17.8.2011
Opět jsem se nechal vylákat ven. Tentokrát kupodivu i dobrým počasím, které poslední dobou stávkovalo. Díky autobusové lince Šumperk-Jeseník byla doprava na výchozí místo, do Filipovic, snadná. Obec leží přímo na trase. Doma podle mapy mi přišlo, že dnešní výlet bude brnkačka, ale když jsme přejeli Červenohorské sedlo a dlouze klesali do údolí došlo mi, že tohle všechno, a ještě mnohem víc, bude potřeba zase nastoupat. To jsem ještě nevěděl, jak to stoupání bude probíhat. Možná to bylo dobře.
Filipovice nejsou z hlavní silnice moc dobře vidět, takže jsem je prakticky neznal. Překvapilo mě tedy, kolik je tu krásných chat a chalup. Většina byla sice určena evidentně k rekreaci a nikoliv k celoročnímu bydlení, ale rozhodně je tam krásně. Za posledním domem cesta vstoupila do lesa, a zatím nepůsobila nijak extrémně. Extrémy přišly asi po kilometru. Stoupání tu bylo velmi, ale opravdu velmi strmé. Často jsem musel zastavit a vyfunět se. V některých chvílích jsem sprostě nadával všemu okolo. I tomu chytrákovi, který složil haldu klád přímo na místě, kde turistická trasa z lesa křižuje lesnickou silničku. Martýrium pokračovalo a zdálo se, že stoupání snad nikdy neskončí. Další křížení s lesnickou silnicí. Zde stojí malá dřevěná chatka, která asi potěší každého, koho by tady zastihl déšť. Od chatky je to na Točník ještě kus a stručně řečeno, etapa se skládá převážně z bláta a šutrů, a místy musíte lézt skoro po čtyřech. Odměnou za tu námahu je výhled od vrcholové skály Točníku.
Skálou na vrcholu připomíná Točník spoustu jiných a podobných jesenických vrcholů. Vzpomeňme třeba Vozku, Keprník, Pecný, nebo Petrovy kameny. každopádně i z Točníku se naskýtají pěkné výhledy, konkrétně na sever k městu Jeseník a až do Polska. Chce to ovšem dalekohled a dobré rozptylové podmínky. Pokračuji po zelené turistické značce dále. I kousek od Točníku jsou stále v lese nějaké ty skalky, ale o poznání menší. Skála Točník není nejvyšším místem kopce, šlo tam spíš o tu skálu a výhled. Cesta se totiž pořád, i když pozvolněnji, zvedá do lesa. Brzy se dostaneme až k pásmu kosodřevin, což krajině propůjčuje takovou tu typicky horskou syrovost. Cedulka na sloupku upozorňuje na vstup do chráněné rezervace Sněžná dolina. Další atrakcí, na kterou narazíme je Kamenné okno. Značení je tu trochu podivné, protože rozcestník "U Kamenného okna" stojí asi o sto metrů níže a já ho pořád marně hledal. Teprve až jsem to vzdal a vyšlápl pár kroků do vrchu, okno se přede mnou objevilo.
Je to vlastně malá skalka, o jejíž stěnu je opřený větší balvan, takže to trošku připomíná okno. Berte to s nepřemrštěným očekáváním, jde spíš o přírodní zajímavost, než o něco vysloveně úžasného. Od Kamenného okna je to kousek ke Vřesové studánce. Vlastně přijdete na rozcestí, kde se musíte rozhodnout mezi Vřesovkou a Červenou horou. Dá se to ale stihnout najednou - obojí je od sebe cca 200 metrů. Jak už padlo, i Červená hora má na svém vrcholu skálu, což už málokoho překvapí. Je odtud výhled do údolí Hučivé desné, v dálce na Šumperk a dál. Přímo naproti se pak tyčí Vozka a Keprník. Cestu z Červené hory nebudu dramatizovat. Můžete si zvolit jednodušší variantu od Vřesovky, nebo trochu těžší přes východní svah. Já si vybral tu druhou. Nevýhodou je terén, výhodou výhledy do údolí. Cestička vyúsťuje u Bílého sloupu, kde se napojí na štěrkovou silničku mezi Červenohorským sedlem a Vřesovou studánkou. Z tého silnice máte přímý výhled na věž na Pradědu a také na druhou stranu sedla, která je poznamenána sjezdovkami v poněkud lechtivějším uspořádání.
I když jsem měl nejdřív trochu obavy o stihnutí zpátečního autobusu, při příchodu ke komplexu na Červenohorském sedle jsem měl víc než půlhodinovou rezervu. Využil jsem toho k občerstvení v tamním baru (Tonikem).Pak už jsem nasedl do autobusu a přes půl čtvrtou odpoledne byl zase v Šumperku.
Žádné komentáře:
Okomentovat