Přes Obědné na Mladoňov, Mrtvého muže a Kamenec

29. dubna 2012

NOVÝ MALÍN - HRABIŠÍN - OBĚDNÉ - LIBINA - MLADOŇOV - SAMOTA - MRTVÝ MUŽ - VOLYŇ - KAMENNÝ VRCH (KAMENEC) - ŘÍJIŠTĚ - MLADOŇOV - NOVÝ MALÍN

Jelikož první plán vyjet na kolo selhal kvůli neutěšenému technickému stavu bicyklu, v sobotu bylo vše jinak. S o necelých devět stovek lehčí peněženkou jsem v pátek večer odjel ze servisu na znovu zdravém kole. Prodělalo transplantaci brzd, řetězu a vícekolečka. Nikde nic nevrže, neskřípe, všechno dosedá jak má a brzdy drží jedna radost. Není tedy divu, že mě to celé vylákalo na projížďku hned druhý den - tedy v sobotu. Protože jsem předtím kvůli problémům s kolenem na kole pořádně nikde dva roky nebyl (výjimkou byl loňský výjezd na Tři kameny), naplánoval jsem si pro začátek jen méně náročnou trasu a byl rozhodnutý to nepřehnat. No, dopadlo to trochu jinak. Byl jsem docela natěšený. Ráno jsem se vzbudil už kolem sedmé hodiny a kochal se pohledem z okna, kde svítilo slunce z vymetené oblohy. Naházel jsem do sebe půlku vánočky, zapil mlékem, nabalil batůžek a za chvíli už táhl kolo ze sklepa. Start v 9:10 SELČ.

Ze Šumperka vede několik cest a já vybral tu na Nový Malín. V Malíně na křižovatce u cukrárny doprava po hlavní a pak dál do kopce ve stínu lesa. Ačkoliv bylo vlastně pořád ještě ráno, slunce už se činilo. Rozplýval jsem se blahem. Připadal jsem si jako vězeň puštěný po letech z kobky, znovu objevující pocit svobody. Stejně tak i já, dva roky šourající se krajinou pěšky, jsem nyní opět vychutnával požitek tiché jízdy přírodou, která hýřila barvami a voněla jarem. Nad Novým Malínem se cesta zvedá a pak prudce padá, aby cyklistovi nabídla ještě jeden kopec, než dojede do obce Hrabišín. Nalevo výhledu brání svahy, napravo se naopak rozevírá pohled k Dlouhomilovu a Brníčku.

Hrabišín leží ve svažujícím se údolí a tak tu nalezneme poměrně členitý terén. Kdo jede (v popisovaném směru) doleva, musí počítat se stoupáním. Další etapou, kterou je třeba zdolat, je úsek k vlakové zastávce. Dá se to jet po silnici trochu delší, leč mírněji stoupající cestě. Druhou možností je zkratka. Sice kratší, ale i prudší.

Po vyškrábání se k vlakové zastávce pokračuji po rozbité asfaltové silničce vedoucí podél polí a část také podél kolejí na východní trase ze Šumperka do Olomouce. Silnička by si vážně zasloužila opravit. Místy to byl spíše tankodrom plný výmolů naplněných kamením. Pro zemědělské stroje mířící na pole to nejspíš stačí. Díky Bohu za odpružené vidlice a "traktorové" pláště. Vyjet sem s favoritkou, šel bych domů pěšky. Cesta vede poli, chvílemi i lesem a po čase začne zase místo tankodromu připomínat silnici. Nad Obědném se jede opět celkem pěkně. Navíc z kopečka, takže se člověk může kochat sjezdem a výhledem na dědinu pod sebou. V Obědném toho turistu moc nečeká. Dokonce i hospoda, jinak centrum vesnického dění, byla zavřená stejně jako loni, kdy jsem šel okolo pěšky. Na kole je tedy o to snazší se nezdržovat a frčet dál. Nejprve rovinkou k železniční stanici Libina a pak dolů po serpentinách až do Libiny samotné. Měl jsem sice s sebou láhev s pitím, ale prozřetelně mě napadlo se v Libině zastavit a koupit ještě jednu. Pro jistotu. Teplo stupňovalo svou sílu a do těch kopečků bude hodit se každá kapka. V Libině z hlavní silnice odbočíme doprava na Mladoňov. Za posledními domy se cesta vnoří do tunelu stromů. Teď, když kvetly, to byla velmi příjemná jízda i bez ohledu na to, že terén opět začíná stoupat do kopečka. Po asi kilometru se dá odbočit k rybníku. Je rafinovaně ukrytý mezi stromy, tak není ze silnice úplně dobře vidět, ale dokud ještě nevyrašilo listí, přehlédnout prakticky nelze. Na druhém břehu, ale ještě i kus výše po svahu, stojí chatová kolonie. Jistě velmi příjemné místečko pro odpočinek a rekreaci. Další kilometry patří stoupání. Silnici obklopují rozkvetlé stromy a místy se otevře krásný výhled daleko do hanáckých rovin. Vrtule větrné elektrárny značí další plánovanou zastávku výletu. Příjezd do Mladoňova byl milým překvapením. Člověk má běžně zažito, že tyhle horské vesnice vypadají šedě a zchátrale. Ovšem tady to neplatí. Je to jak zásluhou právě opravovaného kostela, tak i novostaveb hned u silnice. Ještě před prvním novotou svítícím domkem jsem to vzal doprava a nahoru. Je to sice prudké stoupání, ale zvládal jsem to. S každým nastoupaným metrem je na dědinu lepší výhled. K větrné elektrárně dojedeme za chvíli, byť zpocení jak prase. Odměnou za tu námahu je nádherný výhled do kraje směrem k Zábřežsku a Orlickým horám. Sjel jsem od vrtule zase na silnici a po ní pokračoval dále a výše. Mladoňov naštěstí není žádná megapole, tak to netrvá dlouho. Nad vesnicí se nachází křižovatka a modré cedule jasně ukazují, kudy se máte vydat ať už plánujete jet na Oskavu či na druhou stranu k Šumperku. Vzal jsem to doleva, stále ještě věren vytyčenému předsevzetí držet se plánu a nedělat voloviny. K osadě a hájovně Na samotě se jede už zase z kopečka a lze tak i pokračovat. Ano, mohl jsem klidně frčet dolů a užívat si zasloužený sjezd skoro až na okraj Šumperka. Ale to by přece bylo až příliš jednoduché.

Zvlášť, když teprve odbilo poledne. Šlo sice o krok mimo plán, ale ne bezdůvodný. Zahnout doprava na lesní cestu, značenou modrou turistickou značkou, jsem plánoval déle. Ne ovšem teď. Z mapy jsem kdysi vyčetl, že jsou zde zajímavá skaliska, místo s optimistickým názvem "Mrtvý muž" a teoretická šance zdolat jeden z vrcholů - Kamenný vrch. A teď řekněte: Opravdu nechápete, že mi ruce samy strhly řídítka tímto směrem když cítily, že tahle tři místa jsou tak blízko? Když se to vezme do podrobna, nechopit se šance a zbaběle sesvištět dolů do města by byl v očích každého ortodoxního turisty smrtelný hřích. Zvlášť když jsem měl tolik času a nic mě netlačilo k návratu domů. Projel jsem tedy pod chatami a po šotolině začal stoupat vzhůru. Měl jsem z toho většího lufta, stoupání nebylo tak prudké a v místech, kde cesta vedla lesem, navíc panoval příjemný chládek. Příjezd na Mrtvého muže bylo zklamání. Je to jen malé rozcestí pod pasekou, nic víc. Člověk by to poznal jen podle nápisu na rozcestníku.

(Poznámka: Na základě pozdějších poznatků musím text trochu aktualizovat. Na rozcestí Mrtvý muž je skutečně příslovečný prd. Ale blízká vyhlídka na skalách stejného jména - to je jiný žrádlo! Tam to za návštěvu opravdu stojí. Report najdete na tomto odkaze)

Jen o kus dál stojí skály Volyň. Volyň je vlastně víc než jen skála. Od rozcestí Mrtvého muže leží jen asi 300 metrů nahoru na pasece a dá se tam dostat buď objížďkou po lesní silnici, nebo zkratkou - přímou cestou - pěšky. Jde o podlouhlý val tvořený zerodovanými skalisky táhnoucí se dobrých 220 metrů po svahu. Ačkoliv na internetových mapách najdeme v těchto místech značku pro výhledy (dokonce všemi směry), není to úplně pravda. Vídět toho ze skal mnoho není, nepočítám-li okolní les a samu paseku. Tvar skalisek a jeho členitost však jistě může zaujmout. Modrá značka zde už mířila na jízdnou cestu a já musel hledat způsob, jak pokračovat. Na vteřinu mě sice napadlo se prostě vrátit, ale to mi přišlo primitivní tím nejzavrženíhodnějším způsobem. A navíc jsem ještě nebyl na Kamenném vrchu! Kdesi na dně batohu se mi podařilo našmátrat mapu. Sakra, budu si muset zajít do infocentra v Šumperku pro novou. Tenhle salát už mapu připomíná jen s pořádnou dávkou fantazie. Ze salátu jsem toho moc nevyčetl. Je na něm zakreslená mapa celých Jeseníků od Šumperka až po Zlaté Hory a cestičky kolem jednoho kopce se v ní ztrácejí. Nezbylo než zaimprovizovat. Nastalo několikakilometrové martýrium a krkolomné stoupání po pěšině plné šutrů, odkud nebylo vidět nic než okolní les. Navíc (skoro se to stydím přiznat) jsem musel čas po čase sesednout z kola a chvilkami si odpočinout chůzí. Faktem je, že sem jezdí především trénovaní borci na vymakaných horských kolech. Já, magor, co na kole pořádně dva roky neseděl, navíc pouze s trekovým kolem, bez bližší představy o své poloze, bych takovému zkušenému bikerovi nutně připadal jako evolučně zbytečný tvor na spodních příčkách potravního řetězce. Na pokraji kolapsu jsem se došoural na bod, kde cesta kulminovala (tohle slovo jsem pochytil v reportážích o záplavách, heč!) a začínala zase mířit dolů. Vpravo pode mnou se svažovalo zalesněné údolí, přede mnou v dáli část Břidličné hory a Pradědu, a nalevo se prudce zvedala další výzva. Paseka, už částečně obrůstající mladými stromky, mezi nimiž vedla úzná pěšina kamsi nahoru. Toš kurňa, kam jinam může vést, než na Kamenný vrch?!

Tahat kolo do toho krpálu se mi vůbec nechtělo. Zamkl jsem ho u křoví pod kopcem a rozhodl se na Kamenný vrch (zvaný též Kamenec) zdolat pěšky ať to stojí cokoliv. Nemůže přece být tak daleko. A když už jsem tady, tak blízko... Skoro po čtyřech jsem se začal drápat vzhůru. Prvních 100 metrů bylo kritických, potom už stoupání nebylo tak prudké a po travnaté cestičce se šlo jako po koberečku. Objevil jsem dokonce i modrou značku, kterou jsem u Volyně opustil. Sláva, jdu správně! Cestou jsem překročil několik dalších cest, pro kolo skvěle se hodících. Že jsem to (já vůl) nevzal jinudy! Došel jsem k rozcestníku Pod Smrčníkem. K rozcestí pod Kamenným vrchem už jen 0,5 km. To dám!

Dal. Zbývajících 300 metrů na vrchol Kamence už vede lesem, cesta bych tomu neříkal. Ale byl jsem tam. Další zklamání. Kamenný vrch (952 m.n.m.) je skutečně kamenný. Vrchol tvoří vysoká skála, na kterou se dá vystoupat po nenápadné pěšince v křoví. Z výhledů však nebylo nic, všechno zakrývaly okolní stromy. Jen mezi dvěma jsem zahlédl bílý vrchol Králického Sněžníku kdesi v dálce. Mám sice rád přírodu, ale v tu chvíli jsem si přál mít motorovou pilu a trochu to tady zprůhlednit. S ohledem na to, že tu nic moc není, vítá příchozího dřevěná cedulka "VÍTÁ VÁS KAMENNÝ VRCH (KAMENEC)", klasická vrcholová kóta a také schránka s vrcholovou knihou. Byl jsem zvědav, co si počtu. K vlastnímu překvapení jsem se nedočetl nic. Kniha byla buď nová, nikdo do ní nechce psát, nebo na Kamenec chodí analfabeti. Můj krátký zápis v ní byl úplně první. Strávil jsem nahoře jen asi 15 minut (co taky tam, kde není nic vidět, že?) a stejnou cestou se vrátil zase ke kolu.

Nastalo další hledání správného směru, byť volba byla jediná: dolů. Pustil jsem se tedy po kamenité cestě kamsi do údolí. Můj zadek, odvyklý sedět na cyklistickém sedle, už začínal bolet. Proto byly asi nejhorším prvkem tohoto sjezdu odvodňovací stružky, přetínající cestu asi každých 50 metrů. Každý přejezd takové stružky, hlavně nečekaný, se rovnal pořádnému kopanci do pr... - však víte kam. Vyjel jsem na místo, kde lesní cesta ústila na celkem solidní asfaltku. Kam se dát teď? Napadlo mě jet doleva, ale tam jsem si všiml šipky s názvem "Bedřichov". Průzkum mapy-salátu ukázal tento směr jako nevýhodný. Vyjel bych až kdesi v Janovicích u Rýmařova a pak musel přejet přes Skřítek. S pálící prdelí příšerná představa. Jel jsem doprava. Pěkně jsem to rozpálil z kopečka a brzy zjistil, že drenážní stružky jsou i tady. Moje prdel (MP)! Který blb postaví takovou krásnou cestu a zkazí ji takovými rygóly? Pořádně rozjet se tedy nedalo a před každou stružkou jsem se stavěl na pedály s přitom sykal MP! Drkotal jsem si to lesem, když se na kraji cesty objevila dvojice dřevěných chat. Zavřených, to je jasné. Ale podle vzhledu asi občas slouží jako bar. Na cedulce poblíž stálo "ŘÍJIŠTĚ". Mnohem víc mě potěšilo dřevěné koryto, do něhož z trubky ve svahu tekl pramen čisté vody. Svoje zásoby jsem měl dávno vypité, takže tohle bylo víc než potěšující. Voda byla krásně chladná a dobrá. Pochopitelně jsem si nabral i do láhve na další etapu. Po občerstvení zase do sedla a hurá dále. MP! Nemá smysl líčit jízdu lesem a pak kolem polí, přerušovanou neustále stružkami a mým syčením MP! Bylo to opravdu drsné, než jsem dojel zase na křižovatku nad Mladoňovem. Přesně na tu, kde už jsem před chvílí projížděl! V remízku u cesty jsem si musel dát pauzu. Trochu se napít, protáhnout a nechat odpočinout bolavý zadek. MP! Teď už žádné zajížďky a odbočky. Jedu domů! Profičel jsem znovu kolem Samoty, přežil krátký, mírně stoupající kopeček (MP!) a zase se pustil sjezdem. Jediné přerušení před Malínem jsem udělal na vyhlídce, kterou nabízel vykácený pruh lesa u silnice. Bylo odtud skvělé panorama s výhledem na Šumperk až ke Králickému Sněžníku. Do Nového Malína už to bylo jenom z kopečka. Škoda toho větru, který silně vál údolím vzhůru a hodně mě v jízdě brzdil. Z kopečka se vlastně jelo až k okraji Šumperka, kde už zbývalo zvládnout poslední etapu skrz ulicemi a křižovatkami. Po půl čtvrté odpoledne jsem konečně slezl ze sedla (MP!) a kolo uzamkl zpátky ve sklepě. Ještě že máme v baráku výtah! Tělo, odvyklé takovým akcím, bolelo a do pátého patra bych ho asi nevytáhl.

Sprcha. Horká voda, na sluncem do ruda opálené pokožce a na otlačeném zadku (MP!) stejně tak, pálila jako rozžhavené olovo. Normálně si doma jen tak nelehám, ale tentokrát jsem zůstal bez hnutí natažený na gauči skoro dvě hodiny a přál si umřít. A to jsem dnes ujel jen nějakých 58 km. Kdysi jsem dal v pohodě 70, párkrát dokonce přes stovku. No nic, budu muset trénovat. Ale pomalu, opatrně a s rozmyslem. Tento první letošní výlet mi bude dlouho dobrým ponaučením.