Z Červeňáku na Šerák

4.7.2009

Mapa Původní článek

Přesvědčit některé kolegy, že bude lépe si přivstat, se zdálo býti úkolem téměř nadlidským. Nakonec však zvítězily pádné argumenty o tom, že včasným vstáváním si ušetříme čas i davy dalších turistů, které se jistě po horách rozběhnou sotva vysvitne sluníčku. Původně nás mělo jít asi pět. Dal jsem si dokonce záležet na zpracování e-mailu o akci, který jsem pak odeslal potencionálním účastníkům. Jenže jak už to bývá, jeden slabší článek tento mail rozeslal dále a za chvíli o plánovaném výletě věděla půlka podniku. Ještě pár dní před odjezdem tedy nebylo jasné kolik nás vlastně bude. Odhadované počty kolísaly od deseti osob ke dvacítce, ale nakonec se to naštěstí ustálilo na tom nižším čísle. Nevím zda na to měl vliv právě brzký odjezd, ale každopádně je to dobře. Nemám rád příliš velké davy a v přírodě už vůbec ne.

Ráno jsme se na šumperském autobusovém nádraží všichni ve zdraví sešli. Dálkovým spojem z Brna do Jeseníku jsme se v 6:10 přepravili na Červenohorské sedlo a vydali se na pochod. Počasí jsme měli dokonalé. Navzdory týdnům bouřek a přeháněk, které Střední Evropu trápily, se v sobotu udělalo vyjímečně jasno a slunečno, což nám přišlo víc než vhod. Ranní vzduch nebyl ještě tolik rozpálený, ale přesto nám bylo v krátkých tričkách příjemně. Slepýš na cestě jen pár metrů nad rekreačním areálem měl možná jiný názor a stále ještě lehce ztuhnutý nočním chladem se marně snažil uniknout. Jelikož ale máme pochopení tak jsme si ho jen vyfotili a zase nechali na pokoji.

První odpočinková (papací a bumbací) zastávka byla u Bílého sloupu. Je tam několik laviček poskytujících turistům možnost oddechu.

Hned za odpočívadlem se rozevírají výhledy do údolí vlevo. Je to taková první duševní odměna, kterou jsme si pochopitelně vychutnali. Za malou chvíli jsme pak došli k Vřesové studánce. Je od ní pěkně vidět protější kopec se skalisky Vozky, kam jsme dorazili později. Ze studánky samotné jsme moc neměli. V přístřešku s pramenem zrovna nocovali nějací táborníci a náš příchod je evidentně zastihl v nejlepším spánku.

Moc jsme se tedy nezdržovali a pokračovali mírně dolů po úzké bahnité stezce, až jsme došli na Sedlo pod Vřesovkou, kde jsme se zvěčnili na skupinové, nebo chcete-li gruppen fotografii. Musel jsem ji dělat na dvakrát a druhý pokus o nastavení fotoaparátu kolegové využili k tomu, aby mě pololežícího na lavičce s okem připláclým k hledáčku fotili a pak si dělali srandu že vypadám jako odstřelovač, k čemuž jsem přispěl i svým oblečením.

Měl jsem na sobě totiž zrovna maskáčové kalhoty. Smích je však brzy přešel. Před námi se začal zvedat první ze svahů, kde jsme se poprvé trochu zapotili a nejméně odolní počali lehce rebelovat. Odpočinek - byť jen malý jsme si dali až u rašeliniště v místech, kde se cesta opět narovnala. Další papací a bumbací zastávka byla na Trojmezí. Měli jsme odtud sice pokračovat směrem na Keprník, ale protože na Vozku je to odtud jen 1,5 km tak jsem navrhl abychom si udělali malou zacházku. Opět jsem se setkal s drobnými protesty, ale většina byla pro. Když už jsme tak blízko tak by přece byla škoda tam nezajít, ne? Bylo tedy nutno absolvovat další stoupání, ale tentokrát to nebylo tak hrozné a na vrchol Vozky jsme došli víceméně v pohodě.

Počasí nám stále přálo, jen výhled trochu kazil našedlý opar. Strávili jsme tam zhruba dvacet minut, pak se vrálili zpátky na Trojmezí (pravda, dalo se jít po žluté oklikou) a z Trojmezí zase dle původního plánu na vrchol Keprníku. Tady už se projevila únava, skupinka se rozdělila na několik menších, které na sebe vždy čekaly. Jelikož však času bylo dost tak to nebylo nijak na obtíž a na Keprníku jsme si udělali opět společnou fotku na důkaz, že jsme tam vylezli opravdu všichni, třebaže ono nám stejně nic jiného nezbývalo. Před Keprníkem jsem proklamoval, že tohle už je poslední kopec a zdálo se, že to pro ty znavenější kolegy znamená jedinou motivaci pokračovat.

Když jsem jim pak ukázal na protější Šerák, kam jsme ještě museli dojít, tak jsem si musel vyslechnout pár blbých poznámek na téma "no jo, poslední kopeček - to určitě", ale jinak nálada setrvávala výborná stejně jako počasí. Ostatně na ten Šerák už je to jen kousek a zdaleka ne tak do kopce jak to na první pohled vypadá. Konečně jsme došli k Jiřího chatě a odměnili se nanukem a studeným pitím. Zdálo se, že kolegové tam chtějí přenocovat. Usadili se na lavičkách před chatou a trvalo poměrně dlouho než projevili ochotu se zase zvednout a přesunout se lanovce, a na mou dobře míněnou provokaci, že by se dalo sejítdo údolí okolo Obřích skal už reagovali jen chladným pohledem. Dolů do Ramzové jsme tedy jeli lanovkou, což proběhlo bez potíží a i já musím uznat, že byl aspoň čas se kochat výhledem.

V Ramzové jsme si zašli na oběd, zaplácli ho čerstvým borůvkovým koláčem a následně se vlakem vrátili zase zpátky do Šumperka. Výlet se tedy povedl na jedničku, ušli jsme asi jedenáct kilometrů, sluníčko nezklamalo a ty davy turistů jsme potkali až na konci naší cesty - tedy u Šeráku. Akce vyšla na jedničku a tak je na čase začít pomalu plánovat další:)