6. 6. 2017

Klášterec, Bohutín, Radomilov, Hrabenov

7. března 2012


Nestíhám. Už delší dobu se mi nestalo, že bych referátek z výletu psal tak dlouho po jeho provedení. Ten dnešní bude tedy vlastně pondělní, tak si to nějak přeberte. V zásadě se na věci ale nic nemění, protože počasí je podobné a mráčky na něm dělá pouze skutečnost, že musím zase chodit do práce a vydělávat Kalouskovi na daně. V pondělí jsem ještě makat nemusel, a tak nic nebránilo menšímu provětrání. Menšímu znamená trasu kolem 10km v blízkém okolí mého bydliště. Kdo by remcal, že to není žádné pořádné vyvětrání, připomínám hojný výskyt kopců v našem kraji a jejich zhoubný vliv na optimistické odhady nenáročnosti turistických tras. Vezměte k tomu zlenivělost po zimní zahálce a hned se to celé jeví jinak. Tolik předem na mou obhajobu, byť konkrétní obvinění ještě nepadlo (nejlepší obrana je totiž útok). Podle názvu se dá dobře odhadnout - půjde o procházku několika dědinami nedaleko Šumperka. Část povede podél značených turistických tras a část mimo ně.


Autobusem odjíždějícím ze šumperského nádraží v 13:15 jsem se dopravil do Klášterce - výchozího bodu procházky. Řidič byl nejspíš nový, trochu zmatený, ale bral to s úžasným klidem a pohodou, takže jsem se během těch pár minut skvěle pobavil. Na místo dorazil bez kolizí, tak mu nelze vlastně nic vyčítat. Asi 20 metrů od zastávky mají Klášterečtí rozcestník. Ten mě posílal po modré do polí, ale ještě předtím jsem si zaběhl okouknout tamní kostelík (navzdory názvu obce tu klášter nemají). Nejsem žádný křesťanský fanatik, ale v takových dědinách je kostel většinou největší kulturní památka a byla by škoda si ji nechat ujít. Po příjemných chvilkách mezi hroby jsem se zase vrátil k rozcestníku a nyní už poslušen jeho modře míněných rad vyšlápl plánovanou cestou. Cesta tu podle mapy měla vést k řece a k malému rybníku. Řeku se mi najít povedlo, místo rybníka na mě ale čekala jen bahnitá díra v zemi. Kostelík č.2, tedy spíše kaple č.1 už nestojí v Klášterci, nýbrž v Bohutíně. To je jen malý kousek od první dědiny a už jsem tady o něm psal loni na jaře v souvislosti se ztrátou značky a jejím následném marném hledání.


Značení zůstalo stejně pomatené jako loni, leč díky radě místních domorodců jsem již z cesty nesešel. Dal bych jim za to nějaké korálky a zrcátka, ale nic z toho jsem s sebou neměl (foťák jim přece dávat nebudu), tak se museli spokojit se slovy díků. Zkrátka jsem se protentokrát z obce vymotal na správném místě. Zde na mě čekalo poznání, že jsem první projevy jara lehce přecenil, neboť mnohde se ještě válel tající sníh a voda z něj odtékající (působením gravitační síly směrem dolů) nepříjemně rozbahňovala terén. Sluníčko ovšem vesele smažilo, času bylo dost, takže na troše bahna nezáleželo. Při lezení do kopečka jsem se solidně zapotil. To si vyžádalo menší přestávku na svlečení svetru neprozřetelně narvaného a kousajícího pod bundou a jeho následné uložení do batohu. Doplazil jsem se k dřevěnému kříži. Pořád se nestačím divit, co jich v okolí stojí. Na nějaký můžete narazit skoro na každé vyvýšenině, kopci nebo vyhlídce. Od kříže vede dále úzká štěrkovo-asfaltová silnička dolů do Radomilova. Jsou z ní velmi pěkné rozhledy. Při pohledu doprava spatříme spíše jen pole a remízky, ale hned před nosem se otevírá pěkný výhled na Hrubý Jeseník. Dalekohledem se dají rozlišit tři větrné elektrárny na Medvědí hoře vedle vykukuje část horní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.


Dole pod silničkou, ještě tu a tam přehrazenou sněhem, se nalézá obec Radomilov. Musím uznat, že z tohoto místa se mi vesnice zdála mnohem přívětivější než z druhé strany, kde první, co člověk uvidí, je chátrající kravín. Bez ohledu na kravíny je ale kolem opravdu krásná příroda. Okraj Radomilova nezapře vesnici. U cesty stojí zemědělské stroje, vlevo nedůvěřivě kouká kráva a ze všech stran se řetězovou reakcí šíří štěkot psů. Malá kaple by potřebovala nějakou opravu jako sůl. Kamenný kříž vedle už se jí evidentně dočkal.  Kolem kravína, po zelené značce podél stromořadí jsem pokračoval k místu, které už tu bylo také vícekrát zmíněno. Je jím Zlatník - místo označené dalším z dřevěných křížů a pro turisty také vítaným rozcestníkem. Zrovna jsem si cosi fotil a měl foťák připlácnutý k hlavě, když se za mnou ozvaly kroky. Kouknu a kolem mě si to šinul ohromný pes. Jen tak po mě hodil znuděně okem, ale asi byl nažraný či co, protože šel dál aniž by si hryznul. Pes nebyl takové překvapení jako fakt, že mimo něj tam nebyl nikdo. Ještě jsem chvíli čekal, zda se někdo neobjeví, ale neobjevil. Jen hafan si to spokojeně šinul ke Zlatníku a pak ještě dál, až se mi ztratil z dohledu. Jestli někomu utekl netuším a doufám, že se mu nic nestalo. V dálce na hřebeni kopce jsem si všiml taky srnce se srnkou. Chvíli se honili, pak si dali pauzu a vyrazili znova. Je docela dost možné, že to byl stejný páreček, který jsem na stejném místě fotil v říjnu.


Teď opustíme značené turistické trasy a sejdeme ze štěrkovité silničky podél ohrady dolů do polí. Vede tam travnatá, místy rozbahněná cestička. Vyrážíme dolů směrem k Hrabenovu, v dálce jsou vidět Hostice - dědina mezi Rudou nad Moravou a Štědrákovou Lhotou. Na kopcích okolo je ještě pořád spousta sněhu. Cestička k Hrabenovu vede také kolem nějaké zahrady s chatkou, pod svahem jsou vidět hrabenovské domky. Do vesnice jsem došel kolem budovy školy. Připadala mi nějaká ošuntělejší než v dobách, kdy tam chodil i malý T(h)omík. Sice jen do první třídy, ale chodil. Holt časy se mění a doby, kdy tady T(h)omík poprvé ochutnával slasti státního vzdělání jsou už nějakých pětadvacet let pryč. S trochou nostalgie jsem prošel uličku ke kapličce a u ní vylezl na hlavní silnici. Kvůli informačnímu šumu přes SMS s mojí drahou polovičkou jsem se začal shánět po autobusu, který měl odjet za 15 minut, ale pak jsem se telefonátem ujistil, že spěchat netřeba. To mě potěšilo, protože počasí bylo pořád výborné. Lákalo mě totiž vyrazit na protilehlé stráně, ale nebyl jsem si jist jejich přístupností. Na internetových mapách a satelitních snímcích se cesty k nim zdály přehrazené soukromými pozemky, ale po poradě s dalším domorodcem se ukázalo, že tomu tak není. Cestičkou mezi dvěma domy jsem se snadno dostal skrz. Většina svahu je obdělána a mezi poli vedou úzké pěšiny. Někde lemované stromy, jinde bez stromů. Za mostkem přes potok se cesta, po které jsem šel, křížila s jinou. V návalu zvědavosti mě nohy nasměrovaly doleva a vzhůru. Bahna tam bylo více než na předchozích etapách, ale nenechal jsem se tak snadno zviklat a snažil se soustředit na něco lepšího. Čím výše jsem stoupal, tím častější se stávaly ostrůvky zbytků sněhu. Také pod botami to čvachtalo pořád víc a víc. Když jsem psal, že sněhu přibývalo, nekecal jsem. Brzy ho bylo tolik, že se mi do něj bořily nohy obuté jen v polobotkách. To jsem zrovna nevychytal...


Ale neodradilo mě to. Se zarputilostí hrdinů v románech Jacka Londona jsem se propracoval až do míst, kde už to vypadalo, jako by jaro vůbec přijít nemělo. Trochu se tu opět projevila tradiční součást mých procházek, čili letmé bloudění. Ono o bloudění v pravém smyslu slova nešlo. O své poloze jsem měl docela dobrou představu. Jen cesta, kterou jsem se dal, vedla jinak než můj předpoklad. Sice jsem si malinko zašel, ale brzy se mi opět podařilo najít správný kurs. Dřevěná chatka v údolí potoka byla známkou civilizace a tudíž i zdárného návratu. Kus za ní jsem se dal po lesní pěšině nahoru a brzy vylezl na poli, kde jsem si díky výhledu ověřil, že jsem tam, kde být mám. Začalo už být ale docela chladno a sněhem promáčené polobotky taky nepříjemně studily.
Tou dobou mi přišla SMS od přítelkyně, že od nás právě odjela její sestra s děckama a já toho využil k nenápadné žádosti o odvoz. Sice bez většího nadšení, ale souhlasila, že mě vyzvedne od hájovny na vrcholu kopce mezi Hrabenovem a Šumperkem, který se dole rýsoval nasvícený naoranžovělým světlem zapadajícího slunce.
No a tím to všechno skončilo. Pěkně po hollywoodsku, happy-endem. Přítelkyně mě na smluveném místě vyzvedla a tak jsem měl usnadněnou cestu domů. Utahaný jsem byl ovšem už docela hodně, tak to jistila jen sprcha a referát pro blog musel počkat na později - tedy na teď. Doufám, že se aspoň trochu líbilo. Až to půjde, vyrazím znovu. Musím si to užít, dokud můžu. Letos totiž budu muset hned ze dvou důvodů výletování výrazně omezit. Ale to až za čas.

Žádné komentáře:

Okomentovat