7. července 2015
V sobotu bylo takové vedro, že na kolo se mi v něm nechtělo. Pěší procházka mi přišla méně náročná, a protože v neděli jsem musel brzy ráno vstávat do práce, zvolil jsem raději tuhle variantu, abych se moc nezničil. Trasu jsem měl nahrubo naplánovanou už z dřívějška, jen jsem jí zprvu moc nedůvěřoval, takže byla neustále odsouvána do pozadí, až na ni došla řada teď. Poučen tak mohu s časovým odstupem prohlásit, že nedůvěra byla zbytečná. Bylo na co koukat, šlo se různorodým terénem a zajímavými místy. Nebýt drobné nehody na konci celé akce, neměl by tento výšlap chybu. Ale povedl se i tak.
Vlak mi ze Šumperka jede v 9:15 a musím přestoupit v Hanušovicích. Plán počítá s vysednutím v Chrasticích, ale vlak zde staví jen na znamení a já nevím jak se takové znamení dává. Nevadí, dávám věcem volný průchod. Když dojedu do Staráku, vystoupím až tam. O nic nejde, času dost. Jak se dalo čekat, vlak Chrasticemi profrčel, jako by tam žádné Chrastice nikdy ani nezachrastily. Na pochod se tedy vydávám z nádraží ve Starém Městě pod Sněžníkem. Připadám si trochu divně, protože všichni ostatní spolucestující jdou opačným směrem, nejspíš na Králičák nebo Paprsek. Ovšem to je tak trochu i důvod, proč já jdu jinam, kde budu mít klid a ne davy, že?
Po zelené značce si dávám částečné opáčko z loňského ledna. Tenkrát mrzlo až praštělo a foukal brutální vichr. Jak se zdá, jdu z extrému do extrému, protože nyní pro změnu nefouká vůbec a teplota dávno vylezla nad třicítku. Asi abych to neměl tak jednoduché. K prvním pastvinám je to kilometr i s prvním menším stoupáním. Ohrady vypadají prázdně, ale bližší průzkum odhaluje stádo krav někde na opačné straně louky. Zde poblíž cesty stojí jen osamocený býk, divně na mě čumí a vydává jakési podezřelé zvuky. Těžko se ubránit myšlenkám na možnost, že mu rupne v bedně a zkusí projít ohradníkem. Asi by ho to koplo, ale přece jen je to relativně tenký drát a býk by ho zřejmě bez potíží protrhl. To by mě fakt zajímalo, kam bych v takovém případě běžel. Dobytek naštěstí zůstal u čumění a temného bučení, takže třikrát hurá a jdeme dál. Pokračuje stoupání. Nejprve ještě kolem jedné nebo dvou ohrad a pak už jen okolo luk. Krásné výhledy na Staroměstsko kazí pouze opar a můj stav na pokraji smrti přehřátím. Minerálka v batohu už je za tu chvilku teplá, a to jsem teprve na začátku. Na sedle Nad Štěpánovem se ukazuje i výhled na druhou stranu. Tam se sice tyčí hradba Sušiny a zakrývá většinu horizontu, pravda, ale vypadá majestátně. Neznačenou cestou se dávám vlevo dolů. Kupodivu nikde nenarážím na ohradník ani závoru a bez potíží přicházím do Hynčic pod Sušinou, kde se však dlouho nezdržím. Přecházím silnici a vydávám se zase uzoučkou asfaltkou vzhůru. Míjím ještě několik málo chalup a jsem u další ohrady.
Napravo ode mě se táhnou široké louky k lesům, co pak šplhají vzhůru do hor. Nalevo zase terén padá kamsi dolů do údolí, a protože i tady jsou hlavně odlesněné pastviny, výhledy na Jeseníky stojí za tu námahu sem vylézt. Pak štěrk i asfalt končí a střídá ho krátký úsek přes louku a klasická pěšina s udusanou hlínou a trsy trávy. Ještě chvíli ťapu lesem a přicházím do osady Bystřiny. Říkat těm třem nebo čtyřem stavením osada je možná přehnané, ale místo krásné. Takové klidné a malebné, stejně jako předloni, kdy jsem tu dojel na kole. Zmožen horkem mířím instinktivně ke studánce v ohybu zatáčky pod dřevěným altánkem. Z trubky teče jen malinký čůrek vody, ale stejně si dávám dvě plné dlaně, protože je to pořád lepší než teplá minerálka z PET lahve. Po modré pokračuji směrem na Vysokou, což by podle rozcestníku měly být asi tři kilometry. Ten první zase do kopce. Narozdíl od předchozích etap je tu znát větší vlhkost. Přes pěšinu tu a tam protéká stružka vody a leckde leží bláto. Po několika horkých dnech předtím mě to celkem překvapuje. Když mám konečně tuhle stoupavou a lesní část za sebou, ocitám se znovu na otevřeném prostoru. Ohradníky žádné, jen široké louky plné schnoucího sena a mezi tím úzká pěšinka, kde turistická značka musí být na kovovém sloupku, aby bylo kam ji vůbec umístit. Sice se potím, nad hlavou mi baletí hejno much, ale jsem ve svém živlu. Mezi Bystřinami a Vysokou stávala kdysi osada Cibulka, německy Zibulkenfeld (všude kolem byly Sudety). Když jsem to zjistil a místo si našel na mapě, chtěl jsem se sem někdy zajít podívat. No a tak jsem tady. Bývalých osad je v tomto kraji spousta. Některé, například Štolnava, přetrvaly aspoň jako jeden nebo dva domky, ale z Cibulky nezbylo nic. Němečtí obyvatelé byli po válce vyhnáni, místo upadlo a domy byly srovnány se zemí. Zůstaly dva stromy, značené jako památné, a mezi nimi prostý dřevěný kříž.
Modrá značka vede dále remízkem, podél další louky a skrz okraj lesa. Tam cestu na několika místech blokují velké louže, ale vůbec mi to nevadilo, neboť v těch loužích to žilo a bylo zajímavé v jedné z nich pozorovat užovku jak loví nějaké spolubydlící breberky. Ještě jedna posečená louka, březový háj a už stoupám poslední metry do Vysoké. Vždycky jsem byl jen na druhé straně osady, kde mi všechno přišlo takové malé a nevýrazné. Odtud ale měním názor, protože mě vítá honosná novostavba, dokonce s tenisovým kurtem. Je to trochu jako pěst na oko. Odbočuji raději doleva a za chvíli jsem u kaple Nejsvětější Trojice, kterou ale všude vydávají za Schubertovu kapli. Už jsem kdysi zmínil, že ve Vysoké se narodil otec skladatele Franze Schuberta a jeho děd byl v okolí hodně známá a aktivní osobnost. Ostatně díky němu tu stojí i tahle kaplička. Poprvé co tu jsem nacházím dveře otevřené, tak jdu na průzkum. Všechno čisté a přístupné, vylezl jsem si i na kůr, kde mají místo varhan pianino. U stěny vedle dveří je zřízena výstavka ohledně kořenů a díla Franze Schuberta. Našinec si v ní však moc nepočte. Drtivá většina je v němčině a naznačuje odkud přišla většina peněz na opravu. Stejně za to dík, hlavně že památka vypadá k světu. Vydávám se dále po žluté značce, směrem na Vysoké Žibřidovice. Nejprve dolů stromovím podél potoka. Všude tam voní lesní vlhkost a rostliny kolem vody. Proti suchému žáru nahoře na pastvinách to je vyloženě balzám. Ne na dlouho, protože za chvíli vycházím na cestě sypané štěrkem a za ohybem prudce stoupající. Funění a pocení však na konci odměňují další krásné výhledy do krajiny. Je zde rozcestí a značka míří přímo dolů alejí do Vysokých Žibřidovic, jejichž kostelní věž je odtud taky pěkně vidět.
Bylo by ovšem škoda držet se slepě značek a nezajít si jen nějakých 200 metrů doprava, kde u mohutného stromu stojí socha Krista na hoře Olivetské. To je celý název sochy - Kristus na hoře Olivetské. U cesty tu je od roku 1740 a hádejte kdo ji sem nechal dát? Ano, i v tomhle má prsty děda Franze Schuberta, Karl Schubert z Neudorfu (dnešní Vysoké). Socha je zajímavá nejen svou polohou a velikostí, ale i soklem, který vypadá spíš jako malá kašna. Možná to byl záměr, aby sem občas napršelo. Sokl je zdoben ornamenty a německými nápisy, prý úryvky z Bible. Koho nezajímá Bible ani socha, jistě ocení nádherné panorama na východě. Já mám to štěstí, že na loukách se zrovna povalují balíky slámy, což pohledu dodává jakýsi estetický bonus. Opravdu paráda! Beru to zkratkou skrze strniště a na spodním kraji louky se napojuji na značku, po níž přicházím do Vysokých Žibřidovic. Abych odtud viděl víc než jen baráky, chci se dostat ke kostelu, ale jak se ukazuje, má to háček. Ke kostelu se totiž musí odbočit hned na horním konci. Ta cesta na to rozhodně nevypadá a já ji přehlédl. Doufám tedy, že se tam nějak dostanu i ze silnice, ale nikde nic. Dokonce ani tablet neukazuje vůbec žádnou pěšinku. Když tu si všímám červenobílé pásky vlevo v křoví. Bližší průzkum ukazuje, že za páskou teče potok (asi tam byla kdysi nějaká lávka, teď už není a proto ta páska) a za potokem se zvedá cestička potřebným směrem. Nějaká páska mě rozhodně nezastaví. Za chvíli jsem na druhé straně potůčku a stoupám nahoru. Pak mě napadá, abych třeba někomu nevlezl na zahradu, nedejbože mezi čokly (taky mám ty zkušenosti), takže poslední metry beru kopřivami přímo nahoru po svahu. Úspěch! Dělám si pár fotek a zběžnou prohlídku, načež se musím vrátit zpátky dolů. Zjišťuji, že na horním konci pěšina, po níž jsem přišel, pásku nemá (vlastně má, ale roztrženou, tak se nepočítá) a návrat díky tomu probíhá mnohem méně dramaticky.
Silnička pak protíná kousek lesa a vynořuje se ve spodní části V.Žibřidovic, kde se však nezdržuji a jdu přímo po asfaltu stále dolů. Zde stojí za zmínku fakt, že dole ve strži pod silnici jsou na potoce docela pěkné vodopádky. Škoda, že tak špatně přístupné. Do odjezdu spoje z vlakové zastávky vzdálené nějakých 1.5 km mi zbývají skoro dvě hodiny času. Dostávám tedy geniální nápad, že ještě zajdu někam k říčce Krupé, která protéká celým údolím od St.města do Hanušovic, a trochu se v ní osvěžím. Není na škodu opláchnout po mnohých kilometrech ručičky a nožičky, jak ostatně prokázal už výšlap z minulého měsíce. Nejdřív jdu pro jistotu až k vlakové zastávce, abych si pojistil, že ji neminu, a pak mířím asi sto metrů přes louku k vodě. Je potřeba seskočit, tahle část břehu je dost vysoká a příkrá, ale jsem u řeky. Voda výborná, vůbec mi nepřijde studená a jsem zase plný energie. Je jasné, že když se celá akce chýlí ke konci, a když se během ní nepřihodilo nic nepříjemného, teď se něco zvrtne. A taky že jo.
Byl jsem zrovna ve skvělé náladě, vyčváchaný, a užíval si pocitu povedené procházky. Zvedl jsem se, došel k tomu příkrému břehu, odrazil se a ... a... a ruply mi kalhoty v rozkroku. Do hajzlu! Protože břeh byl hodně vysoký a já se hodně odrazil, i díra byla hodně velká. A já mám jet vlakem do Hanušovic, tam třicet minut čekat na další spoj a v Šumperku pak jít domů přes půlku města. S takovou dírou na prdeli mi to přišlo jako dost prekérní situace. Tak co s tím? Vydal jsem se přes louku nazpět k zastávce. Zrovna přijel motoráček z opačného směru a vystoupila jakási bábinka ve svátečním oblečení a s hůlčičkou. Zaujal jsem polohu, od které jsem si sliboval, že díra nebude vidět, ale ta osoba se na mě ani nepodívala a vydala se k silnici. Uvážím-li jak daleko stojí nejbližší barák, čest jí. Můj problém ale přetrvával. Šití s sebou nenosím, lepidlo taky ne, tak bylo třeba vymyslet nějaké jiné řešení.
Naštěstí mám improvizační talent a MacGyver je vedle mě bezradný břídil. Napadlo mě, že v boudě na zastávce určitě budou něčím připevněné jízdní řády, pravidla přepravy a taková ta lejstra. Narozdíl od šití s sebou v batohu nosím nůž, kterým jsem tedy ze dřeva vyloupl tři kovové sponky, jimiž dokumenty držely ve dřevě. Bouda zastávky jako taková je prázdná. Žádná lavička, stolek, nic. Jen hromádka štěrku v rohu a spousta pavučin. No a taky dveře - tedy jedna větší díra sloužící jako dveře, a dvě menší díry sloužící jako okna. Rychle jsem stáhl kraťasy a v podřepu, aby na mě nebylo vidět ze silnice, začal s opravami. Po prvních nezdarech se mi podařilo přichytit látku takovým způsobem, že se nerozjížděla a nedávala všem na odiv bělost mých slipů. Pak se však ukázalo že je co zlepšovat, když mě ty sponky začaly při procházení po nástupišti škrábat na stehně i na hýždi. Chvíli jsem si říkal, že to vydržím, ale ono to fakt bolelo. Vymýšlel jsem čím drátky omotat, jenže mě nic kloudného nenapadalo a papírový kapesník nejenže nevydržel ležet na sponkách, ale ještě vždy po čase zákeřně sklouzl a vyčuhoval nohavicí ven, což vypadalo fakt blbě. Nezbylo než stáhnout zase gatě dolů a drátky ohnout tak, aby nedřely. Poslepu jsem hmátl do batohu pro nůž a začal na tom makat, když mi došlo, že to není nůž, nýbrž MP3 přehrávač. Ale co, vždyť je to fuk. Nejspíš jsem byl první na světě, kdo spravoval roztržené kalhoty empétrojkou. Abych to dále neprodlužoval, dobré dílo se zdařilo. Domů jsem dojel bez dalších komplikací a kalhoty znovu praskly až na schodišti před bytem v paneláku. Hurá!
Skoro bych zapoměl udat ušlapané kilometry. Bylo jich dohromady 15,5.
Žádné komentáře:
Okomentovat