12.8.2011
Páteční výšlap byl nakonec úplně jiný, než jsem plánoval. Ráno jsem měl trochu víc pobíhání po městě, takže mi ujel autobus, kterým jsem původně chtěl jet. Doma mi tedy nezbylo nic jiného, než plány pozměnit. Novou trasu jsem si tedy vytyčil o poznání méně atraktivní, ale zase ne tak náročnou.
Startujeme v Dlouhomilově, nedaleko Šumperka. Vždycky jsem tudy jen projížděl, hlavně na kole, takže tohle byla vlastně první příležitost k zevrubnějšímu průzkumu. Během něho padlo mé předešlé mínění o pár domcích u cesty, protože Dlouhomilov se táhne ještě docela daleko od silnice. Ostatně proto asi získal i své jméno. Dominantou obce je rozhodně kostelík s hřbitovem na pěkně viditelném místě na kopečku. Je zde docela dost pěkně opravených domků s udržovaným okolím. Pěkně zapadají do přírody a je tu klid, což já v paneláku říct nemůžu. Trasa vede po takových okrajových cestičkách, ale dole je normální asfaltová silnice. Cestičky ale leží pěkně na svahu, takže je odtud dobře vidět na níže položené části dědiny. V jednom u domku pod polem jsem získal podezření, že lehce bloudím, což je u mých výšlapů docela normálka, ale tentokrát se tohle podezření ukázalo jako mylné. Ve chvíli, kdy jsem čekal ránu polenem do hlavy od přepadením vyjukaného majitele chalupy, se za hromadou naskládaného dříví zase objevila modrá značka, kterou jsem již delší dobu postrádal. Hurá!
Následovalo ploužení se alejemi kolem polí, kde si mé přítomnosti brzy všiml starý známý hmyz. Je zajímavé, že vosa se nechala rozumně k odchodu přesvědčit mávnutím ruky, zatímco hovada si prakticky bez výjimky koledují o fyzické tresty. A trestal jsem hodně. Na mezi zaúřadovali spirituálně založení předkové a do meze zatloukli boží muka. Těžko říct, co si od toho vlastně slibovali. Pochybuju, že jim nějaký svatý pomohl rychleji sklidit přilehlé pole. Jestliže jim šlo o tohle, doporučil bych jim zde postavit spíš sošku Bédy Trávníčka, ale oni (fanatici) by si stejně nenechali poradit. Tak nějak jsem doufal, že cestou narazím na nějaké pěkné vyhlídky, ale v tomto směru se moc nedařilo. Většinou stály v cestě lesy nebo blízké kopečky. Zbývalo mi tedy kochat se převážně jen cestou, kudy jsem se potácel. Není to sice úplně špatné, ale znám záživnější scenérie. Stezka od Dlouhomilova se asi dva kilometry napojila na štěrkovitou lesní cestu a pokračovala po ní. Všiml jsem si, že nějaká cesta míří ještě kousek nahoru, tak jsem to tam šel omrknout. Jasně, vyloženě impozantní výhledy to taky nejsou, ale přece jen jsem byl za tuhle odbočku docela rád. Kousek vedle jsem narazil na lepší místo, odkud se dal přehlédnout prakticky celý hřeben Hrubého Jeseníku od Vozky přes Praděd až po Pecný.
Být houbař, jásám. Rostou. Při mých mykologických znalostech, jejichž největším úspěchem je přibližná identifikace muchomůrky červené, je však lépe věnovat se sbíráním něčeho méně rizikového. Někdo sbírá motýly, ale od dob, kdy ženské berou spíše na silné auto a nadupanou šrajtofli, trend motýlích sbírek také značně upadl. Když jsem doma na mapě viděl místo označené jako Polesí Dražník (celý kopec se jmenuje Dražník), držel jsem si jistou naději, že zde bude lecos zajímavého. Tato naděje po nalezení uvedené lokace padla. Čeká tu jen turistický přístřešek a rozcestník. Dá se odtud jít buď po zelené na Králec a dále do Šumperka, což zabere nějaké 3km. Modrá značka pokračuje dále po silničce přes kótu Nad Olešnou a přes Třemešek měří do Šumperka 7km. Tudy jsem se vydal v naději, že nad Olešnou se ještě nějakých výhledů dočkám. Během pochodu po silničce, kde už se dokoce začaly místy objevovat náznaky asfaltu, se staly dvě věci. První bylo to, že v zatáčce zastavilo auto a z něj vylezla jakási ženská a ohromný rotvailer. Na dotaz, jestli už pejsek obědval, se mi dostalo odpovědi že ano, ale že ani bez oběda by nezaútočil. Pěkné, ale spoléhejte na to. Přece jen je to zvíře a těžko se dá odhadnout, kdy mu rupne v kouli. Co když si řekne "No, tak granulí jsem sice dostal dost, ale kdo ví z jakejch sraček to lisujou. Maso to holt není a něco by se do mě ještě vlezlo. A tamten chlápek s batohem vypadá celkem bezbranej a třeba by moh' stát za ochutnání" (i když podle některých bývám občas nechutný).
Naštěstí bestie opravdu asi baštila dobře, protože párkrát efektně štěkla a to bylo všechno. Navíc respektuji zvířecí právo si zablbnout aspoň v lese, když ve městě musí zůstávat na vodítku a s náhubkem. To je ta první věc. Druhá byla to, že se mi povedlo nějak šikovně zavadit rukou o teleobjektiv a udělat z jeho sluneční clony puzzle. Navíc jsem si toho všiml až po pár metrech, tak jsem jeho kousky musel hledat na štěrku asi v rozsahu deseti metrů. To byste nevěřili, jak špatně se hledá malý černý kousek plastu - zobáček sluneční clony. To jsem navíc ani nevěděl, jestli třeba nezapadl někam do trávy v příkopu. Měl jsem ovšem štěstí a všechny kousky našel. Teď, když píšu tento report, už je clona zase v jednom celku, a zatížená fotoalbem vstřebává chemopren, aby příště držela pořádně. Jak se dalo tušit, výhledy se nekonaly ani na druhém místě, Nad Olešnou. Bylo tam jen další rozcestí a paseka. K tomu se začalo zatahovat a zdálo se, že déšť na sebe nenechá čekat dlouho. Následovala docela dlouhá etapa tmavým lesem. Zpestřením bylo jen spatření na kopci stojící avie, kde z otevřených zadních dveří čouhala koňská prdel. Když jsem přišel blíž, už mi to nepřišlo tak divné. Byli to lesníci, kteří koně používají pro tahání klád a dovezli si vercajk. Po nějaké době jsem mezi stromy spatřil první domy a za chvíli i ruiny bývalého třemešského pivovaru. Podíváte-li se na mapu, zjistíte, že nad Třemeškem modrá trasa dělá takový oblouk či okliku. Ten mi už od pohledu přišel otravný.
Dole pod cestou jsou pastviny s elektrickým ohradníkem. Tam jsem naštěstí zahlédl nějakou postavu pohodlně kráčet přes pastvinu přímo dolů, tak jsem usoudil, že je to bezpečné a následoval ji. To zrovna začínalo mrholit. Původně jsem chtěl jít do Šumperka polní cestou, ale co si budeme nalhávat; pole, ať už sebeúrodnější, není v dešti tím nejideálnějším místem k promenádě. Není se tam kde schovat. Plán jsem tedy změnil a šel raději podél silnice směrem k tamnímu zámečku. Kdysi to mohlo být pěkné místo, ale teď se to tvrdit nedá. Je v něm jakási ubytovna a raději nemyslet, jaká pakáž ji asi obývá. Z jednoho okna vyhrávala naplno nějaká muzika, z jiného hulákali opilci. Někdejší park přes cestu už taky připomíná spíš džungli. Ani nedaleko stojící hospoda nepůsobí dvakrát luxusním dojmem. Snad proto, že jejími nejčastějšími návštěvníky budou individua ubytovaná v zámečku. Aspoň že za zatáčkou směrem k Šumperku stojí pár vzrostlých stromů, kde jsem mohl přečkat nejsilnější část lijáku. Jít přes rybníky, o kterých jsem se tu už mnohokráte zmiňoval, nebylo také v původním plánu. Nakonec se ukázalo, že to bude nejzajímavější část výletu.
Při příchodu od Třemešku návštěvníka uvítá impozantní tunel ze stromů rostoucích na hrázi. Chtěl jsem jen nakouknout a pak se hned vrátit na silnici a po ní dojít do města. Všiml jsem si ale nějakého velkého bílého ptáka, který proletěl nad hladinou a rozhodl jsem se, že si ho prohlédnu blíže.
Když jsem procházel hrází mezi velkým a dvěma menšími rybníky, cosi se mi před nohama neustále rozlétávalo do stran. Nejdřív jsem měl podezření na kobylky, ale nakonec byla skutečnost ještě překvapivější. Opravdu už hodně dlouho jsem neviděl tolik žab pohromadě. Byly maličké a byly jich stovky. Asi šlo o mladé žabky, které se nedávno proměnily z pulců a vylezly na břeh. Žáby jsou sice chráněný druh, ale vidět tohle nějaký radikálnější přírodovědec, možná by nařídil je střílet jako škodnou (berte s nadsázkou!). Některé se vyhřívaly v trávě, protože po dešti se zase vyjasnilo. Jiné vegetovaly na kusech dřeva plovoucícho po hladině u břehu. Největší radost mi však udělala nádherná užovka ležící na kusu dřeva, který plaval po hladině. Vypadala úžasně spokojeně. Asi se zrovna dobře nažrala. Ostatně při pohledu na mračna žab bylo jasné, že hladem netrpí. Když ale viděla mě, takovou spustu masa pohromadě, zklamáním, že celého by mě nejspíš nespolkla (možná taky zrovna držela dietu), svezla se do vody a zmizela pod břehem. Vody v rybnících není moc, je zde spousta řas, naplavených klád a podobných věcí. Navíc místo leží kus za městem, kam lidé moc nechodí, takže zvířena se tam má jako prase v žitě. Někdy mě napadá, že je možná zbytečné chodit do ZOO, když je na dosah něco takového:)
I na ty ptáky došlo. Seděli na druhém břehu, takže jsem na focení musel vytáhnout teleobjektiv a i tak fotky hodně ořezat, ale přesto byli super. Na rybnících bývaly labutě, tak jsem myslel, že půjde zase o ně. Při bližším pohledu ale bylo jasné, že labutě to nejsou. Místo nich se tu proháněly krásné volavky bílé. Vypadají tak elegantně, že každý milovník přírody musí zajásat. Také jsou velmi přísně chráněným druhem, který je u nás poměrně vzácný. Skoro by se vyplatilo tyhle rybníky prohlásit samostatnou chráněnou oblastí, protože u nich žije tolik různých i ohrožených živočichů jako málo kde jinde. Kachny zmíním jen na okraj, protože přes svůj půvab nejsou tak vzácné jako volavky. V rákosí kolem rybníků bylo taky hodně živo, ale nic jsem nezahlédl. Porost je opravdu hodně hustý, a většinou jsem zaslechl jen šplouchání nebo různé zvuky.
Příchod do města od části za vlakovým nádražím byl už podstatně prozaičtější než třemešská fauna.
Žádné komentáře:
Okomentovat