24.3.2010
Loni v létě jsem ve vlaku cestou z Vídně narazil na do té doby zcela neznámou osobu, se kterou jsme se dali během cesty do řeči a poznali, že oba rádi fotografujeme. Od té doby jsme se sice viděli jen dvakrát, a to jen na pár minut, ale že jednou dojde k nějaké větší fotoakci bylo jisté velmi brzy. Navzdory tomuto zjištění k uskutečnění plánu došlo až včera. Domluva po Skype byla rychlá, foťáky nabité a plán (skoro) jasný. Ráno jsme se s Věrkou (jmenovkyní mé přítelkyně) setkali u penzionu ve Vikýřovicích a odtud následně vyrazili k Jeseníkům na obzoru.
Autem jsme dojeli na rozcestí Hvězda, odtud kyvadlovým autobusem na chatu Ovčárnu a pak už po svých přímo na Praděd. Pravdou je, že tento kout hor už znám příliš dobře, a že jsem si už několikrát sliboval jak na Praděd několik let nepůjdu. Jelikož je ale Věrka ze Šternberka a Praděd pro ni znamená něco jako Taj-Mahal nebo Tikal, bylo na místě předsevzetí potlačit. Počasí na Ovčárně nebylo nic moc. Foukal silný studený vítr, obloha byla zatažená a moje neprozřetelně nazuté polobotky klouzaly v rozbředlém sněhu. Co by to však bylo za horský výšlap, kdyby se obešel bez drobných škraloupků, že?
Když nás autobus zavezl z Ovčárny zase na Hvězdu k autu, pokračovali jsme do Karlovy Studánky. Malou zastávku nás donutil udělat jen umělý vodopád na stráni za horním parkovištěm. Uvnitř tamního altánku musela Věrka ochutnat léčivý pramen. Podle očekávání jí moc nechutnal:) Jedna ze zimních atrakcí Karlovy Studánky - zamrzlá fontána v jezírku, opět nezklamala. Když se k ní Věrka postavila, vypadala jako trpajzlík.
Vydali jsme se opět zpátky k Šumperku. Cestu jsme si však zpestřili malou zastávkou u motorestu Skřítek a zvěčněním jeho maskota.
V Šumperku se k nám připojila ta MOJE Věrka, která zatím přišla z práce a pokračovali jsme ke klášteru v obci Dolní Hedeč u Králíků.
Žádná z Věrek, stejně jako já nijak nepopřela, že cílem výletu bylo ulovit nějaké záběry. Všichni tři jsme tam pobíhali s foťákama u hlavy a cvakali ostošest. Uznávám ale, že někdo neznalý situace by nás mohl klidně považovat na zatoulané Japonce:)
Naší poslední zastávkou byla tato zajímavá socha stojící na louce jen cca 300 metrů od kláštera.
Poněkud zadumaně "hledí" směrem na Králíky. Možná proto, že nikam jinam kvůli obeliskům na bocích koukat nemůže. Škoda. Za hezkého počasí je příjemný výhled doprava na masiv Králického Sněžníku. Výlet se navzdory lehce sabotujícímu počasí vyvedl víc než skvěle. Fotky máme, Věrka se dostala na Praděd, Věrka se vyvenčila po práci a já jsem byl rád, že jsem to úterní sluníčko mohl opravdu pořádně využít.Díky za pozornost.
Žádné komentáře:
Okomentovat