24.6.2010
Když jsem včera procházel po hřebeni Vysoké Hole říkal jsem si, že tento článek začnu nekoordinovanými výkřiky. Například takto: "Brutální! Fantazie! Tý volé! Bomba! Super! Špica!..." a tak dále. Ne že by se na důvodech něco změnilo, ale po čase mi takový úvod připadl poněkud neseriózní a mimo to se situace ke konci maličko zkomplikovala, byť za tím nestojí příroda. Tak tedy znovu a jinak.
Včerejší den měl být zase na nějakou dobu poslední hezký, a tak zkombinovat jej s jednou z nejhezčích jesenických tras vypadalo jako velmi dobrý krok. O to více, že tuhle trasu jsem ke své hanbě ještě nikdy neprošel, i když jsem si to pořád plánoval. Vlastně jsme to plánovali s bandou kolegů, ale protože došlo trochu k rošádě pracovní doby, bylo by to na dlouho, než bychom se dohodli na nějakém vhodném termínu. Proto jsem se rozhodl vyrazit sám a "očíhnout" terén.
Trasu jsem si naplánoval od chaty Ovčárna a odtud po východním hřebeni Jeseníků, tedy přes vrcholy Vysoká Hole, Kamzičník a Pecný. Cílem byl motorest Skřítek a odtamtud mi měl jet autobus zpátky do Šumperka. Ráno jsem měl na rozcestí Hvězda u Karlovy Studánky původně v plánu odjet v 8:40 přes Bruntál, ale protože mě ráno vzbudila moucha a už jsem nezabral, a protože stejný spoj jel i v 6:40, vyrazil jsem o dvě hodiny dříve. Aspoň budu mít časovou rezervu. Cesta na Hvězdu byla bezproblémová. V Bruntále jsem měl necelých dvacet minut na přestup, takže vše jsem stihl naprosto v pohodě a s krásnou návazností jsem stihl i kyvadlovku z Hvězdy k Ovčárně.
U Ovčárny bylo hodně chladno a silně foukalo. To se ale v horách dá čekat a proto jsem na sebe navlékl mikinu a větrovku, které jsem si prozřetelně nabalil do batůžku. Času bylo dost, počasí vynikající a tak jsem po červené turistické značce vyšlápl kupředu.
Cesta vede kamenitou stezkou hned od Ovčárny vzhůru kolem sjezdovek a je odtud pěkný pohled na nedaleký vrchol Pradědu. Obloha nebyla úplně bez mráčků (což je dobře), takže vrchol věže se čas od času ztratil v mlze, aby se za pár vteřin zase objevil proti modré obloze. Stožáry lyžařských vleků na zelených stráních působily značně podivným dojmem, ale přesto to celé mělo určité kouzlo. Něco jako artefakty opuštěných dolů v amerických hororech:) Chvíli to trvalo, než jsem zdolal svah, ale potom už cesta nijak výrazně nestoupá ani neklesá. Vede po hřebeni, odkud se naskýtají fantastické výhledy. Ten při pohledu zpět, na Petrovy kameny je jeden z těch "obyčejnějších". Mimochodem: Podle pověstí se ve středověku právě na Petrovy kameny slétávaly čarodějnice, aby zde při svých sabatech obcovaly s ďáblem. Neupírám tomuto místu romantiku, ale umím si představit klidnější místa k obcování:)
Na vrcholu Vysoké Hole stojí malá bouda. Předpokládám, že jde o nějakou meteostanici a přístup do ní pochopitelně není. Na její stěně se aspoň nachází rozcestík. A jsou odtud také krásné výhledy. Jen pár metrů od boudy najdeme i hraniční kámen Moravy a Slezska. Historická hranice totiž vede právě podél hřebene. Cesta z Vysoké hole na Kamzičník nabízí daleká panoramata, především na jih a na východ. Stezka totiž následně vede spíš po východní straně hor. Několik kilometrů od Kamzičníku se nachází Jelení studánka. Po cestě k ní jsou všude skvělé výhledy do Slezska a dokonce i přes slabý opar, který včera ve vzduchu byl, jsem dobře viděl i například vodní nádrž Slezská Harta. Kamenná stavba na "Jelence" je turistická útulna pár metrů od samotného pramene. Uvnitř prakticky nic není. Tedy mimo laviček kolem zdí a pamětní knihy. Čistá chladivá voda Jelení studánky osvěží a odpočinout si lze na několika kolem uspořádaných lavičkách. Další zajímavostí, pokračujeme-li od Jelení studánky dále po zelené, je Břidličná hora a na ní tzv. kamenné moře. Prakticky jde o svah plný kamení ze zvětralých skalisek. O pár kilometrů dále se nachází Pecný. Další z vrcholů, na němž najdeme nějkou tu skálu (skály jsou v okolí i na mnoha dalších horách). Nejsem si jist, zda je dovoleno na ni vystupovat, ale protože k ni tak jako tak vedlo několik vyšlapaných pěšin, nakonec jsem to risknul. Na fotce nikdy dost nevynikne velkolepost panorama, které se odtud otevírá. Nabídne na Šumpersko, údolí říčky Desná a v dáli se rýsuje masiv Králického Sněžníku. Paráda.
Další zastávkou jsou Ztracené kameny. Opět jedna ze skal, značně zvětralých a vyčících se nad krajinu. Vylézt na ně chce trochu obratnosti a následně nemít závratě, ale ten výhled skutečně hypermegasuperextrafantastický.
Od Ztracených kamenů taky končí idyla v podobě pohodlné pěšiny. Cesta zde začíná strmě padal po balvanech i menším kamení. Je to opravdu docela náročné. Protože jsem měl tendence se stále kochat, několikrát jsem špatně došlápl a málem si naryl rypáček, což by tady mohlo představovat problém. Proto pokud se sem někdy taky vypravíte, bacha, a dávejte větší pozor na cestu a méně se kochejte, nebo byste mohli blbě dopadnout. Když to srovnám s předchozí etapou, je úsek ze Ztracených kamenů na sedlo Skřítek docela nuda zpestřená jen občasným strmým klesáním. Aspoň že se tu vlivem nižší nadmořské výšky zase trochu oteplilo a už jsem se těšil na něco dobrého na zub a následně odjezd domů. Ovšem ouha! Na chatě nešla elektřina, takže se nevařilo a dostal jsem jen kafe. Druhý průšvih byl to, že plánovaná časová rezerva byla až moc velká a autobus jel až za tři hodiny. Nedbaje toho, že jsem ušel něco přes 11 kilometrů jsem vypil kávu a rozhodl se jít po svých dolů do údolí po trase autobusu.
Veden modrou značkou, došel jsem do Klepáčova. Je to rekreační osada se spoustou hezkých chatek a chalup, sjezdovkou pro zimní radovánky a pohledným dřevěným kostelíkem obnoveným v roce 1991. Není tak známý jako kostelíky v Žárové nebo Maršíkově, ale také působí malebně a příjemně zapadá do okolí.
Protože na Skřítku se mi oběda nedostalo, plánoval jsem si tento nedostatek nahradit na Ztracence v jedné zatáčce pod Klepáčovem. Bohužel i zde jsem to musel vzdát - "Z tech. důvodů 23.6. (tedy dnes) zavřeno", stálo na tabuli u vchodu. V duchu jsem si pomyslel něco o prdeli. Na nedalekém rozcestíku jsem se dočetl, že po modré bych měl dále dojít po dalších sedmi kilometrech do Sobotína na autobus. Směr byl ovšem poněkud neurčitý, a tak jsem rozhodl zaexperimentovat a vydat se bez značky podél potoka. Ten logicky tekl dolů, tedy směrem k civilizaci a navíc kolem něj vedla pěšina. Právě po ní jsem tedy pokračoval. V údolí podél potoka jsem minu několik chalup a pak už jen les.
Nakonec jsem vyšel u hlavní silnice a musel kus pokračovat po ní, ale provoz mi dost vadil, a tak jsem při nejbližší příležitosti zase zašel do lesa. Tam jsem brzy narazil na štěrkovitou silničku, která se pak proměnila na asfaltovou a zavedla mě až do obce Rudoltice. Je to horní část Sobotína, takže žádná megapole. Docela mě pobavila tamní stará hasičská zbrojnice evidentně přestavěná na soukromou garáž.
Šlapaje dále k Sobotínu, narazil jsem na mladou ženu s kočárkem. Poradila mi, že jít až do Sobotína je zbytečné, protože odtud asi za deset minut jede místní linka. Tím mi ušetřila další pochod. Po necelých devatenácti ušlých kilometrech mě to pochopitelně potěšilo. Autobus skutečně za chvíli jel, a tak jsem brzy vystupoval na nádraží v Šumperku. Cestou domů jsem se odměnil zmrzlinou, doma pak sprchou a pořádným pozdním obědem.
A to je všechno. Dnes mě docela bolí nožičky, a protože zítra jdu zase otročit do práce, nikam nejdu, odpočívám a v duchu plánuji další výlety. S výsledky plánování se pochopitelně pochlubím, ale to až zase někdy jindy. Díky za pozornost:)
Žádné komentáře:
Okomentovat