26.7.2011
Ačkoliv jsem si to už nějakou dobu plánoval, ráno se mi na výšlap jaksi nechtělo. Udělal jsem si tedy kafe, pustil televizi a zakousl to sladké křupavé, co přítelkyně předevčírem uplácala v troubě. Říkal jsem si, co se z té bedny asi dozvím zajímavého, ale na ČT24 pořád dokola probírali ten skandinávský střelecký kroužek, až mi pomalu přestávalo chutnat. Na Nově a Primě dávali zas nějaké kraviny jako obvykle, což se mi jen výjimečně podaří vydržet déle než deset vteřin. Raději jsem tedy vypnul bednu a začal přemýšlet, že ven asi nakonec přece jen vylezu, protože předpověď nevypadala tak zle jako ty norské reportáže a reklamy na prací prášek. Pravděpodobnost srážek 40% - to je přece míň než polovina a já doufal, že tam nahoře na mě nejsou zase tak naštvaní, aby mě nechali zmoknout. Sice na ně ani pořádně nevěřím, ale to vědět nemusí. V rychlosti jsem naházel do batohu nějaké ty nezbytnosti včetně větrovky a deštníku. Větrovku jsem sice celou dobu nepoužil stejně jako deštník, se kterým bych si v lese stejně sám před sebou připadal jako exot, ale je lepší být připraven. Škoda, že jsem si nepřipravil i něco na pití a na zub. To jediné mi pak opravdu chybělo. Teda ještě náplasti, ale o tom později. Zkrátka jsem se navlékl do turistických kalhot a mikiny, na nohy natáhl trekové boty, co od března akorát zavazí ve skříni. Teplo totiž být nemělo a 40% je 40%. A náhoda je sviňa.
Jistěže hned za hlavníma panelákovýma dveřma mě horkem polil pot. Prý 18 stupňů! Chtěl jsem si sundat mikinu a schovat ji do batohu k deštníku a větrovce, ale na to nezbývalo času. Pořád mám totiž neschopenku, i když už aspoň bez sádry, a autobus odjížděl těsně po začátku vycházek. Z baráku jsem proto vyrážel tak akorát na čas, abych neriskoval a nedráždil případnou kontrolu, jestli předpisově stůňu. Přes město jsem nasadil třetí kosmickou rychlost a na nádraží dorazil přesně v době, kdy do busu pomalu nastupoval poslední z fronty. Vida, to se povedlo. Uvnitř už byla situace horší. Sedačky sice nebyly plně obsazené, ale protože jsem ještě v relativně použitelném stavu a chtěl jsem to ukázat ostatním, přenechal jsem několik málo volných sedadel babkám, co by mohly nastoupit po cestě a dral se na místo pro stání u zadních dveří. Tam mě cosi třísklo po rypáku. Odkudsi se linul smrad jak z masového hrobu. Lidi, co už si tam posedali a nechtělo se jim vzdát místa, na mě jen chápavě koukali a gesty ukazovali, že to cítí taky. No aby ne! Ani jsem se nepokoušel zrakem zjišťovat, ze kterého spolucestujícího dobytka se ten odér táhne a táhnul jsem zase zpátky někam dopředu, kde ještě zbývaly volné sedačky. Babky kdyžtak budou muset vydržet ve stoje. Dveře se se zasyčením zavřely, vzadu kdosi tlumeně nadávil, ale udržel to. Aspoň myslím. Autobus se rozjel. Než jsme opustili město, lidi vzadu už pootevírali okénka a pokaždé, když řidič zastavil a na chvilku otevřel zadní východ, lidi se k němu horečně natahovali a sáli ten venkovní luft. Po čas jízdy se aspoň přetlačovali hlavami u těch malých okének od stropem. Trochu toho aroma ze zadní části vozu sice šlo i dopředu, ale přece jen v menších dávkách, takže jsem byl celkem spokojený a ani nevnímal toho nesympatického dědka, co mě propaloval očima od chvíle, kdy jsem vedle něho dosedl. Cesta do Velkých Losin byla tedy zajímavá. Trošku ji sice ještě zpestřovala nějaká bubenice, co si uši ucpala sluchátkama a na celý autobus v rytmu mlátila nehtama do parapetu pod oknem, ale vedle toho smradu to byly stejně až druhé housle. Před zastávkou u velkolosinského zámku jsem se zhluboka nadechl, zadržel dech a přískoky zamířil přes zadní dveře ven. To se najednou krásně dýchalo! Vůbec nevadilo, že mi ještě z autobusu zaválo pár naftových obláčků do ciferníku. Konečně jsem svlékl tu zatracenou mikinu a jen tak v tričku (jasně, i v gatích), vyrazil po doma vytyčené trase.
Vymyšlené jsem to měl dobře, to se klidně pochválím. Ostatně plánování mi celkem jde, jen tu realizaci pak většinou něco zkomplikuje. Plán tedy byl vzít to po modré na Přední Bukový. To je takový kopec, co se už od Šumperka, tedy asi na 10km, pozná podle čtyř vysokých stromů, které tam na vrcholu trčí nad ostatní. Na internetu jsem se dočetl, že jde o jednu z nejlepších vyhlídek a já tam ještě nebyl. Od výhledu jsem to plánoval sejít přes Samotu do Rejchartic. Samota, jak jsem pochopil z Google map, je nějaký statek, co má na dvoře cosi bílého - asi kupky sena v takové té bílé fólii. Rejchartice už znáte, párkrát dříve jsem tudy už šel a referoval. Tam, když se mi už nebude chtít šlapat, můžu počkat na autobus ve 13:00, nebo v případě zoufalství pokračovat po žluté až domů po svých. První nedůležitá komplikace přišla hned na startu. Nikde se mi nedařilo najít rozcestník, ale v zámeckém parku na mě ze stromu mrkla modrá značka, takže bylo vlastně vyhráno. V parku bylo i v pondělí živo. Průhledem skrz hlavní vchod zámku jsem si všiml, že dokonce zrestaurovali nádvoří, ale dál jsem nešel, protože tam zrovna vybalovali nějaké minerálky a já nechtěl riskovat, že po mě budou chtít zaplatit za vstupenku. Raději jsem se tedy znovu rozhlédl po značce, která se mi jaksi ztratila. Našel jsem ji na druhém břehu jezírka, jak míří k lesu. To mě nepřekvapilo. Určitě ne tak, jako ta rozbahněná cesta do prudkého svahu. Na mapě to vypadalo celkem pohodově. V první serpentině přišel drobný problém s orientací, protože tu odbočovala nějaká cesta jinam, ale po několika desítkách metrů původní stezkou se na stromě zase objevil ten postrádaný modrý proužek mezi dvěma bílými. Těch serpentin bylo nakonec mnohem víc, než jsem se doplazil na trochu méně prudký úsek, ale aspoň už byly lépe značené.
Na jednom místě v lese se objevilo takové divné místo, že jít tam v noci a zazvonit mi nečekaně mobil, tak to pustím do kalhot. Byla to vlastně skalka s plošinkou a na ní stálo pár šutrů, že to připomínalo náhrobky. Aby to bylo jasnější, na stromě ještě visel pro jistotu efektu malý dřevěný kříž. A už nic. Žádná cedule, vysvětlení, dokonce ani v mapě to není nijak značené. To by mě zajímalo, o co jde. Tipuju, že tady možná kdysi pálili čarodějnice, ale zase se mi nezdá, že by se s nima tahali do takového krpálu. Po nějakých sto metrech od toho kříže mě značka vyvedla na okraj louky. Tam to bylo příjemnější, protože bylo vidět pěkně na kopce a taky na hotel Diana, co stojí stranou v lese nad Losinami. Pár minut jsem si to tam zvěčňoval foťákem, když ke mně dolehly nějaké hlasy. Z protějšího směru vylezla z lesa nějaká ženská s malým děckem, co před ní cupitalo jak Hatátitlá, a tlačila kočárek. To mě potěšilo, protože kam projde matka s kočárkem, tam snad nemůžou čekat žádné záludnosti. Chyba. Po pár krocích se celkem normální lesní cesta změnila v celkem normální tankodrom. No to mi někdo vysvětlete, jak v tom marastu mohla ta ženská projet. Ledaže by měla terénní gumy, náhon 4x4 turbodiesel a na spodku kočáru pontony. I já, který jsem žádný kočár netlačil, jsem se neubránil pár škaredým slovům při ráchání bahnem přes celou šířku cestu. Místy to bylo taktak, že mi nenateklo do bot. Mám totiž jenom kotníčkové. Když jsme u těch bot… Loni na jaře jsem za ně dal ve výprodeji v olomouckém Globe Sportu dvě tisícovky. Za ty prachy jsem skoro čekal, že z kopce se budou nabíjet a nahoru poběží samy. Místo toho mi ta pravá začala rozedírat patu. Pravda, to dělala hned ze začátku i loni po nákupu, jen jsem na to zapomněl. Taky jsem se je snažil používat co možná nejvíc, aby se "prošláply". Bohužel jsou tak pevně stavěné, že prošlápnutí se nepodařilo. Místo toho se mi na patě udělal mozol tak tvrdý, že časem připomínal nehet, což ale bylo taky dobré, protože to už pak neprodřely ani ty kotníčkové lyžáky a já v nich tolik netrpěl. Jen fusekle to odnesly vyšmirglovanou dírou. To mám z toho, že chci jít s dobou. Předtím jsem měl jen takové lepší tenisky od Vietnamců za tři stovky, a vydržely strašné věci. No nic, doma mám ještě jiné zánovní botky, ve kterých se mi běhá podstatně lépe. Ale to jsem odbočil.
Šel jsem tedy tou bahnitou cestou, pod nohama mi mlaskalo jak při svačině v domově důchodců a vyhlídka pořád nikde. Od zámeckého parku v Losinách to mělo být na Přední Bukový asi 2,5 km. Mě se zdálo, že mám za sebou už minimálně dvojnásobek. Po pár stech metrech přišlo aspoň malé potěšení. Bahnitý rygol zamířil ještě na chvíli prudce vzhůru, ale tam se napojil na šotolinovou cestu, která po předchozí etapě psychologicky překonala kvalitou i mezinárodní dálnici. Štvalo mě ovšem, že od té loučky s výhledem na Dianu se pořád motám v lese a s notnou dávkou úsilí se mi povedlo neurčitě zahlédnout jen pár rapotínských baráků mezi stromy. Pokud to vůbec byly baráky. Moje radost nevydržela dlouho, protože po nějaké době značka zase opustila šotolinu a zamířila do lesa na cestičku, která byla i pro jednoho úzká. No, cestičku… Zhruba přes desetimetrový úsek protékalo pár stružek, takže jsem si zase začvachtal v bahýnku. Když bahýnko skončilo, šlo se už relativně po suchu, ale pořád asi po kolena v nějakých rostlinách, odkud tu a tam, neočekávaně, s řevem těsně pode mnou vystartoval nějaký pták. Nejsem žádný posera, ale nejednou mě to solidně polekalo. Asi abych nemyslel jenom na ty blbé ptáky, začal se o mě zajímat hmyz. Je fakt, že už si dobré dva roky slibuju koupit nějaký kvalitní repelent, ale pořád to nějak nevychází. Znáte to: Moc práce, přítelkyně, rodina, křeček… Škoda, že jsem si neřekl té babě, co jsem ji míjel ve městě cestou na nádraží. Za tou se cosi takového táhlo a možná by to neodpuzovalo jenom mouchy. Připomínalo to sprej, který používám proti puchu do bot. Času však bylo málo a já zůstal chemicky neošetřen. Hovada kolem mě kroužily jak kdyby cítily příbuzného a ze zpocených rukou jsem co chvíli mezi chlupama vybíral jakési malé otravné mušky. Mrchy kousavé! Jak dlouho a kudy jsem se potácel na vytyčenou vyhlídku vám přesně nepopíšu, protože mnohé podrobnosti můj mozek raději zatlačil kamsi do podvědomí k traumatickým zážitkům, které je lépe si nepamatovat. Další, co se mi vybavuje je malé rozcestí a šipka s údajem, že k vyhlídce je to 300 metrů po značce modrého trojúhelníčku. Šlo se hustším úsekem lesa mezi křovím, okolo za skalkami byla tma a já si říkal, že pokud tam po mě vystartuje nějaký nadržený jelen nebo kanec, tak nemám šanci se ubránit a do zimy můžu čekat mladé. Naštěstí se mi nic takového nepřihodilo. Místo toho začalo slabě mrholit, ale brzy přestalo a stejně to nestojí za řeč. Když jsem konečně došel ke značce na vrcholu kopce, měl jsem pocit, jako by mě napálili. Kde je sakra ta vyhlídka?! Stál jsem na jakési hromádce šutrů zarostlých trávou a všude okolo rostly vysoké stromy, takže nebylo vidět nic až na mravence, kteří mi z mraveniště přilehlého k té hromádce začali šplhat po nohavici. Blíže jsem prozkoumal sloupek s označením místa. Prý:
PŘEDNÍ BUKOVÝ (VRCHOL)
625 m
ZARŮSTAJÍCÍ VYHLÍDKA NA HRUBÝ JESENÍK
PLÁNOVANÁ VÝSTAVBA ROZHLEDNY
Hňupi! Vyhlídka není zarůstající, nýbrž ZAROSTLÁ, takže není viděl Hrubý Jeseník, ale hrubé h… Plánovaná výstavba rozhledny je sice chvályhodná, ale vzhledem k tomu, že to není zadarmo a o prašule je všeobecná nouze, se v nejbližší době určitě nedočkáme. A taky mohli napsat už dole v Losinách, že tu není nic vidět, aby se sem lidi nemuseli zbytečně brodit těma bažinama a odhánět ovády. V plechové krabičce na stožáru ležela kniha vzkazů, tak jsem jim tam chtěl připsat něco o řiti, ale chyběla tam tužka a já vlastní neměl při sobě. Tak to píšu aspoň tady: "Takovou vyhlídku si strčte……. za klobouk". Když jsem trochu vydýchal to zklamání, otočil jsem se k návratu. Opět jsem absolvoval 300 metrů, tentokrát směrem dolů k rozcestníku a pokračoval na Samotu. Cesta docela pohodová, většinou z kopečka, protože jsem do teď nastoupal, co se dalo. Přišel jsem na takový palouk, kde leželo několik stromů, očividně polámaných větrem. Jako bývalého člena kroužku ochránců přírody ve třetí třídě na základce mě to docela zamrzelo. Babička by po téhle větě, kdyby to s počítačem uměla, hned začala rýpat, co jsem to za ochránce přírody, když jsem jako dítě vystřeloval mravence kolem chalupy lukem. Ona to nechápe. Já to dělal s dobrým úmyslem, který ale nebudu moc rozpitvávat, aby si pro mě nepřišli ekologičtí aktivisté a nepřivázali mě na Šumavě ke kůrovci. Za chvilku jsem došel na Samotu. Tam mi došlo, že to, co jsem měl na mapě za kupy sena v bílé fólii, je dětský tábor a stany rozestavěné na louce do obdélníku. Ten "statek" byl omlácený starý barák, co vypadal, že co chvíli spadne na nějaké ty skautíky. S pár překážkami na kraji louky to celé připomínalo výcvikové středisko Al-Kaidy. Raději jsem se tam moc dlouho nemotal. Možná to bylo i tím, že ke mně došla vůně pečených špekáčků a já jsem začal slinit, jako kdyby doktor Pavlov rozsvítil žárovku.
Prošel jsem podél tábora a kouskem lesa a ocitl se v docela pěkné kotlině mezi loukami a pastvinami. Nebýt té motorové pily, co s ní dvojice polodůchodců porcovala strom na vozík za Felicií, byl by tu zlatý klid. Proklopýtal jsem bez úhony jak pastviny, tak i remízek pod nimi, byť tam u jakési hnusné barabizny seděla parta nedůvěryhodně vypadajících chlapů, a už začínaly Rejchartice. V těchto místech dědiny jsem ještě nebyl. Skvělo se tu pár pěkně spravených domků a na kopci dokonce někdo stavěl takový ten kanadský srub, co je památkáři milují jak piraňu ve slipech. Když jsem si ho fotil, zaštěkal za živým plotem hned vedle nějaký baskervil, že jsem si skoro sám do slipů něco přidal. Dojít na hlavní silnici už bylo dílem okamžiku a nadešel čas rozlousknutí dilema: Autobus nebo pěšky? Zvládl jsem to nějak podezřele rychle, protože plánovaný spoj startoval až téměř za hodinu. Nemám rád čekání. Chvilku jsem zvažoval, jestli půjdu po nezáživné, ale kratší modré, nebo po žluté, což je sice delší, ale pestřejší. Být doma dřív a zase u kafe čučet ve zprávách na toho ostrovního ostrostřelce? Fakt díky. Jasněže jsem, já vůl, vybral žlutou. Počáteční etapa nebyla špatná. Vedla kolem jednoho velkého domu nad silnicí a vedla po louce k lesu. Dokonce tu byla pěkně najemno posekaná tráva. Úplný kobereček. Z vyšší části koberečku pak byl pěkný pohled na kostel a pár dalších baráků. V lese už zase žádné výhledy nebyly, ale čert to vem. Dolezl jsem na šotolinu. Jasně, tohle je ta cesta kolem kopce, blesklo mi v palici. Můžu jít po značce buď doleva nebo doprava. Určitě doprava, přece si ještě pamatuju tu mapu, ne? Po několika krocích se zase ozvala ta pravá pata. Sedl jsem si na hromádku klád a kontroloval stav. Nic pěkného. V místě, kde horní hrana boty tlačí na nohu jsem měl stržený puchýř velikosti korunové mince. Koruna se nezdá být moc, ale zkuste si to! Chvíli jsem přemýšlel co s tím. Bylo třeba jednat rychle, protože mouchy a hovada si mě zase našly a hrozilo, že domů dojdu dopíchaný jak Paula Wild. Zkusil jsem tedy udělat z boty nazouvák tím, že jsem ji prostě natvrdo sešlápl a raději si ani nepředstavoval, co by mi řekl nějaký poctivý obuvník. Nejspíš bych chytil pár po čuni. Zlepšovák nesl výsledky, patu už nic nedřelo. Vedlejší efekt byl bohužel takový, že noha v botě, hlavně při chůzi do kopce, klouzala zpátky. Už mě i napadlo se na boty vykašlat, hodit je do batohu a dojít bez nich, ale když jsem viděl ty čerstvě vysypané šutry na cestě, rychle mě to přešlo. Ještěže se tak snadno nevzdám. Nahmatal jsem balíček papírových kapesníků a botu jimi vyložil tak šikovně, že už nemusela dělat nazouvák a přitom nedřela. Dodalo mi to síly. Zase jsem se šinul lesem a kochal i tím, co nebylo ke kochání. Strom se značkou, kytka, strom se značkou, brouk, strom se značkou, pařez, strom, pták, strom, něčí bunda na větvi, strom, bodlák, strom, motýl, cedule "OHNISKO NÁKAZY KLÍŠŤOVÉ ENCEFALITIDY", strom, louka…. Kurňa kde je značka?! Lehce mě to znejistělo. No ale co, přece to tu znám a jen tak nezabloudím. Nejsem blondýna. Hurá dál! Zajímavý šutr, strom, slimák, stožár elektrického vedení (?), keř, bodlák, elektrický ohradník (??), další keř, krávy v ohradě (???), keř, keř, barák - sakra co tu dělá barák?! A do řiti! Osikov!
Chvilku jsem jen tak stál a cítil se, jako když nám matikářka na střední vysvětlovala rychlostí Johnnyho Pětky jakési ty její klikyháhy a logarirmy na odmocninu minus pět osmin alfa, a pak se zlomyslně zeptala: "Rozumíte tomu?" Ještě dnes bych po ní nejraději hodil cihlu. Situace to byla zapeklitá, ale měla jedno pozitivum. Už jsem tady letos byl a i když netuším jak jsem se tu tak najednou ocitl, vím, kudy odtud. Snad tu zeleně značenou trasu k Městským skalám od ledna neodklonili, ne? Jasněže ne. U kaple mě rozcestník poslal opět přesně tam, co pár dní po Novém roce. Akorát, že tentokrát nebyla všude mlha jak u Brčálníka ani sníh a dokonce ani nepršelo. Že by se mi začínalo dařit? Za těch sedm měsíců tu cestu nejspíš někdo natáhl. Nechtělo se mi věřit, že takhle dlouhá byla odjakživa. Na jednom rozcestí jsem čistě ze zvědavosti sešel kolem posedu kousek z cesty. Vypadalo to, že by tam mohl být nějaký výhled, aspoň malá náplast za tu habaďuru nad Losinama, ale prd. Výhled tam trochu byl, jenže zrovna tam pobíhal i jakýsi děda v zelených hadrech a na ruce motal drát z ohradníku. Prohlížel si mě nějak podezřívavě. Hlavně potomm co jsem se zeptal jestli je tu někde žlutá turistická značka. No jasně že je - až kdesi nahoře, ale na něco jsem se vymluvit musel. Ještě bych to schytal, že mu jdu krást stádo nebo co.
Vrátil jsem se na původní směr a škrábal se dál tam, co ukazovalo zelené značení. Zaujaly mě kamenné zídky, dávno už zarostlé mechem a keři mezi stromy. Vida, toho jsem si tehdy v té lednové mlze vůbec nevšiml. Vypadaly jako zbytky nějakých opuštěných a rozpadlých domů. Úkol pro Google, až se budu doma nudit. Brzy se cesta začala zase svažovat. To bylo dobré pro patu, protože už nedostávala takový záhul, i když po tom vynálezu s kapesníky se docela uklidnila. Pro změnu jsem začal cítit palce, jak tlačí do špiček bot. Že bych si neostříhal nehty? Kdepak, tím to nebude. Ony ty superboty mají totiž zpevněnou špičku. To je užitečné když v terénu zakopnete o šutr. Nerozbije vám pat totiž nohu šutr, ale zpevněná špička, což člověka fakt uklidní.
Maličko mě vzpružil příchod k voštinkovým skalám. Jsou trochu mimo ty nejoblíbenější trasy z města a ne tak známé jako třeba Městské skály. Přesto je tu pěkně, výhled a klid. Nemohl jsem odolat a vylezl si na ně pro trochu odpočinku. Pak mi zablikala kontrolka, že bych měl pokračoval domů a raději i dát vědět, že se možná opozdím. Mít v televizi ostudu z toho, jak mě hledal vrtulník s termovizí, se mi nechtělo. Tady už jsem opravdu zabloudit nemohl a improvizace jsem si poučeně zakázal. U odbočky na 1,5 km vzdálený Bratrušov mě sice napadlo zjistit mobilem, zda by odtamtud nebylo rozumnější dojet autobusem, ale první spoj jel za tři minuty a další za hodinu a půl. Kurňa! Tak jsem se tam dál odevzdaně plazil po štěrku podél kopce a připadal si jak malý harant, co má papání, hajání, bumbání a bolí ho nožičky. Nohy mě v těch španělských botech opravdu bolely jak sviňa a z dálky ke mně doléhal zvuk provozu v Bratrušově. Přísahám, že jsem slyšel i ten zatrolený autobus. V jednu chvíli se mi zdálo, že stromy jsou najednou nějaké divné. Až časem mi došlo, že to nejsou stromy, ale dobře rostlé bolševníky a kopřivy. To mě probralo, protože jsem musel dávat pozor a uhýbat žahavým listům. Doklepal jsem se ke starému lomu. Tuhle část cesty od lomu na Tulinku začínám nenávidět. Je vysypaná kamením, bolí z ní nohy a je nekonečná. Aspoň, že někoho napadlo udělat kolem pramenu u cesty lavičku a kolem pramenu celkem pěknou zídku. To mě potěšilo, i když marná sláva, do té podivnou barvou zakalené vody bych nestrčil ani klacek. Konečně Tulinka! Teď už jen přežít jakštakš rovnou lesní cestu, úsek kolem sanatorky a v Kauflandu si koupit něco, co přijde doma vhod. Nejlépe šablonu pro závěť, formalín a rakev. Jak mi po delším zkoumání sortimentu obchodu došlo, rakve nevedou. Vzal jsem tedy zavděk aspoň hnusným padesátiprocentním "Orange Nectar from concentrate" (studené se to ještě v nouzi pít dá) a z posledních sil se dopotácel do výtahu. Doma to jistila sprcha a několikahodinový relax. Teprve pak jsem byl schopný postavit se zas na nohy a přemístit se k počítači abych prohlédl fotky.
Suma sumárum, celkem jsem během toho pochodu smrti absolvoval nějakých 18 km. Normálně by to nebylo nic vyloženě strašného, ale v kombinaci s blátem, mouchama, zklamáním z vyhlídky a tvrdýma botama se to rovnalo očistci. No, mám to za sebou. Příště už si výšlap na Přední Bukový pořádně rozmyslím. Aspoň dokud tam nebude slíbená rozhledna nebo aspoň průsek s výhledem na Hrubý Jeseník. A tečka!
Žádné komentáře:
Okomentovat