2.4.2010
Včera se opět zadařilo. Ne hned po ránu, dopolední počasí mě nutilo smiřovat se s pocitem, že budu sedět zase celý den doma a nadávat na mlhu. Po obědě se ale jako zázrakem rozjasnilo a na obzoru se z mraků vynořily zasněžené vrcholky Jeseníků. Pookřál jsem, nabalil batůžek a vyrazil z baráku.
Původní plán trasy byl sice trochu jiný, ale nějak se mi nepodařilo ho dodržet. To, co jsem zameškal, mi aspoň poslouží jako matroš na příště.
Každopádně jsem využil dobrodiní hromadné dopravy. Cestou městem mě překvapilo, že podnikaví cukráři už začali prodávat zmrzlinu a docela se jim dařilo. Na nádraží jsem dorazil s předstihem a autobus na Horní Bohdíkov tedy bez problémů stihl. Vystoupil jsem na konečné. Místo, na němž se tato zastávka nalézá, najdeme na štěrkovitém plácku mezi osamocenými domky usazenými do strání a luk. Vytáhl jsem z batohu foťák, aby mi neuniklo nic zajímavého a po červené turistické značce vyšlápl kupředu.
Blátivá cesta prokládaná ostrůvky sněhu se mezi chalupami vinula do svahu. Asi 300 metrů od zastávky mě uvítala zapadlá, ale pěkně udržovaná kaplička před pozadím impozantního panorama Hrubého Jeseníku. Její okolí bohužel tak udržované nebylo. Vše bylo rozježděno traktorem a na druhé straně plácku rezivěla zemědělská technika neurčitého stáří, stavu a data výroby.
Kus za kaplí jsem blbě odbočil na cestu, která končila přehrazená elektrickým ohradníkem. Nikde jsem neviděl značky, tak jsem se vrátil zeptat na informace nějakého místního domorodce. Byl jsme nasměrován dolů, po pěšině kolem farmy.
Cesta kolem ohrad byla drsná a moje zánovní boty mě v tu chvíli musely nenávidět, když se bořily do jemného bahna a kaluží. Pro místní jsem byl zřejmě zajímavá atrakce. To těchto míst pravděpodobně moc lidí nezavítá, a tak na mě lidé i telata čuměli.... no jako telata. Bahnil jsem se poměrně dlouho, až se mi povedlo narazit na rozcestík, který mi ukázal směr k prameni sv.Anny. Moc jsem si ovšem nepolepšil, protože trasa vedla pro změnu hustým lesem a pak po jeho okraji. Pak jsem pak zabočil opět přímo do lesa, narazil na cestu a za chvíli dorazil k prameni.
Na místě stojí malá dřevěná kaple bez dveří, tři turistická posezení a mostek, pod nímž teče potok. Samotný pramen se nachází kousek pod kaplí a teče z plastové trubky zaražené do břehu potoka.
Vrátil jsem se zpět k rozcestí a vydal se pro změnu po žluté k Pramenům. Cesta vedla mezi loukami, pastvinami a po krajích lesa. Čas od času se tu objevují krásné výhledy jak k Jeseníkům, tak na masiv Králického Sněžníku na druhé straně.
Držet se striktně turistického značení a přitom respektovat hranice soukromého pozemku zde dost dobře nejde. Někdy stezka prostě zamíří skrze ohradníky a je potřeba je překonat. Cimrman sice v hodinách tělocviku hlásal "přeskoč, přelez, ale nikdy nepodlézej", jenže ono to občas jinak nelze. Aspoň v těchto případech. Jindy jsem musel dráty ohradníku překročit a nezbývalo než doufat, že nedopadnu jako farář ve známém filmu "Slunce, seno...". Naštěstí jsem to přežil bez úhony a mohl se ze "zakázané zóny" kochat krásnými výhledy.
Po více než sedmi kilometrech jsem dorazil na rozcestí Prameny. Kdysi zde stávala poměrně velká osada, která dnes už neexistuje. Zůstaly po ní jen ojedinělé ruiny domů a dva opravené kříže. Jeden stojí přímo uprostřed obvodových zdí bývalého hřbitova, druhý kousek dál u cesty.
Po asfaltové silnici jsem šel dále veden modrou značkou do Rejchartic. Kousek od Pramenů, kdesi mezi Potučníkem a Hynčicemi na Moravě, jsem se pokochal ještě výhledem k Hanušovické Vrchovině a Králickému Sněžníku.
V Rejcharticích, kam jsem došel kolem šesté hodiny večer byl klid. Vzpomněl jsem si, že kdysi mě místní kostelník zval na exkurzi, a proto jsem se pokusil ho najít. Bohužel nebyl doma, takže nezbylo než se rozhodnout kudy dál.
Původně jsem chtěl pokračovat na Nový hrad u Raškova, jenže nohy už mě opravdu dost bolely. Nejen po ušlých kilometrech, ale i tím, že boty byly nové, "neprošláplé" a dřely do pat. Chvíli jsem zvažoval co s tím, a pak na další akce rezignoval. Kus pod vesnicí jsem, veden modrou turistickou značkou, zamířil doprava do lesa směrem k Šumperku.
Potěšilo mě, že jsem v okolních kalužích poměrně hojně nacházel snůšky žabích vajíček. O letošní populaci obojživelníků není třeba, jak se zdá, mít obavy.
Brzy jsem se ocitl na rozcestí "pod lomem", tedy jen kousek od města. Prošel jsem na Tulinku a odtud ještě na skok k Novým Domkům, kde se mi povedlo foťákem ulovit panorama zachycující výhled na Hrubý Jeseník.
Domů jsem dorazil značně uondán těsně před sedmou hodinou večerní, po více než sedmnácti kilometrech chůze bahnem, trávou i silnicí. Dnešek jsem strávil , stejně jako strávím zítřek, v práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat