Kolo je sice super věc, ovšem není na škodu občas vyrazit někam pěšky. Já dlouho přemýšlel kam bych se tentokrát vydal, když už prcci budou celý den u tety a tím se mi nabízí prostor pro akci větší, než obvykle. Vzhledem k tomu jak teď vypadá návštěvnost Jeseníků, jsem nakonec zvolil opačný směr a trasu, o které jsem byl přesvědčen, že tam bude klid. A navíc máme ze Šumperka na Českotřebovsko dobré vlakové spojení. Ráno jsem nasedal v 6:30 směr Zábřeh, kde je třeba asi s dvacetiminutovou rezervou přestoupit na motorák do České Třebové. Já tedy vysedal o zastávku dříve, v Třebovicích (příjezd 7:44) a do Č.Třebové došel až nakonec ke zpátečnímu spoji. Odpoledne jezdí příhodné vlaky prakticky každou hodinu.
Dneska jsem si hodně přispal a vyjel někdy kolem jedenácté, kdy už bylo pořádné vedro. Uvažoval jsem i o možnosti zabarikádovat se doma a nevylézat, jenomže tohle byla na delší dobu poslední šance spáchat větší akci a přišlo mi škoda ji prošvihnout. I za cenu toho hicu. Takže namíchat dva bidony ionťáku, přibalit něco malého na zub a hurá do živlu!
Když jsem na jaře sjížděl od horní nádrže na horákovi, zastavil jsem se u přístřešku na Uhlířské cestě a potkal chlápka na silničce, který to jel nahoru od Loučné. Na silničce touhle brutalitou?! No nedalo mi to a zkusil jsem to taky. Teda rozdíly tu jsou. On měl nějaké karbonové superdělo na slickách, já jen svou těžkou ocelovou cyklokrosku, nadto osazenou širokými plášti se vzorkem a na docela nízkém tlaku. Že tenhle výjezd bude výzva mi bylo jasné od počátku. Ale nenechal jsem se odradit a v odpoledních vedrech vyrazil na cestu.
Jak jsem začátkem roku a celé té koronavirové šaškárny očekával, že letos všechny vytyčené cíle objet nestihnu, tak jsem dnes k vlastnímu překvapení dorazil poslední z nich (na Lázek už po posledních zkušenostech kašlu). Stejně jako jinam i na Suchý vrch lze trasu obměňovat a stejně jako pokaždé jsem se o takovou změnu snažil. Až na jednu drobnou komplikaci šlo vše výborně, takže i tento výjezd do Orlických hor mohu považovat za úspěšný.
Dovolená se chýlí ke konci a zase tolik pěkných dní během ní nebylo. Na dnešek předpověď slibovala třicítky a později bouřky, což taky není ideální, ale pokud chci stihnout ještě aspoň jeden větší výjezd, musím zariskovat. Horko jim vyšlo do puntíku a bouřky možná přijdou později, ale to už je fuk. Cíl vyjet na Paprsek a pak se vrátit zase jinudy je splněn.
Během výletu o uplynulém víkendu jsme s kolegou Pavlem mimo jiné zavítali i do prostoru vojenského újezdu Libavá. Nejspíš tak trochu neoprávněně, byť si tím nejsme do dneška úplně jisti. A hned dvakrát. Poprvé při návratu od pramene Odry, což jsem tu popisoval včera. Podruhé se to stalo ve snaze zkrátit si cestu z Potštátu do města Libavá, protože objíždět celý výcvikový prostor je nesrovnatelně delší, než jej projet skrz. Alespoň jsme si to mysleli. Na možnost průjezdu jsme se zběžně zeptali náhodného chlápka v Potštátě a ten nám tak napůl potvrdil, že se to projet dá pokud nejsou spuštěné závory. Pokud by spuštěné byly, probíhají střelby.
V nelehké situaci jsem to už nevydržel a vyrazil aspoň chvíli na kolo. Přes hubu a nos nadvakrát přeložený a předtím vypraný nákrčník a hurá ven! Abych snížil na minimum kontakty s ostatními, volil jsem trasu pokud možno poli a bočními cestami (mimo jiné tuhle část z podzimu), přičemž se mi podařilo projet opět něco nového, i když tohle mohlo dopadnout lépe. Ona totiž polňačka za Zvolí, kudy jsem chtěl jet, byla komplet zatopená a já musel šlapat po poli. Ale dalo se. Poldry u Třeštiny byly zatopené taky a vypadalo to tam jako u nějakého skutečného jezera. Důvodem je Morava vylitá z břehů vlivem tání sněhu na horách. U mohelnického bagru pohoda a klídek, ale to se dalo tak nějak čekat. 
