Suchý vrch a tvrz Bouda

23.9.2011

Mapa Původní článek (1) Původní článek (2) Fotoalbum výšlap Fotoalbum tvrz Bouda

Jak se tak na to dívám, jsem ve skluzu. Tento reportík už tu měl být před čtrnácti dny, ale pracovní povinnosti a referátky z Čech mi nějak rozhodily systém. No nic, lepší se zpožděním než vůbec:)

Před dvěma týdny jsme se s přítelkyní rozhodli využít volna a pěkného počasí k výletu na českomoravské pomezí na Suchý vrch. Suchý vrch v Orlických horách se tyčí mezi městy Králíky a Jablonné nad Orlicí, a se svými 995 metry nad mořem může někomu, kdo je zvyklý šplhat nad tisícovku, připadnout jako krtinec. Kolem tohoto krtince jsou ovšem kopečky ještě nižší, severovýchodně od něj se pak pro změnu prostírá rovina Klodského výběžku, takže i ta malá výška vypadá vysoce. Autem se dá dojet na Červenovodské sedlo a odtamtud to vzít po svých, případně můžete dojet autem až k rozhledně. Je to sice nesportovní, ale znáte ženské:) Dojeli jsme tedy až na parkoviště u věže (silnice je tu - řečeno po japonsku - samajama). To by mělo být placené, jenže tam zrovna nikdo nebyl, tak jsme aspoň ušetřili.

Věž rozhledny je svým tvarem dost specifická a dá se snadno rozeznat z dálky v širém okolí. Původně to byl vodojem, upravený teprve po čase na vyhlídku. Vedle věže prochází opravami i turistická chata. restaurace v ní normálně funguje, takže pokud budete mít během návštěvy hlad, můžete se zde nadlábnout. Zvířátkomilovné jedince potěší malá ohrada s jeleny. Hned za chatou a věží najdeme další budovu a věž, ale vše v areálu s výstražnou cedulkou: Vojenský objekt - Vstup zakázán! Schodiště na vyhlídkovou plošinu se vine kolem stěn v jakoby prázdném prostoru. Neměl jsem z toho zrovna dvakrát kulturní zážitek. Spíš to celé připomíná společný interiér starého činžáku. Samý beton, kov a žádné dřevo. V podobně betonovém duchu se skvěje rovněž vyhlídková plošina na vrcholu. Vyhlížet se odtud dá všemi směry. Škoda, že nám to - jako už snad tradičně - opět kazil opar. Smysl má dívat se spíše k západu. Na Klodský výběžek a Králický Sněžník jsou mnohem lepší výhledy kousek dál od věže, pěkně z přírody ze svahu. Nevím čím to, ale sklo v oknech rozhledny výhled jaksi zkreslovalo, což bylo znát i v dalekohledu a fotoaparátu. Suchý vrch byl ovšem jen jedním ze dvou plánovaných cílů. Tím druhým byla pevnost Bouda. O ní se rozepíšu níže.

Babí léto bylo toho dne nádherné. Všechno už dostávalo takové ty žlutooranžové odstíny, které na hřebeni (nejen) Orlických hor mají neodolatelné kouzlo. První část cesty ze "Sucháče" k Boudě vede po kamenité cestě. Není tu žádné stoupání a výhledy doprava jednoduše skvělé. U skály Bradlo, která stojí přímo naproti příchozí cestě, zahneme doprava po malé stezce a začneme prudce klesat po kořenech a kamenech. Po zdolání tohoto prvního lesního úseku přijdeme na další místo k krásnými výhledy do Klodského výběžku. Na druhé straně této roviny se tyčí masiv Králického Sněžníku. Dobrým zrakem a dalekohledem lze rozeznat ruiny rozhledny na jeho vrcholu, pramen Moravy i trosky chaty, u níž stojí známá soška slona. Najít rozhlednu na Klepáči mi sice chvíli trvalo, ale nakonec jsem uspěl. Dobrý výhled je pochopitelně i na město Králíky a klášter Dolní Hedeč nad ním.

Během asi čtyřkilometrové trasy se střídají otevřené úseky s těmi lesními. Lesních je ale více. Altán na rozcestí U tří pánů dobře poslouží k odpočinku a svačince. Pokud je obsazený někým jiným, jsou u cesty ještě lavičky se stolkem. Celou cestu se držíme červené značky. Abychom měli jistotu, že jdeme správně, je na stromě ještě i další šipka, kterou přehlédnout prakticky nelze.

A brzy jsme na místě, u vchodu do tvrze. Dobře se nadýchejte čerstvého vzduchu a užijte teplého sluníčka. Podíváme se totiž i dovnitř a věřte, že o teplo i sluníčko bude nouze. Jak už jsem naznačil, uvnitř jsou podmínky o hodně jiné, než venku v době současného krásného babího léta. Celoročně v podzemí očekávejte teplotu kolem šesti stupňů Celsia a vysokou vlhkost. Pokud na to zapomenete, můžete si před vstupem do tvrze půjčit vaťák. Není to sice jak od Gucciho, ale v pevnosti nejde o módu a vaťák opravdu pomůže. Tvrz Bouda byla vystavěna podle francouzského vzoru ještě před 2. světovou válkou, ale po mnichovské dohodě už nemohla být dokončena a zůstala nedostavěná. Měla různá důmyslná technická řešení obrany, které i po všech těch letech dnešního člověka zaujmou. Veškeré vnitřní vybavení, které uvnitř bylo používáno už neuvidíte. Vesměs se jedná o prázdné prostory. Třebaže Bouda je nejmenší z podobných pevností u nás, i tak je délka hlavní chodby 750 metrů - tedy tři čtvrtě kilometru. Interiér se pak ještě větví do různých bočních hal a chodeb. Proto je na výběr ze tří prohlídkových tras. Nejkratší budete mít hotovou za pár minut, střední za cca hodinu a čtvrt, zatímco nejdelší budete procházet přes tři hodiny. Oficiální status stavby je dnes "muzeum československého opevnění".

My jsme si zaplatili střední okruh. Stálo nás to každého 70Kč + 20Kč za foťák. Ten jsme aspoň ukecali na slevu. Normálně by byl dvakrát dražší. Příchod k pokladně tvoří strohý betonový prostor, kde je na zdech vyvěšeno několik mapek tvrze a pár informací o její historii. Uvnitř je opravdu nehostino. Teplota pod deset stupňů a vysoká vlhkost udělá i s otužilým turistou v tričku a kraťasech divy. Vzali jsme si sice vaťáky, ale v otevřených lehkých botkách mi stejně byla po čase zima od nohou. Při pohledu skrze chodby byl její konec dokonce trochu zastřen mlhou - to berte jako příklad té zmíněné vlhkosti. Pokud si chcete zaplatit možnost fotografovat, promyslete si to podle možností vašeho aparátu. Interiéry jsou osvětleny velmi skromně a tak není vyloučeno, že by to byly vyhozené peníze. Já jsem fotil na ISO800-3200. Páteří celé tvrze je téměř kilometrová chodba s kolejnicemi, po kterých jezdily vozíky s mareriálem mířícím do skladů. Vozíky byly vojáky tlačeny ručně. Samotné prý vážily 400kg, s nákladem pochopitelně ještě více. Jestliže si říkáte, že se aspoň hoši v té kose zahřáli, nemáte úplně pravdu. V době, kdy tu sídlila posádka byl vnitřek vytápěn na 20 stupňů Celsia.

Dieselové agregáty na výrobu elektrické energie najdeme na jedné z prvních zastávek v podzemí. Všechno působí hodně zchátrale a prázdně. Dlouhé haly s obloukovým stropem ústí od hlavní chodby do stran a občas to chce fantazii, abyste si uměli představit, jak to vypadalo v provozu.

V jedné z mála místností uzavřené vlastními vraty se nachází menší kanón včetně pár kusů munice. Byl nám vysvětlen způsob ražení chodeb a ukázán názorný příklad. Obloukový strop byl vesměs jednolitý, nudný a ponuře osvětlený. Jen místy se na něm daly spatřit nějaké zajímavější struktury. Narazíte-li během prohlídky na místnost, která není zcela prázdná, maximum očekávání raději snižte na minimum. Najdeme zde i část expozici věnované době, kdy k Československu ještě náležely části Polska v okolí Těšínska a Užgorodská oblast. Měl jsem z toho takový rozporuplný pocit. Možná to bylo až příliš stylizované a elektrické svíčky, jaké vídáme na vietnamských stáncích, tomu taky dvakrát nepřidaly. Výtahovou šachtou už výtah dávno nejezdí. Člověk proto musí používat schodiště, které ji obtáčí. Po schodech jsme vystoupili k horní části šachty, kde se nacházela výsuvná věž se střílnami. Protože do těchto částí přes mříž pronikal venkovní teplý vzduch, brutálně se mi tam orosil foťák a musel jsem ho na chvíli rozebrat a otřít, abych mohl vůbec udělat nějaké obrázky. Kovová věž byla dávno odmontována a zpracována jinak, takže dnes při pohledu nahoru vidíme jen oblohu a les. V tomto místě také prohlídka jako taková skončila a zbývalo už jen vrátit se stejnou cestou nazpátek.

Návštěva to byla zajímavá, i když pokud očekávátě něco víc než prázdné prostory, budete možná trochu zklamaní. Oceníte spíše informace z výkladu průvodce a zvláštně ponurou atmosféru ve spoře osvětlených chodbách dýchajících vlhkem a chladem. Jste-li fandové do téhle části historie, bude váš pohled na věc zase o něco jiný. Zážitek jsme z toho ale měli i my, obyčejní turisté bez hlubších znalostí meziválečných dějin.