13.6.2009
Tentokrát padla volba na Obří skály nedaleko Šeráku. Hlavně proto, že je to trasa poměrně nenáročná. To je důležité zohlednit především tehdy, jde-li s vámi přítelkyně tak jako dnes se mnou. Začátek byla klasika: Ráno vstávat, stihnout vlak a tím se dopravit na Ramzovou k lanovce.
Počasí opět moc nevycházelo. Navzdory předpovědi bylo zataženo a zima. Především na lanovce mi došlo, že lehké šusťákové kalhoty, lehká větrovka a pod ní jen triko s krátkým rukávem asi nebyla nejlepší volba. Řečeno naprosto lapidárně - kosnul jsem jak sviňa. A aby toho nebylo málo, k zimě přispíval i velmi, velmi, ale opravdu velmi studený vítr. Než jsme vystoupili na vrcholové stanici lanovky tak se to trochu zlepšilo. Vítr sice foukal pořád a pořád byl studený, ale aspoň mraky se trochu protrhaly a občas vysvitlo slunce. Na následující fotce můžete vidět to co já z druhé části lanové dráhy (tedy Čerňava-Šerák). Na pohled to možná tak nevypadá, ale věřte mi, teplo nebylo.
Aspoň že za pár minut se všechno zase obrátilo a už vlastně naposledy. Když jsme došli k Jiřího chatě jen pár set metrů od lanovky, udrželo se slunce na obloze prakticky stále. Studenému větru to pochopitelně ovšem nijak nebránilo v dalším mrazivém úsilí. Asi jako kompenzace se nám otevřely první výhledy směrem na Jeseník a dále do Polska.
Jiřího chata je pro mě zajímavá tím, jak různě z různých úhlů vypadá. Zatímco její obrázek se zvonicí (zvonička se lidem evidentně líbila, protože co chvíli někdo přiběhl a nechal zvon zaznít) je notoricky známý, málokde najdete fotku zachycující budovu právě z cesty od lanovky. Ani vevím proč, ale mě to připomíná takové ty domorodé vesničky v Himálájích. Nejspíš to dělají ty barvy na střeše.
V restauraci uvnitř bylo bohužel narváno. Aspoň v době, kdy jsme se tak s přítelkyní doklepali a doufali, že si dáme něco na rozmrznutí. Místo kafíčka jsme však rozmrzali v závětří na lavičce a pomalu do sebe cpali rohlíky se sýrem přinesené v batůžcích. Když jsme maličko pookřáli tak si přítelkyně odskočila na toaletu a já mezitím oběhl místo a udělal pár fotek.
Na Obří skály je to ze Šeráku jen kousek. Podle turistického značení 1,5 km. Co tam ale napsáno není je fakt, že cesta vede prudce lesem po kamení, blátě a kořenech stromů, takže je dobré se pořádně dívat pod nohy. Pokud sebou nešvihnete tak ke skalám zdárně dorazíte za pár minut. První pohled na ně vás uvítá mezi stromy, ale je lépe si počkat na mýtinu před lesem kde nic nebrání výhledu. U skal nečekejte nic vyloženě extrovního.
Jsou tam prostě zvětralé kusy skal, na něž se dá s trochou opatrnosti vylézt a užít si pěkný výhled především směrem na sever - tedy k Jeseníku. Je vidět až do Polska a dáte-li si trošku práce tak jistě najdete i jezero nedaleko města Nisy. U skal je také malá útulna, kde se můžete schovat před případným deštěm. My jsme ji naštěstí využít nepotřebovali, protože obloha se vyčistila a nebýt toho zpropadeného větru, bylo by počasí téměř ideální.
Jak praví směrovky, dá se od Obřích skal pokračovat několika směry. Původně jsme zamýšleli dojít na vlak do Lipové-Lázní. Ta je ale odtud vzdálena 9 km, zatímco zpátky do Ramzové jen polovinu. Jelikož jsme chtěli ještě stihnout zajít doma nakoupit, bylo rozhodování rychlé. Cesta po zelené značce vede především lesem.
Kamení, bláto a kořeny nám tedy opět lehce připomněly předchozí etapu ze Šeráku. Dokonce i potok, podél kterého část cesty vede se jmenuje příhodně Vražedný. Bohužel jsme nestihli vlak, který by nám nejlépe vyhovoval. Při příchodu do Ramzové jsme ho už v dálce viděli odjíždět a nezbylo než počkat další dvě hodiny na druhý spoj. Čas jsme vyplnili pozorováním minikárové dráhy, občerstvením a ohlížením se po hodinkách.
Na závěr už zbývá jen s uspokojením konstatovat, že druhý vlak jsme stihli bez problémů a domů dorazili celí. Nákup jsme také zvládli a proto bych dnešek ohodnotil jako úspěšný.
Sám jsem zvědav jaké počasí bude za tři týdny a jak s kolegy absolvujeme o něco náročnější, za to však zajímavější trasu z Červenohorského sedla. O tom však až později.
Žádné komentáře:
Okomentovat