29.6.2010
Polepšil jsem se. Tedy.... trochu. Už nechodím na výšlapy mezi nočními směnami, ale jen před tou první. Ideální to sice není, ale pokrok snad ano. Tentokrát se jednalo o pochod z Karlova pod Pradědem k chatě Alfrédce. Nikdy předtím jsem tam nebyl, takže jsem si od toho hodně sliboval, ale nakonec je tam prd. To už ovšem předbíhám. Původně jsem plánoval, že na Alfrédku dojedu někdy sám na kole přes Skřítek, ale po nedávném výletu po hřebeni, který tudy taky částečně vedl, a potom, co jsem zjistil, že u Alfrédky nic není, jsem rád, že jsem si mohl ušetřit síly. Moje drahá polovička Věrka totiž přes držkoknížku domluvila akci s Jardou a Zuzkou, a to z Karlova, navíc s vlastní dopravou. Počasí vypadalo slibně, takže by byla škoda toho nevyužít. No, a využili jsme.
V sobotu jsme vstali v 7:00 a o půl deváté přisedli do auta k Zuzce s Jardou a dvěma hafany - Frankie a Bonnie. Bez úrazu se nám podařilo dostat před Rýmařov a Malou Morávku až do Karlova, kde jsme nechali auto a vyrazili po svých.
Karlov pod Pradědem je obec víceméně rekreační. Všude jsou nějaké chalupy, chaty k pronájmu nebo penziony poblíž lyžařských sjezdovek, toho času pochopitelně mimo provoz. První etapa pochodu končila na Mravencovce. Šlo se tam asi tři a půl kilometru po úzké asfaltové silničce podél říčky Moravice, což bylo sice pohodlné, ale na druhou stranu poněkud nudné, protože až na jednu nebo dvě výjimky se šlo pouze lesem a výhled do hvozdu brzy omrzí. Jestli Mravencovka má být hora nebo rozcestí, kde kóta s označením stojí, netuším. Vím ale, že své jméno si právem zaslouží. Při pokračování od zastřešeného odpočívadla jsme totiž podél lesní pěšiny míjeli jedno mraveniště za druhým.
Když jsme měli v nohách asi sedm kilometrů, došli jsme k Alfrédce - tedy k tomu, co z ní po někdejším požáru zbylo. Ti z nás, kdo se těšili na něco dobrého však měli smůlu. Původní chata před lety vyhořela a provizorní bufet pod opuštěným a v křoví reznoucím vlekem byl zavřený. Normálně tu prý bývá otevřeno. Bohužel odtud nejsou ani žádné výhledy, takže vlastně nechápu, co sem turisty táhne. Snad zájem o mraveniště, snad neznalost jako mě. Všichni jsme tedy aspoň posvačili z vlastních zásob a poseděli na lavičkách. I když to může vypadat, že z mého pohledu byla akce ztrátou času, není to úplně pravda. Rád jsem se prošel, a pejsanům taková procházka jistě prospěla. Ve městě si ji užijí těžko.
Frankie měla energie na rozdávání. Když zrovna neškádlila stále uondanější Bonnie, tak se aspoň nechala nalákat na klacek. Zakousnout se do dřeva a nechat s sebou smýkat evidentně patří k jejím oblíbeným činnostem:) Nazpátek jsme se vydali zpět na Mravencovku a odtud po menších dohadech trochu - tedy úplně - jinou cestou. Opět jsme se dočkali jen jediné pořádnější vyhlídky, ale o to více bylo čím se kochat přímo v lese. Aby to bylo dobrodružnější, na mnoha místech ležely přes cestu vyvrácené nebo zlámané stromy a bylo nutno je nějak zdolat. Někdo volil možnost překážku obejít, někdo přeskočit a jiný zase klidně porušil Cimmrmanovo pravidlo "Přeskoč, přelez, ale nikdy nepodlézej". Zhruba po třech kilometrech od Mravencovky jsme došli k první dřevěné chatě na okraji Karlova. Podél spousty podobných jsme sešli až na hlavní silnici a tou se pak vrátili zase o kus výše na parkoviště k autu. Po nutném vyvětrání na slunci stojícího vozidla jsme vyrazili na zpáteční cestu. Výlet se tedy až na prd v cíli vydařil a všichni jsme se dokonale odreagovali. Jen já jsem ostatním tak trochu záviděl, že budou večer dobře spát, zatímco mě čeká dvanáct hodin v práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat