11.6.2010
Výlet to byl v podstatě pěkný, počasí vyšlo (až moc) a pár fotek se taky vydařilo. To ovšem nic neubírá nic z pravdivosti na tom, že nohy mě bolí ještě teď až u prdele. Částečně - dobrá, tak z největší části - si za to můžu sám. Vzít si na takový výšlap zbrusu nové botky - navíc naboso, nebyl úplně geniální tah. Svědčí o tom moje rozedřené paty. No nic, mám o zkušenost víc.
Ve středu jsem jakštakš zdárně ukončil martýrium v podobě dálkového studia (o den později už jsem to dostal i černé na bílém:) oboru dopravní provoz. Jako vzpruhu po zkouškách jsem se rozhodl patřičně vyvenčit a "vydejchat" stresy (především hydrodynamiku) na čerstvém povětří, ke kterémuž účelu jsem zvolil co by výchozí bod podobně jako nedávno řiťoobec Janoušov. Plán byl dojít na rozcestí Paramuť, pak po zelené do Rudy a vlakem šupito-presto zase do Šumperka.
Prvním krokem bylo stihnout bus. Šlo o stejný spoj jako před pár dny: Odjezd v 14:55 z hlavního autobusového nádraží v Šumperku s přestupem v Bušíně. U janoušovské kaple jsem vystoupil asi o hodinu později a bez okolků se vydal po modré turistické značce na Paramuť. Slunko pralo jako sviňa a tak jsem si během funění do kopce rozhodně nemohl stěžovat na chlad. V dobré náladě jsem vyfuněl až na horní okraj louky s pěkným výhledem na Janoušov a okolí. Potěšila mě následující cesta, která se na tomto místě vnořila do lesa pod stromy, kde byl stín a příjemný chládek. Docela mě to vzpružilo. Chvíli jsem si to šinul lesem, chvíli pod ním a to všechno po krásné cestičce porostlé nízkou trávou, po níž se šlo jako po koberečku. Asi po dvou kilometrech pochodu jsem narazil na Wilsona. Ne, není to žádný Američan, ba ani Brit či protinožec. "Na Wilsonu" se totiž jmenuje místo u toho krásného stromu pár set metrů dále. Proč se jmenuje jak se jmenuje nevím, ale nesejde na tom. Hlavní je to, že pod stromem se nachází lavička, cedule naučné stezky a aby bylo učiněno za dost katolíkům, stojí tu i obrázek Panny Marie. O nějakých extra výhledech se mluvit nedá, ale všude kolem jsou krásné rozkvetlé louky rámované lesem, což samo o sobě potěší. Po krátkém odpočinku jsem nechal Wilsona Wilsonem a okolo chalupy na hranici louky a lesa jsem opět zamířil mezi stromy. Cesta vedla po svahu zalesněného kopce, takže nic extra tu nebylo. Dokonce jsem si vylezl na jakýsi posed v naději, že odtud udělám nějaké snímky dalekých kopců, ale kvůli stromům to nešlo. Naštěstí trpělivost přinesla ovoce o kus dále. Na rozcestí Paramuť jsem dorazil ještě docela svěží. Snad za to mohlo osvěžení vodou z potůčku, kterých tady teče plno.
Zelená značka vedla dolů doprava - tedy přesně tam, co jsem zamýšlel: Do Rudy na vlak. Přišlo mi ovšem líto, že mi chybí ty očekávané výhledy a šipka s modrou značkou ukazující dále doleva je slibovala. Nedbaje puchýřů a krvavé paty jsem se rozhodl pro akčnější variantu. Modrá šipka sice slibovala výhledy, ale za cenu mnohakilometrového prodloužení pochodu. Konkrétně kolem celého kopce Bouda, kde jsem se momentálně nacházel, až ke kapli Svaté Trojice v hlubokém hvozdu mimo civilizaci. Ale co, žijem jen jednou!, řekl jsem si a vykročil po barvě šmouly. Výhledy tu opravdu byly. Narazil jsem na ně už asi po kilometru. Sice je trochu kazil opar, ale BYLY. Překvapilo mě, že jsem zahlédl Šumperk, Bohdíkovský kostel, elektrárenskou vrtuli u Mladoňova... Prostě známá místa, ale z úplně jiné perspektivy. Výhledy byly opravdu pěkné a nebýt oparu, byly by ještě lepší. Narazil jsem dokonce i na turistické odpočívadlo, které mimo posezení nabízelo i úchvatná panoramata ke kochání. Bez ohledu na to, že už mi dávno došlo pití jsem si k výletu gratuloval. Paráda:)
Když se cesta opět vnořila do lesa, byl jsem vděčen za trochu chládku. Jen mě lehce znervózňoval rychle ubíhající čas. Spoléhal jsem na nějaký vlakový spoj z Podlesí, kam to ještě pořád bylo pěkných pár kilometrů daleko. A hodinky se točily jak letecká vrtule. Co se týče samotného rozcestníku na Boudě, stěžejní informací a směrem byla kaple Nesvětější Trojice vzdálená 1 km po červené značce. Běžně od kaple, kam jezdím spíš na kole, pokračuji k nedaleké Severomoravské chatě na kafe a Kofolu. Tentokrát mě ale tlačil čas, takže mi nezbylo než se vydat cestou neznámou a neprobádanou - tedy dále po modré do Malé Moravy. Zjistit kudy se dát mi chvíli trvalo. Cesta je totiž dobře "zamaskovaná" porostem a ze začátku ne moc dobře značená. Nakonec se mi ji ale najít podařilo prakticky hned u hrany kaple, což bylo fajn. Méně fajn byl terén. Cesta se dobrodružně spustila mezi stromy dolů z prudkého svahu, kde se sice dařilo krásným velkým broukům (střevlíci?), ale mě už méně. I proto, že leckde přes cestu ležely vyvrácelé stromy a ulámané větve.
Po několika terénních záludnostech už se modrá značka na stromech umoudřila a u lovecké chaty vedla jen po asfaltce, kterou zná každý aspoň trochu pilný místní cyklista. Je to silnice od kaple či Severomoravské chaty dolů do civilizace, kterou zde představuje jako první obec Vysoký Potok. S dostatečnou časovou rezervou jsem došmatlal až do Malé Moravy. Zbývalo už jen půl kilometru k vlakovému nádraží Podlesí a počkat na motoráček v 19:41. Nádraží v Podlesí vypadá hodně dobrodružně. Všechno se rozpadá a vykopnuté dveře chátrající hlavní budovy, která má jinak všechny okna zatlučené, působí opravdu silně. K tomu pak přispívá i nepořádek kolem trati a odér linoucí se z útrob stavby. Jízdní řád je přitlučený na dřevě přes okno tak vysoko, že i já, se skoro dvěma metry živé výšky, jsem měl co dělat abych ho viděl. Případná osmdesátiletá bábinka, která váží třicet kilo i s kabelou je bez šance.
Bez ohledu na stav nádraží jel vlak na minutu přesně. V Hanušovicích přestup a pak už jen cesta vláčkem až do Šumperka - snad tím nejstarším typem vlaku, co u nás ještě jezdí (kulatý čumák, dřevěný interiér s žárovkovými baňkami na stropě).
Celkem jsem ušel asi 12,5km. Nemusí se to zdát moc, ale bolest nožiček s tím nesouhlasí. Možná proto, že místy jde o náročný terén a brát si nové neprošlápnuté boty na takovou tůru byla moje blbost. Příště už budu vědět...
Žádné komentáře:
Okomentovat