28.5.2010
Poslední dobou mi výlety moc nevychází, takže už z toho pomalu chytám absťáky. Pravda, nedávno jsem byl na Rejvíze, ale nějak to nestačilo. On výlet do hor, kde nejsou výhledy - ať už kvůli mlze nebo něčemu jinému, je výlet spíš polovoční. Proto jsem včera, když mezi deštěm a mraky vykouklo sluníčko, v rychlosti naplánoval trasu a vyrazil na další procházku po luzích a hájích. Po nějaké době půjde o blízké okolí Šumperka, což potěší spíš neznalé místní, ale třeba zaujme i někoho z větší dálky. Trasa, kterou jsem vybral nevede před žádné světově známé místo. Je to prakticky z dědiny do dědiny, ale krásnou přírodou, což asi málokoho překvapí. Tady je totiž krásně prakticky všude:)
Autobus směr Štíty odjížděl ze šumperského autobusového nádraží ve 14:55 SELČ. V Bušíně jsem přesedl do rozhrkané prázdné staré Karosy směr Janoušov. Za volantem seděl jakýsi vousem obrostlý jedinec ztrácející se v mraku cigaretového dýmu. Mám dojem, že se na mě díval nějak podezřívavě. Asi proto, že do "konečníků světa", jako je Janoušov (stránky obce) moc lidí nejezdí. Buď jak buď, pár minut před 16:00 jsem byl u janoušovské kaple a mohl vyrazit. Hned u kaple stojí turistický rozcestník, který mě poslal po zelené značce na cestu dlouhou přibližně šest kilometrů. Cesta za vesnicí zabloudila do polí na okolních kopcí, odkud byl na Janoušov dobrý výhled.
Počasí nebylo nic moc, ale nestěžuju si. Většinou spadlo jen pár kapek a pak přestalo, dokonce občas vykouklo i slunce. Navíc díky mrakům mám na fotkách aspoň zajímavou oblohu:) Místu, kde se štěrkovitá stezka svažuje dolů směrem na Hostice, se říká Žampach a stojí to i na dřevěné ceduli u remízku. Já jsem zde však zamířil na odbočku doprava, protože jsem měl zamířeno jinam než k Hosticím. Hlavní výhodou této cesty jsou krásné výhledy k Hanušovické vrchovině a Králickému Sněžníku na západ a k úpatí Jeseníků východním směrem. Zajímavostí těchto výhledů je to, že nezahlédneme skoro žádnou civilizaci. Buď kolem prostě žádná není, schovává se dole v údolí pod stromy, nebo je rozeznatelná až kdesi v dálce. Ani zde nějaký ten památníček. Podél cest stojí boží muka a i kříže. Docela by mě zajímalo, jestli je tu pořád tolik pobožných lidí jako tehdy. Aby všech těch křížů nebylo málo, jeden, tentokrát kamenný, se skrývá pod korunou mohutného stromu, kde je jeden z mých cílů. Na rozcestníku stojí nápis "Pod Janem". Odtud už sice není takový výhled (byť nějaké se taky najdou), ale hlavní je to, že se tady nachází malé zastřešené odpočívadlo. Podobná odpočívadla se na místních turistických trasách vyskytují hojně a poskytují možnost si v suchu pod stříškou sednout a odpočinout. Já jsem zde posvačil ve městě koupené čerstvé rohlíčky a zalil je Kofolou. Po svačince a krátkém odpočinku jsem pokračoval. Nejdříve rozkvetlou loukou pěkně po travičce, která se však vstupem do lesa změnila v bahnité koryto, což už bylo příjemné o poznání méně. Abych to neměl úplně jednoduché, začalo se znovu zatahovat a já aspoň vím, z čeho jsem následně tak zmokl. Slejvák měl ale teprve přijít a ještě nějakou dobu bylo poměrně pěkně, pouze se slabými přeháňkami, které snad ani nestojí za řeč. Brzy se bahnité koryto změnilo opět v poslušnou stezku s jemnou trávou, po které se pěkně šlapalo. Škoda, že travička také nevydržela věčně a ještě daleko před Rudou jsem se zase rochnil v blátě. Byť na bláto pořád nadávám, musím být férový. Při současném počasí (ze něž údajně může islandský vulkán Eyafjallajökul) se s bahnem dá prostě počítat. Navíc aspoň odradí další možné turisty, takže jsem si lesní pohodu a klídek mohl vychutnat se vším všude, aniž by mě u toho někdo rušil. Pak se průsekem mezi stromy objevila Ruda nad Moravou, odkud mi jel vlak domů. Než jsem dorazil na nádraží, následně dorazivší slejvák na mě nenechal nit suchou. To je z výletu všechno. Jen trošku nazlobeně poznamenám, že sotva jsem sedl do vlaku, vysvitlo slunce a vydrželo až do večera, sviňa.
Žádné komentáře:
Okomentovat