28. 7. 2017

Nová Ves, Praděd, Červenohorské sedlo

28. srpna 2016, neděle

ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - KRÁSNÉ - HRABĚŠICE - TRAŤOVKA - ROZC.HVĚZDA - SKŘÍTEK - NAD SKŘÍTKEM - CHATA HUBERT - U ŠKAREDÉ JEDLE - ŽĎÁRSKÝ POTOK - STARÁ VES/PILA - ROZHLEDNA NAD NOVOU VSÍ - ROZC.NAD KARLOVEM - KARLOV POD PRADĚDEM - MALÁ MORÁVKA - SEDLO HVĚZDA - KARLOVA STUDÁNKA - SEDLO HVĚZDA - OVČÁRNA - ROZC.POD PRADĚDEM - PRADĚD/VRCHOL - ROZC.POD PRADĚDEM - ŠVÝCÁRNA - KAMZÍK - PETROVKA - U VÝROVKY - ČERVENOHORSKÉ SEDLO - POD ŠINDELNOU - KOUTY NAD DESNOU - LOUČNÁ NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - PETROV NAD DESNOU - VIKÝŘOVICE - ŠUMPERK



Za ranního chládku přecházejícího v příjemný den vyrážím osm minut po osmé od paneláku. Hlavní bude zbytečně se hned na startu neunavit, protože přede mnou je skoro stovka kilometrů a ten největší krpál široko daleko. Jedu nejdřív na Skřítek. Cestu znám nazpaměť, skoro bych ji projel poslepu. Pomaličku, na lehké převody, protože mám dojem, že právě velký záběr a tempo byly příčinou mých potíží s koleny před sedmi lety.


K motorestu na skříteckém sedle dojíždím naprosto v pohodě, byť ta lesňačka od rozcestí Pod Bílým kamenem byla celkem humus. V rámci pitného režimu objednávám půl litru výborné kofoly a frčím dál. Zapomenutý mobil s mapami je trošku komplikace. Musím dávat dobrý pozor na značení, protože nyní se pouštím do míst, kudy jsem dosud nejel. Přes silnici k rozcestníkům a do kopečka k rozcestí Nad Skřítkem jsou to nějaké dva kilometry po zpevněné cestě, pak přichází etapa ke Žlutému potoku. Necelé dva kilometry jsou způli šotolinové, bez problémů, načež však značka míří na pěšinu plnou kamení a kořenů. Není to úplná tragédie, ale posledních asi 200 metrů tvoří hodně drsný sjezd po šutrech.


Dole se cesta spojuje s úzkou silničkou u Žlutého potoka a následující kilometry nabídne krásný sjezdík podél jeho toku. Projíždím okolo lovecké chaty Hubert i altánku U Škaredé jedle a stále ve sjezdu přijíždím do Žďárského Potoka. To je část Staré Vsi u Rýmařova. Na rozcestí Stará Ves/pila musím odbočit, abych se dostal k Nové Vsi a tamní rozhledně. Doma podle mapy jsem měl vybranou jakousi neznačenou cestu, ale když u sebe nemám mapu ani mobil, musím spoléhat na značení pěších tras, v tomto případě žluté. Z větší části vede pořád po čemsi mezi asfaltem a šotolinou. Teprve poslední třetinu musím jet lesem přes kořeny a kameny, ale není to nic, co by běžné mtb kolo nezvládlo.


Parkoviště pod rozhlednou plné aut. Holt poslední prázdninová neděle, navíc pěkné počasí. Zamykám kolo u stojanu a jdu se pokochat vyhlídkou. Škoda oparu a kvůli němu horší viditelnosti. Dole v místnosti označené zeleným "i" zkouším dostat pití a informace jak dál. Pití nemají a nějakou veřejně viditelnou mapu taky ne. Prý si můžu koupit tištěnou za 86 Kč. To si ježibaba snad dělá srandu. Aspoň že prý do Karlova se dá po žluté značce normálně projet - hlavně nepřehlédnout odbočku. Od rozhledny až po rozcestník Jelenní, odkud míří modrá značka, je to parádní sešup. Kus pod tímto rozcestníkem pak míří žlutá značka doleva na lesní cestu. Je nezpevněná, plná hlubokých výmolů, takže jízda tudy není moc příjemná, byť po prvním stoupání vede šul-nul rovně.


Přijíždím po ní k rozcestí Nad Karlovem, kde lesňačkou podobného typu sjíždím k prvním chalupám. Mezi chalupami se jede po takové betonové silničce, která brzy přejde v asfaltovou. Ale netěšte se. I ona nepostrádá širokou nabídku děr a štěrku. Teprve po sešupu kolem sjezdovky, když se napojí na hlavní sinici přes Karlov pod Pradědem, se ocitám na krásné sinici a po ní se dávám - stále ve sjezdu - k Malé Morávce. Tam to začne. Malá Morávka je nejnižším místem, odkud až na vrchol Pradědu začíná nepřerušované stoupání v délce nějakých 15 kilometrů. První viditelné domy Malé Morávky nevypadají hezky, avšak dál už projíždím kolem krásných rekreačních domků a dřevěných chalup. Za tou poslední se silnice noří do stromoví a až na sedlo Hvězda u Karlovy Studánky je to vesměs děsnej opruz v plném provozu.


Do Karlovy Studánky jako takové jsem původně jet nechtěl. Když už jsem ale tady, tož si zajížďku udělám. Abych ji neměl moc jednoduchou, vydávám se po pěší značce, jenže blbým směrem, tudíž nakonec stojím na prudkém svahu nad městečkem a dolů k němu vede jen uzoučká pěšinka skrz paseku. Přece se nebudu vracet. Opatrně to sjíždím až dolů. V Karlově Studánce je vždy krásně. Lázeňské domy z tmavého dřeva zasazené do malebného údolí je něco, co hned tak někde jinde neuvidíte. Protože moje láhev na rámu je skoro prázdná, vydávám se k pitnému altánku pro minerálku. Ze čtyř trubek tam vytéká krásně studená, s jemnými bublinkami a smrdící po hov... řekněme raději po zkažených vajíčkách. Doufám, že je tohle aroma nezpůsobuje třeba prosakující žumpa. Dávám si pár pořádných hltů, láhev plním až po okraj a vyrážím dál. Vzhůru po silnici jsem brzy zase na Hvězdě a už není jiné cesty. Teď mě čeká šest kiláků do krpálu k Ovčárně a další tři a půl k vrcholu. Do boje!


Asfaltka je pořád v relativně dobrém stavu, třebaže provoz a horské klima se na ní stačily podepsat. Automobilový provoz je zde omezený a řídí ho závora dole na Hvězdě a nahoře u Ovčárny. Proto se jede většinou v klidu, pár aut profrčí vždycky pouze v jednorázové skupince. Tenhle režim narušují jenom autobusy kyvadlové dopravy a možná nějaká zásobovací vozidla zajišťující chod horských chat. Občas míjím i pěší turisty a další cyklisty. Je to docela otrava, pořád lesem do kopce, vyhlídky žádné. Teprve až po pár kilometrech se dá nakouknout dolů do údolí Bílé Opavy a na protější svah, nad nímž se později začne objevovat také špička vysílače na nejvyšší moravské hoře a pátém nejvyšším vrcholu ČR. Parkoviště u chaty Ovčárny plné stejně jako to na Hvězdě. Nikdy bych neřekl kolik lidí je schopno sem jet autem. Do toho chrlí další davy autobusy a všechno se to pak hrne nahoru k Pradědu. Důchodci o hůlce, maminy s kočárky, turisti i "turisti" - prostě pestrá směska. Dolů mezi nimi kličkují cyklisté a koloběžky, proto je potřeba dávat pořád pozor jestli se přede mnou nemotá dítě nebo jestli se dolů neřítí ambiciózní závodník. Fouká. Fouká hodně, ale naštěstí správným směrem do zad, což je vždy lepší než opačný případ. Jen před vrcholem, kde silnice horu obtáčí, se vítr opírá do kola z boku a při té síle je to znát i na stabilitě. Větší poryv může nepozorného cyklistu klidně srazit na zem. U věže ve výšce 1492 m.n.m. ruch jako na Václaváku.


Ani se nepokouším jít dovnitř do restaurace. Raději se uchyluji na druhou stranu do závětří, kde vychutnávám triumf a sójovou tyčinku. Viditelnost nic moc, to je pech. Dalekohled jsem táhl zbytečně. Odpočatý po chvíli znovu nasedám, abych se spustil dolů ke Švýcárně. Tam poté doplňuji bidon vodou ze studánky a v chatě si objednávám vepřo-knedlo-zelo, protože za svůj dnešní výkon zasloužím pořádnou baštu. Na řadě je etapa, na kterou jsem se vůbec netěšil, a to sjezd k Petrovce. Hlavně ta část mezi Slatěmi a Kamzíkem je prudká a plná velikých kamenů, ale ani zbytek není nic příjemného. Z rozcestí Petrovka se dá celkem pěkně sfrčet po asfaltu dolů do Koutů, jenže zajímavější je menší oklika přes Červenohorské sedlo. Dávám se tedy vedlejší štěrkovou cestou vzhůru. První půlkilometr je náročný a stále kamenitý, ale pak, kolem rozcestníků U Výrovky a Skalní tabule, už paráda s bonusem několika vyhlídek.


Silnice I.třídy přes Sedlo zůstává už delší dobu uzavřená kvůli stavebním pracím. Cosi bylo vidět už loni, jenomže teď jsou důsledky ještě výraznější, o čemž svědčí vybagrovaná vozovka a nákladní auta rozvážející štěrk. Kolem hluk, prach a bohužel i cedulka ZÁKAZ VSTUPU NA STAVENIŠTĚ. Hned naproti sedí tři dělníci a chroupou svačinu, jenže nemám jinou možnost - musím projet na druhou stranu. Čekám až mě mine naložený náklaďák šutrů a pak se spouštím dolů. Dávám pozor, snažím se nezavazet a všechno je v cajku. Nikdo mě neokřikuje, nikdo nenadává. Stejně jako loni teď pojedu kousek nahoru po červené, pak kus neznačenou lesní cestou a poté se napojím na zelenou turistickou značku do Koutů u rozcestníku Pod Šindelnou. Úsek k rozcestníku tvoří poslední dnešní stoupání, navíc krátké. A pak sjezd. Nádherný, dlouhý, takakorátstrmý a výhledy proložený sešup z více než tisícimetrové výšky až dolů do Koutů nad Desnou. Luxusní bikerské žrádlo, kde endorfiny stříkají i ušima. Svištím si to dolů a zápasím s nutnáním zařvat bohatýrské URRÁÁÁÁ! Dole pociťuji, že už nejsem na horách. Je mnohem větší vedro. Taky mě po těch kilometrech pořádně bolí prdel. Myslel jsem, že vypoví spíš nohy, ale ty jsou pořád jakštakš dobré. Prdel pálí jak peklo, proto už bez zastávek pojedu rovnou domů. Doma jsem kolem tři čtvrtě na šest. Tenhle výjezd na Praděd prostě dopadl dokonale.

STATISTIKY
Ujeto 97,52 km
Čistý čas 6:08
Průměr 15,88 km/h

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat