31.8.2011
Přestože bylo pěkně i předchozí dva dny, na výšlap jsem se vydal až dnes. Do té doby jsem zápasil s leností, což se skládalo hlavně s bezuzdného přežírání a sledování DVD. A tak jsem si řekl DOST! Lenost sice pořád přetrvávala, ale moje druhé (lepší) Já mě dokopalo k prohlédnutí trasy, zjištění spojů a vykopání z baráku. Při popsaném procesu mě zaskočila nemilá věc, že mi začínají docházet cíle. V nejbližším okolí Šumperka mám už skoro všechno prochozené a zmapované, takže je potřeba vyrážet pořád dál a dál. Tentokrát padl los na Štítecko. Kdo neví kde město Štíty leží, ať jukne na mapu. Do Štítů jezdí ze Šumperka přímý autobusový spoj, tudíž doprava do výchozího bodu proběhla bez potíží. Nedá se sice tvrdit že rychle, protože autobus to bere přes několik přilehlých dědin, ale to nevadilo. Asi po padesáti minutách jsem vystoupil ve Štítech a mohl vyrazit.
Startujeme na štíteckém náměstí. V místním infocentru mají zdarma pěkné a podrobné mapky. Areál fabriky na spodním konci obce už tak pěkný není, ale určitě zaujme komínem. Nebylo by od věci vyhlásit tipovací soutěž na to, kdy komín půjde samovolně k zemi. Na křižovatce u konce Štítů zatáčí modrá značka kolem autosalonu do polí. Když nastoupáme nějaké ty výškové metry (zdaleka na poslední), objeví se výhled na Bukovou horu a údolí říčky Březné. Vidět je odtud pochopitelně i město Štíty, odkud jsme vycházeli. Odbočíme doleva na štěrkovitou lesní cestu, která nás povede pár set dalších metrů. Chůze tu není náročná, nijak prudce nestoupá a je hezky ve stínu, což při parném dni přijde vhod. Nevýhodou je absence něčeho vyloženě zajímavého, takže nezbývá než upnout svoji pozornost k maličkostem. Rybník Sychrov ležící nedaleko Horních Studének - příštího cíle, byl příjemným překvapením. Tak velkou vodní plochu mezi lesem a poli jsem nečekal. Mimo mě tu nikdo nebyl, takže jsem ocenil ten klid. I když to tady nevařilo životem tak, jako třeba na Třemešku, mrtvé to rozhodně nebylo. Nad hladinou se honily různobarevné vážky. Škoda jen, že tu nemají takové ty hráze přímo středem rybníka jako jinde.
Po úzké asfaltce jsem od rybníka pokračoval dál po žluté značce do H.Studének. U cesty rostly pampelišky - asi jsou klimaticky zblbnuté. Ještě před příchodem do dědiny stojí na kopcích několik stavení, nejspíš rekreačního charakteru. U kostela v Horních Studénkách je u stromu rozcestník, který nás dále pošle po modrém značení. Nejprve asi třicet metrů po silnici a potom doleva na polorozbitou asfaltku do kopce. Zmíněná silnice vede k televiznímu vysílači, kolem božích muk stojících ve stínu stromu. Hned u vysílače se otevírá přesně taková krajina, jakou mám rád. Travnaté pláně svažující se dolů a umožňující nádherné výhledy na kopce za nimi. V dálce byla vidět i kaplička, k níž jsem měl namířeno, ale vážně ještě docela daleko. Brzy jsem opustil značení a zahájil ono plánované bloudění. K místu s kapličkou - Olšanské hoře, totiž žádné značení nevede. Není tam ani žádná pevná silnice, takže bylo potřeba trochu zaimprovizovat. Nejlepší by asi bylo jít dále po silnici u vysílače a pak někde sejít, ale já jsem si chtěl ještě užívat výhledy a tak jsem to vzal po posečeném poli. Ačkoliv se mi ráno z domu moc nechtělo, začal jsem si výlet užívat. Výhledy tu byly skvělé a počasí taky, což je kombinace, na kterou jsem dlouho nenarazil.
Podle mapy jsem věděl, že do osady na Olšanské hoře vedou špatně zřetelné polní cesty. Věděl jsem ale i to, že tam vede elektrické vedení. Pravda, asi to nebyl úplně ideální nápad, ale sliboval jakousi jistotu. Sloupy s dráty jsem zahlédl, jak vedou středem široké louky. Tu jsem tedy celou prošel a brzy dorazil i k prvnímu stožáru. Plán s následování elektřiny měl jednu vadu. Myslel jsem, že mě to tam povede mírně do kopečka, a že kolem sloupů bude aspoň nějaká pěšina. Ani jedno nebyla pravda. Kus jsem sice ušel lesem, kde nebylo moc křoví bránící chůzi, ale o pár metrů dál už křoví bylo. Mimo křoví tu ovšem bylo i něco jiného, Konkrétně hlubohá strž. Nevím, jestli někdo z vás už někdy lezl tak prudce dolů, prodíral se křovím a dole u potoka se pročvachtal blátem, ale z vlastní zkušenosti bych si to příště klidně odpustil. Druhá etapa, protože jsem byl na dně údolí, vedla zase nahoru. Jak jinak, než prudce. Nepřeháním když napíšu, že jsem místy lezl po svahu nad Kamenným potokem po čtyřech. Když jsem v dálce mezi stromy uviděl dům, notně se mi ulevilo. Propletl jsem se ještě několika křovími a konečně narazil na cestu a brzy i na začátek osady. Je tu jen pár chat a domků, ale všechno je upravené.
Není divu, takhle nějak si představuji místo pro rekreaci v klidu a majitelé jsou si toho jistě vědomi také. U cesty vyvěrá pramen. Pravda, teče z jakési hadice, ale estetickou stránku věci zachraňuje kamenná skalka a dřevěný rošt, aby člověk nemusel chodit blátem. Kaplička a poblíž stojící budova mě neznámého účelu se nachází kousek stranou od osady. Zrovna se opravovala, což mi i přes mé neznabožství udělalo radost. Je dobré o takováto zapadlá a přitom půvabná místečka pečovat. Od řemeslníků natírajících věžičku kaple jsem se dozvěděl, že svatostánek spadá pod farnost v nedaleké Rudě nad Moravou. U budovy nechybí ani informační cedule s několika texty o okolních obcích a mapkou. Také závěrečná etapa na autobus do Olšan byla předmětem plánovaného bloudění. Bral jsem to tak nějak instinktivně. Prostě směrem, kde jsem tušil, že bych měl jít. Asi jsem měl zrovna šťastný den, protože to víceméně fungovalo. Z luk nad Olšanami byly také velmi pěkné rozhledy široko daleko. Brzy jsem došel až na vrchol sjezdovky, která se nachází nad olšanským kostelem a ústavem pro mentálně postižené. V Olšanech jsem měl vytipované dva autobusy. K vlastnímu překvapení se mi povedlo stihnout ten dřívější s odjezdem v 15:35. Celý výšlap o délce cca 12km jsem tedy zvládl za nějaké tři hodiny i s kocháním a blouděním strží.
Dnešní akci hodnotím jednoznačně jako povedenou. Opět se potvrdilo, že není potřeba jezdit na turisticky profláknutá místa, ale že někdy je mnohem lepší zvolit místa obecně málo známá. Člověk se tu nemíjí s davy lidí a příroda tu není o nic méně krásná. Když k tomu vyjde takové počasí jako dnes, není o čem pochybovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat