27. dubna 2012
Včera nám po bolestné odmlce příroda nadělila dáreček v podobě teplého počasí a já toho nemohl nevyužít. Původně mě napadlo oprášit kolo a zkusit zase šlápnout do pedálů. Během údržby bicyklu ve sklepě jsem však své trekové kolo nalezl ve stavu neslučitelném s větší akcí, a raději se rozhodl svěřit náročný úkol resuscitace odborníkům. Jelikož v servisu (kde se zhrozili nad řetězem a zničeným ložiskem zadního kola) odhadovali dobu zákroku minimálně do večera, bylo třeba vymyslet plán B. Vymýšlejte ale něco takhle narychlo! Ve svém nekonečném optimismu jsem se tedy rozhodl ještě jednou otestovat podmínky pro pěší túry ve vyšších partiích hor, zda od neděle už všechen sníh roztál. Rozhodnutí, kterého jsem následně několikrát litoval.
Zvolená trasa z Červenohorského sedla po červené značce na Bílý sloup a pak po zelené dolů do Koutů (cca 10-11 km) na mapě vypadala neškodně a varovný výhled z okna svého bytu na bílý hřeben Jeseníků jsem se rozhodl drsňácky ignorovat. Za chvíli už jsem seděl v autobuse uhánějícím na Sedlo.
Po výstupu na zastávce jsem na sebe navlékl větrovku moudře zabalenou do batůžku a s jistým pohrdáním hodil okem po turistovi, který pár desítek metrů přede mnou stoupal do svahu v kraťasích a vysokých botách. Magor. Mě bylo v dlouhých kalhotách, větrovce a lehkých prodyšných polobotkách naprosto fajn. Sníh, který mi působil největší obavy, se okolo vyskytoval jen v malých ostrůvcích rozesetých po dávno uzavřených sjezdovkách a já se holedbal vlastní předvídavostí. S chutí jsem tedy vykročil kupředu. A pak to přišlo. Sníh. Ležel skoro všude. Na paloucích, v lese mezi stromy, ale hlavně na cestě. Jó, mít kraťasy a vysoké boty - pískal bych si. Za dané situace jsem se však snažil našlapovat zlehka a co nejméně se bořit do toho bílého humusu. Vzhledem ke své obuvi to bylo poněkud donquichotské snažení. Tyhle boty sice výborně větrají, ale stejně dobře prosakují. Za chvíli už bylo jedno, zda mám svoje turistické střevíčky nebo sandály. Ale vzdát se? NIKDY!!!
Jistou vzpruhou mi byly úseky, kde sníh neležel. Našly se takové. Bohužel v podstatně menší míře, než ty zasněžené. Šlo spíš o volnější prostranství, kde mohlo svítit slunce a nebylo zastíněno stromy.
Na jednom takovém místě se nachází pěkná vyhlídka, odkud je krásně vidět celý areál na sedle včetně sjezdovek uspořádaných do povědomé kosočtvercové geometrie i s čárou uprostřed. Sněhu přibývalo s každým krokem a aby toho nebylo málo, přichystala si na mě příroda další atrakci. Spočívala v tom, že voda z tajícího sněhu vyhloubila pod bílou vrstvou kanály, do nichž jsem se tu a tam až po kolena propadl, když krusta nevydržela. Ne že bych byl vyloženě tlustý, ale ona výbava v batůžku taky něco váží... Pokaždé, když jsem zahučel o půlmetr níž, nesly se na jesenickou krajinou spousty velmi škaredých nadávek. Opravdovým překvapením proto byl docela vysoký počet okolo bzučících čmeláků, třepotajících se motýlů a dokonce se mi povedlo na jednou sušším místě pod smrkem zahlédnout i ještěrku. Jednou z mála výhod sněhu bylo to, že se po něm dalo i odbočit ze značené cesty (což se normálně nemá) a bez zničujícího vlivu na chráněnou přírodu udělat malou zacházku k vyhlídce. Byl z ní krásně vidět Jeseník a okolí, včetně rozhledny na Zlatém Chlumu.
Na rozcestí Bílý sloup už to vypadalo jako někde na K2. Bílé bylo všechno a zdálo se, že jaro sem ještě hodně dlouho nezavítá. Nikdy jsem nechápal, proč se místo nazývá Bílý sloup, ale dočetl jsem se z rozcestníku, že je to podle jednoho z historických sloupů značící turistické trasy v minulosti. Jeden exemplář tu stojí dodnes. Aspoň v tomto směru tedy měla cesta sem nějaký smysl, i když později jsem pochopil, že stačilo odbočit o kus níže a ušetřit si část výstupu. No nic, příště. Z rozcestí jsem se dal podle plánu po zelené značce. Samo její hledání nebylo úplně jednoduché. Za běžných okolností stačí držet se vyšlapané pěšiny, ale čeho se má člověk držet, když je všechno pod sněhem a značky na stromech jsou často daleko od sebe? Jen hledáním značek jsem tedy strávil víc času, než bych byl ochoten uvěřit. Konečně jsem se vymotal z lesa na viditelnou pěšinu. Ano, přesně na tu, kterou jsem mohl využít ještě pod Bílým sloupem. Člověk se pořád učí. Přešel jsem přes palouk na hřebeni Šindelné hory a pokračoval po cestě dál. No, po cestě... Díky stružkám vody a rozbředlého sněhu se podobala spíše potoku, takže mi v botách čvachtalo každým krokem více. Na druhou stranu to byl asi ten nejekologičtější způsob, jak si umýt nohy:) Jedním z plusů byly výhledy ze Šindelné hory na Vozku nebo Spálený vrch se skvrnami kamenného moře. Na nějakou dobu jsem ztratil z očí značení a víc než věřil doufal, že jdu správně. Ono ale nebylo celkem kam odbočit, takže jsem po čase šťastně doklopýtal, dočvachtal a dopropadal se na štěrkovou silničku vedoucí dolů.
Zde, stejně jako ještě mnohokrát dále, se střídaly části pod sněhem a části suché. Už ze silnice na Červenohorské sedlo je dobře viditelné skalisko nad údolím Divokého potoka. Právě k němu jsem se teď blížil a rozhodl se obětovat malou zacházku, abych se na něj podíval blíže. Dalším důvodem bylo divné hučení kdesi v údolí, které mi na šumění lesa připadalo příliš silné a doufal jsem, že ze skal bude lépe vidět jeho zdroj. Vyšplhat ke skalám chtělo trochu obratnosti. I tady ležely místy ostrůvky sněhu a musel jsem dávat pozor, abych neuklouzl. Zdroj hluku se mi však povedlo objevit prakticky prvním pohledem ze skály dolů. Byl to nádherný vodopád na Divokém potoce, jehož dunění naplňovalo celou dolinu. Na výšku bych mu tipoval kolem tří metrů a dostat se do jeho blízkosti - to musí být vážně zážitek (tip na příště). Zbývajících asi 4,5 km ke Koutým nad Desnou probíhalo většinou fádně po cestě lesem. Okolo jen stromy a tu a tam potok tekoucí ze stráně. První známkou civilizace byla sjezdovka přetínající trasu na okraji Koutů. Asi se dalo seběhnout dolů, ale protože mi právě ujel plánovaný autobus a další spoj byl vlakem za hodinu, klidně jsem se šoural dál v šeru lesa.
Stromy prořídly a objevila se pěkná asfaltová silnička, ze které by byl každý cyklista blízek orgasmu. Bohužel jsem si jí dlouho neužil. Značka mířila dolů na svah pod silničkou, do křoví a lesní půdy.
Z lesa jsem vyšel u plotu a chatě v části Koutů, které se říká Annín. Do Koutů samotných pak vedla už normální silnice. Na nádraží jsem byl cobydup. Čekání na odjezd vlaku jsem strávil předběžným promazáním fotek, takže mi čas příjemně utekl a za chvíli už jsem se vezl motoráčkem do Šumperka.
Dojmy z tohoto výšlapu jsou smíšené, a protože mám soudnost uznávám, že část těch negativných jsou výsledkem mé vlastní nerozvážnosti. Chybami se člověk učí, ne? No a pokud si kladete tutéž otázku co padla na začátku, tedy zda už je čas vyrazit pěšky na hory, ještě pár týdnů počkejte. Prověřil jsem to za vás a věřte mi, že nad 750 m.n.m. to stále není dobrý nápad.
Žádné komentáře:
Okomentovat