1. května 2016
Report ze sobotního výletu (s CK Moje volno) do Gutensteinských Alp začnu tou statičtější částí. Ona ve skutečnosti statická nebyla, ale na tyto dvě místa nás prostě vyvezl autobus, my vylezli ven, pokoukali a pofotili, načež následoval opětovný nástup a odjezd. Z tohoto úhlu pohledu byla první část zcela jiná než ta druhá, o které bude řeč dále.
Ze Šumperka nás vyjelo pět: Hanka s manželem Petrem, Jana bez manžela a já s polovičkou. Abychom stihli odjezd autobusu ve 4:00 z České Třebové, museli jsme vstávat opravdu velmi brzy. Ráno mrzlo, tak nás to aspoň probralo. Bus jsme stihli. Protože zájezd mířil do východního cípu Alp, měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu přes Brno, Vídeň a další města a městečka. Hlavním cílem byla kamenná soutěska Steinwanderklamm a vodopády Myrafälle, ale ještě předtím jsme navštívili dvě vyhlídková místa o něco jižněji. Nejprve terasu Skywalk na útesu Hohe Wand (něm. vysoká stěna) v nadmořské výšce 850 metrů. Protože terasa se nachází na okraji strmé skalní stěny, i jízda sem byla pro mnohé z nás poněkud adrenalinová. Serpentiny a propast pod nimi nejsou zjevně pro každého, ale já jsem slintal blahem. Z parkoviště na okraji jakési rekreační osady plné krásných chalup pak stačilo projít asi 300 metrů po pěšince, způli lesem a způli po louce. Podlahu vyhlídkové plošiny tvoří pletivo, ale k mému zklamání docela husté, takže pokud čekáte pocit "stání v luftě", uberte. Scenérie z plošiny však nemají hned tak někde konkurenci. Hlavně díky tomu, že člověk kouká ještě spíš do daleko se táhnoucích rovin, takže je vidět hodně daleko.
Když jsme se všichni pokochali, nasedli jsme zase do autobusu a popojeli na druhou stranu hory, k místu Kleine Kanzel ve výšce 1092 metrů nad mořem - alespoň tak to stálo na ceduli u skály. U parkoviště tu mají velkou horskou chatu, čehož spousta spolucestujících využila k občerstvení. Já jsem byl raději za vyhlídku na druhou stranu, než prve z Hohe Wand, neboť teprve tímto směrem se ukázaly ty pravé Alpy s nádhernou zasněženou dominantou Schneebergu. Hora Schneeberg má výšku 2076 m.n.m. Ve vyhrazeném čase nebylo moc prostoru na nějaké odbíhání, ale na chvilku jsem přece jen odběhl, vylezl na takový malý kopeček a našel tam další skalku. Výhled odtud ale bohužel omezovaly stromy. No a pak už jsme nalezli do busu, abychom se konečně vydali za tou skutečně turistickou částí výletu.
Přesuneme se o pár kilometrů severněji. Zde poblíž většího Pernitzu leží městečko Muggendorf a u Muggendorfu zajímavý okruh. Faktem, že celý neměřil ani sedm kilometrů se nenechte zmást. I na takto relativně krátké trase lze mnoho vidět a mnoho prožít.
Autobus nás vysadil u hostince Jagasitz, kde se kříží modrá a žlutá turistická značka. Jdeme ještě jako organizovaná grupa asi čtyřiceti lidí, protože je třeba sejít dolů k pokladně a nechat průvodkyni zakoupit lístky. Kombinovaná vstupenka do Kamenné soutěsky (Steinwandklamm) a k vodopádům Myrafälle vyjde dospělého na 6 Euro. Jde se solidním sešupem dolů po cestě hned za hostincem. Nejprve lesem, pak podél několika rekreačních chalup.
V dřevěném srubu neprodávají jen vstupenky, ale také suvenýry, pohlednice a další turisty žádané věci. K soutěsce samotné je třeba projít moderním turniketem, který vás pustí po zasunutí vstupenky do čtečky čárového kódu. Odtud už jsme technicky pokračovali každý sám, v našem případě tedy šumperská pětice. Pěšina chvíli vede jen tak lesem kolem menších skalek, skutečná soutěska začíná až kousek dále. Vítají nás dřevěné lávky, schůdky a i jinak atraktivní prostředí. Malý vodopádek na potoce Klammbach pod lávkou ještě nemá nic společného s Myrafälle, které přijdou ke slovu až v úplném závěru.
V jednom místě má turista možnost se rozhodnout mezi dvěma různě náročnými variantami postupu. Ony se obě varianty jen o malý kousek dál zase spojí, takže kilometrově to vychází šul-nul. Rozdíl spočívá v počtu a výšce ferat, žebříků a útesů. Kdo nemá rád výšky, těsné prostory a adrenalin, měl by jít po modré značce. My odolnější bereme bez rozmýšlení tu červenou, což znamená pěkně vzhůru po kovovém žebříku a dál po skále. I na této drsnější variantě se dá ještě přitvrdit. Na výběr je o něco snazší výlez po asi čtyřmetrovém žebříku přímo, nebo po desetimetrovém skrz malou jeskyni ve skalní stěně. Vybírám si první možnost stejně jako Petr. O adrenalin nouze nebyla, někde uprostřed se to trochu pohupovalo a bylo lépe moc se nad situací nezamýšlet a šplhat. Nahoře jsme vlezli do menší dutiny, odkud se zase hned lezlo takovou dírou po dalším žebříku dolů do místa, kde jsme se spojili s ostatními. Aby těch dutin a jeskyní nebylo málo, kousek dál jsme se museli skoro po břiše proplazit (stačilo jít po čtyřech) do jiné. Byl v ní další žebřík vzhůru.
Poměrně akční byla Turecká jeskyně, kde prý v 17.století Evropu obléhající Turci zmasakrovali ukryté obyvatele. Uvnitř byla prakticky úplná tma, takže trefit dřevné schodiště a vyšplhat po něm nahoru obnášelo jistou dávku romantiky. Zvlášť tam, kde jsme batohy šourali o strop. Na kamenitém vrcholku nad propastí, po výstupu z jeskyní, prakticky adrenalin končil a znovu se spojoval s prve zmiňovanou modrou trasou.
Po malé pauze na občerstvení z vlastních zásob pokračujeme po modré značce, už naprosto pohodovým lesíkem nazpět ke gasthofu Jagasitz. U stolků tam již seděly davy lidí. My jsme se shodli, že se nabaštíme jinde. Jen holky si zaběhly na toaletu. Je zvláštní, že ačkoliv je oblast přírodní památkou a mezi mnohými nařízeními zde platí dodržování klidu, nebránilo to v průjezdu partě na čtyřkolkách. Těch čtyřkolek bylo aspoň dvacet a rámus dělaly neskutečný. Osobně tyhle stroje nesnáším i mimo přírodní rezervace.
Nyní se vydáváme po žluté značce, tedy po pěkné silničce mezi loukami. Opět odtud bylo krásně vidět na Schneeberg, ale protože slunce se za tu dobu po obloze posunulo, už skrze lehký opar. Pak se značka vnořila do lesa a vedla nás klasickou lesní cestou dolů do údolí. Vynořili jsme se u restaurantu Karnerwirt, kde jsme si dopřáli obídek. Pošmákli jsme si, ale dost nám to znepříjemňoval studený vítr. Na sluníčku bylo fajn, ale ve stínu a ještě navíc ve větru jsme na sebe navlékli co se dalo a stejně to nebylo úplně stoprocentní. Knoblauchkotlette mit Salat und Pommes Frites bylo super, stejně jako hovězí plátek s cibulovou slámou a pečenými brambory, co jsme si pak s polovičkou prohodili. Es schmeckt mir gut:)
Vedle restaurace se nachází malá přehrada bývalé vodní elektrárny. Všichni jsme žasli nad čistotou vody, protože bez přehánění bylo vidět doslova až na dno. Pokračujeme dále a opět měníme barvu trasy, tentokrát žlutou za červenou a jdeme prudce vzhůru do lesa.
Vyšli jsme na louce pod skalní věží Hausstein, kde se strhla menší rozepře o to, zda půjdeme nahoru na vyhlídku anebo ne. Podle rozcestníku to zabere asi deset minut krátkou zacházkou. Jana a já jsme se nakonec trhli a rozhodli se nahoru vylézt, zbytek šel napřed k vodopádům.
Vylézt ke kříži na vrcholu skály nám trvalo mnohem méně času, než bylo avizováno na ukazateli. Stačilo vyběhnout pěšinkou po okraji útesu. Vyhlídka tu byla krásná. Seběhli jsme zase dolů na louku a po červené pokračovali strmě dolů lesem k Myrafälle - vodopádům na potoce Myrabach. Vodopádů různých velikostí a tvarů je tu několik. Vedou přes ně dřevěné lávky a je to vážně krásné pokoukání!
Přímo od vodopádů jsme se objevili u informačního centra a u pokladny pro ty, kdo by chtěli jít opačným směrem. Opět jsme prošli turniketem a bylo. V rychlosti jsme si ještě vychutnali vynikající ledovou kávu se zmrzlinou v přilehlé restauraci a pak už nezbylo nic jiného než chvátat k autobusu, aby nás odvezl nazpět domů.
V České Třebové jsme vystoupili něco před desátou, v jedenáct už jsme byli doma v Šumperku.
Celkově vzato, výlet vynikající. Pěkně jsme se vyvenčili, užili si adrenalin ve skalách, pokochali se vodopády, vyšlo počasí... Jen to dlouhé cestování je trochu pruda, ale tohle těžko ovlivníme. Za mě spokojenost.
Žádné komentáře:
Okomentovat