem rekreačních chat. Cesta kolem nich se pak napojuje na hlavní silnici poblíž turistického centra v Koutech.
Díky přebytku času jsem se prošel ještě kolem řeky a pohádkového lesa, abych se dostal na autobusovou zastávku Kouty nad Desnou/Pošta. Do odjezdu zbývalo přes půl hodiny. Všiml jsem si však lidí mířících dolů k vlaku a vida - jeden jede hned za dvě minuty. A kruci, budu muset utíkat! Sprint na nádraží dopadl dobře a já byl před třetí hodinou odpoledne zase doma v Šumperku.
Žádné komentáře:
Okomentovat