25.8.2011
Včerejší výšlap se každopádně řadil k těm náročnějším a zahrnul v sobě mnohá pozitiva, ale i negativa včetně tradičního bloudění. Trasa není neznámá pro nikoho, kdo v Jeseníkách někdy plánoval obejít co nejvíce zajímavých míst. Rozhodně patří ke klasice, možná ke třem nejvytíženějším trasám v těchto horách. Lecos napovídá nadpis, ale pro méně zasvěcené přijde vhod mapka na tomto odkaze. Po nějaké době to nebyl sólo výlet ani výlet s mou přítelkyní, ale s Věrkou ze Šternberka, která mimo neposedné yorkšírky přibalila na cestu i manžela. Autem jsme se přemístili do Branné, kde jsme přesedlali na vlak směr Ramzová. Jízda vlakem proběhla bez komplikací - ostatně jsou to jen dvě zastávky.
První bod výšlapu, dá-li se to tak nazvat, byla Ramzová, kde jsme od vlaku museli dojít ke stanici lanovky na Šerák. V Ramzové stojí hodně chalup a chatek a mnohé se přistavují. Jak vidno, turistický ruch oblasti prospívá. Lanovka má dvě části, takže pokud chce člověk dojet až na Šerák, musí přestoupit na Čerňavě. Obě dvě části, včetně stanic, jsou nově zrekonstruované. Původně dvoumístná část Ramzová-Čerňava je nyní vybavena čtyřmístnými sedačkami, původně jednomístná z Čerňavy na Šerák dvoumístnými. Výhledy jsou stejně pěkné jako vždy, byť jak na sviňu zrovna ten den zakalené oparem. Cestou k chatě Jiřího, cca 1km od poslední stanice lanovky, to vypadalo všelijak. Oblohou se honily černé mraky a kdesi v dálce jsme dokonce slyšeli hřmění. Naštěstí se postupem času obloha znatelně vyčistila. Jen ten opar kazící výhledy ze všech stran bohužel přetrval. K vrcholu Keprníku v nadmořské výšce 1423 metrů jsou to ze Šeráku jen nějaké dva kilometry, ale protože vedou nejdřív z kopce a potom do svahu, jde o solidní rozcvičku před dalšími etapami.
Na Keprníku se nalézá skála, podobně jako na spoustě jiných okolních kopcích. za normálních okolností jsou odtud dobré výhledy na hory i do údolí, jenže kvůli zmíněnému oparu jsme si je příliš nevychutnali. Po malém odpočinku jsme se tedy vydali dále. Cestu lemují kleče a meze obrostlé vřesem a borůvčím. Další zastávkou bylo Trojmezí. Až na to, že jde údajně o jedno z nejtišších míst v Jeseníkách (to by tady ale nesměli chodit lidi), tu není nic zajímavého. Jedná se především o rozcestí, kde si můžete vybrat, zda půjdete k Červenohorskému sedlu, nebo na Vozku. Naše kroky vedly k Vozkovi, ale ještě předtím jsme tady spočinuli a dali si gáblík. Po žlutém značení jsme se nechali dále vést na Vozku. Cestu tvoří lesní pěšiny místy zpevněné dřevěnými lávkami. Vozka je specifický mohutným a silně zerodovaným skaliskem na vrcholu. Podle pověsti jde o zkamenělého vozku s povozem rozvážejícího chléb. Je to jeden z nejvýraznějších kopců v Jeseníkách. Hned naproti lze vidět Červenou horu a Vřesovou studánku na jejím svahu, nebo Praděd ještě o kousek dál (toho času se ztrácející v mlze a oparu). S pomocí dalekohledu rozeznáte i skalku Kamenného okna a v dálce si vychutnáte výhledy jižním směrem.
Líčení další etapy bude poněkud neobjektivní. Přestože je docela dlouhá, vede převážně lesem, kde nic moc zajímavého k focení není. Pokračovali jsme podél potoka Hučavy do Josefové, kde jsme tu a tam naráželi na malé splávky a kaskády. Josefová byla původně malou obcí, kde stávala sklářská huť a vedla sem dokonce lesní železnice. V současnosti už zde najdeme jen jednu, avšak udržovanou, bývalou hájovnu. Nedaleko od ní je malé posezení s lavičkami a rybníček ukrytý pod stromy. V okolí Josefové jsme ještě dlouho potkávali zbytky původních budov, hutí a náspů. Všechno už pohltil les a obrostlo mechem. Německý nápis na chátrajícím pomníčku u stezky poukazuje na sudetskou historii oblasti. Také Zadní Alojzov o něco níže patří k již zaniklým obcím, které tady v lese před destiletími, možná staletími bývaly. I z něj zbylo jen několik málo chalup využívaných už pouze k rekreaci. Alojzovské louky, asi 1km od Zadního Alojzova, nám byly osudné. Plánovali jsme jít ještě kus dál na skály Pasák, které se nám nepodařilo najít začátkem jara, ale někde u luk jsme blbě odbočili, a tak i nadále Pasák zůstává nedobytým bodem našich výprav.
Už v lese jsme si povšimli absence potřebných turistických značek, a když nám cestu přehradil elektrický ohradník pastviny s krávami, bylo definitivně jasné, že je něco špatně. Pomocí GPSky v mobilu jsem vytušil naši polohu a Věrka navrhla vmísit se mezi dobytek a projít skrz pastvinu dolů. Trochu jsem měl obavy, jestli se tam nenajde nějaká hysterická kráva, která se na nás vrhne, ale zbytečně. Krávy byly buď unavané vedrem, nebo v nás vytušily soukmenovce (chvílemi jsem si tak připadal taky) a jako takové nás nechaly na pokoji. Když jsme (s nadávkami, že na Pasáka se příště můžeme leda tak vysrat) sešplhali ze svahů dolů, došli jsme na Banjaluku. Opět je to jedna ze zaniklých osad, kde už zbývá jen pár baráčků. Bývalo tu dokonce železniční překladiště. Hned vedle pak teče říčka Branná, podél níž vede úzká asfaltka do stejnojmenné obce. Vzdálenost od Banjaluky k rozcestí u vlakové stanice v Branné jsou necelé dva kilometry, byť po předchozích cca třinácti se to zdá delší.
Nezbývalo mnoho času, takže plánovaný oběd padl. Zastavili jsme se jen na čepovanou limonádu v penzionu U pytláka a potáceli se k autu, čekajícímu u nádraží, kde jsme ho přes asi šesti hodinami a patnácti ušlými kilometry nechali. Zmoženi jako psi jsme zapadli do sedaček a ujížděli domů. Když jsem u těch psů, musím (nejen) na Věrčin popud pochválit opět neuvěřitelně vitálního čoklíka. Celou cestu běžel jak reklama na Red Bull a teprve v autě na něj dolehla zasloužená únava.
Žádné komentáře:
Okomentovat