6.9.2009
Třebaže výlet na Sněžník byl plánovaný dlouho dopředu, nebylo doslova do posledních minut jisté, zda se vůbec uskuteční. Plány nám hatilo počasí, které se muselo pokazit zrovna na den, kdy jsme si s kolegy výlet domluvili, ale naštěstí jsme to i přes ranní pošmourno riskli a tento risk se vyplatil. Jak se dalo očekávat, nakonec nejeli ti co jet měli, ale tahle "komornější" sestava měla své výhody. Hlavně to, že nakonec jsme jeli auty a tam i zpátky tak byli rychleji než původně plánovanou hromadnou dopravou.
Pěší pochod jsme zahájili ve Stříbrnicích, což je taková "prdel světa" patřící oficiálně pod křídla nedalekého Starého Města pod Sněžníkem. Ze Stříbrnic vede žlutá turistická značka k chatě na Návrší a pak dále po šotolině a šutrech. Etapa k Návrší je sice krátká, ale rozhodně nejnáročnější, protože vede přímo podél sjezdovky. Dál už je to o něco (málo) lepší. Nejprve šlapeme po šotolinové cestě pár set metrů nad chatou. Počasí sice pořád nebylo ideální, ale občas přece jen problesklo sluníčko. Mlhu jsme si však měli ještě užít.
Všude podél cesty rostly kytky a bodláky, a na nich seděli čmeláci. Asi byli zmrzlí tím chladnem, takže se nevrtěli když jsem je fotil. Se stoupáním se nám otevíraly první výhledy. Stromy v pralese kolem Stříbrnického sedla nevypadají nejvitálněji, ale aspoň krajině propůjčují zvláštní, syrovou atmosféru. Část trasy vede i podél česko-polské státní hranice. Samotný vrchol je z větší části na území Polska. Čím výše jsme se dostávali, tím více houstla mlha a klesala teplota vzduchu. Jelikož se mezi námi vyskytli i jedinci v kraťasech, byl jsem při pohledu na ně rád, že mám na sobě bundu a džíny. Šla s námi i dvouletá fenka Bublina. 
Socha slona, symbol Králického Sněžníku stojící pár set metrů pod vrcholem, je práce skupiny umělců, kteří ji sem umístili už před desetiletími. Stojí u trosek vyhořelé Lichtensteinovy chaty. Čím je pro muslima Mekka, tím je pro Moraváka toto místo jen pár set metrů pod vrcholem a pár set metrů od slona. Nachází se zde totiž pramen řeky Moravy, která dala jméno celému kraji. Ke geografickým žertíkům však patří, že leží na území Pardubického kraje, tedy v Čechách.
Po zdolání několika set metrů kamenitého srázu jsme konečně stanuli na vrcholu ve výšce 1423 m.n.m.
Počasí nebylo právě příznivé, ale vítr brzy mraky rozfoukal a nám se naskytly krásné výhledy jak na českou, tak na polskou stranu. Krásami přírody jsme se nekochali sami. Přišli i další turisté jak z Česka, tak z Polska. Nejvíc jsme jich však potkali na zpáteční cestě, kdy teprve všichni lezli nahoru. Evidentně si počkali na lepší počasí, ale my jsme aspoň nešli v tlačenici.
Samotný vrchol Sněžníku je kamenitý a vesměs prázdný. Je tu jen jakýsi obelisk, pár rozcestníků a několik dřevěných laviček. Původně tu sice stávala chata s rozhlednou, ale jelikož se o nikdo nestaral, dopadla jako halda suti. Postaral se o to řízený odstřel.
Cestou zpátky jsme se kochali nejen novými výhledy, které nabídla rozfoukaná mlha, ale i zbytky mraků okolo.
Vytvářelo to zajímavé scenérie. U chaty na Návrší jsme si dali občerstvení a sešupem po sjezdovce se vydali k autům zaparkovaným asi jen 2 km odtud. Zatímco ostatní běhali po lese a hledali houby, já jsem měl aspoň trochu času na pokusničení s fotografováním potoka.
To je pro dnešek vše. Víc ze sebe nevymáčknu a běžím do pelechu, abych byl zítra použitelný.
Žádné komentáře:
Okomentovat