22. července 2016
ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - PETROV NAD DESNOU - TEREZÍN - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - lesní cesty - BUKOVICE - ROZC.POD JELENÍ SKALKOU - neznačená cesta - TŘI KAMENY - neznačená cesta - OSADA LABE - JINDŘICHOV NA MOR. - POTŮČNÍK - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK
Podtitul dnešního reportíku by mohl být TŘI KAMENY BRUTÁLNĚ. Určitou míru brutálnosti jsem sice předem předpokládal, jenže skutečnost tak nějak překonala očekávání. Když jsem ovšem absolvoval to nejdrsnější a jakštakš si zvykl, začalo se mi to celé víc a víc líbit. Domů dorazil nadšený a v souladu s oblíbeným tvrzením, že biker nesmí ze švihu dojet čistý (aneb má dojet ze švihu zašvihaný).
Vyrážím pár minut po půl osmé ráno. Naděje, že stihnu zvládnout hlavní část dřív než se udělá dusno, padá. Vedro je hned od startu. Proto jedu lážo-plážo pomalu a šetřím síly na pozdější etapy. Projíždím vikýřovickými uličkami do Velkých Losin až dozadu ke kostelu. Nedaleko odtud pak přichází čas opustit nejen asfalt i známou půdu a vyzkoušet lesní cestu nad Bukovice. Její část je značena jako cyklostezka č.6155, jenže se na ni "oficiálně" najíždí napůl cesty mezi Losinami a Loučnou, což se mi nechtělo. Na mapě je také vyznačena polňačka, která se po určité době na tuto cyklostezku napojí a zmíněnou polňačku najdeme cca 500 metrů za kostelem při ulici Bukovická. Tam točím doprava a za chvíli už drkotám po hlíně a kamení. Vzápětí přichází první zrada v podobě ohromné kaluže. Kurňa, ono asi v noci pršelo. Jsem zvědav jak bude stav cest vypadat v lese... Kaluži se vyhýbám jízdou po louce a na cestu se dostávám o kousek vedle. Tohle vyšlo. Následuje stoupání, podle všeho na dlouho. Prozíravě tedy doplňuji energii z pytlíku rozinek a hltem čisté vody z bidonu. Stoupání je ostré a po šutrech to drncá. Za mnou se otevírá pohled na celé V.Losiny a údolí Desné. Nad posečenými loukami plachtí nádherný černý čáp. Přichází vjezd do lesa a situace, která poznamená věci příští. Za prvé křoví a kopřivy zasahující do cesty, kvůli čemuž se nevyhnu pár popáleninám. Za druhé kaluže, místy pěkně hluboké a tak široké, že nemá cenu pokoušet se je objíždět. Nutno vzít skrz. A za třetí, to s tím ostatně souvisí, bahno. Bahno klouže, zapadají do něj kola a navíc se vlivem odstředivé síly kol rozstřikuje kolem. Blatníky zůstaly doma - komplikaci tohoto typu jsem nečekal. K zamyšlení dávám fakt, že tahle cesta je na mapách vyznačena jako zpevněná. Pokud někdy byla, nyní už parametry zpevněné cesty nesplňuje ani omylem.
Nemá cenu brečet nad každým cákancem bahna ani šlehnutí kopřivou. Zkrátka vyšlapat nahoru do Bukovic byl pořádný záhul, pouze přes louku kus před dědinou se situace polepšila. Hlavní je dosažení průjezdního bodu. Z horního konce Bukovic musím pokračovat opět vzhůru. Povrch je tam příšerný. Prudký a plný velkých kamenů, takže vyškrábat se k rozcestí Pod Jelení skalkou znamená udržovat trend nastolený už za V.Losinami. A vlastně nejen tady. Odbočuji na neznačenou cestičku. Terén podobný, stoupání taky. Míjím vysílač a vesměs počítám s tím, že až do napojení se na asfaltku před Třemi kameny neuvidím nic zajímavého. Chyba lávky! Po trase nacházím několik parádních výhledů, o nichž nejspíš nemá leckdo ani ponětí. Poté přejíždím pod lanovkou přemyslovského skiareálu a následně druhou část sjezdovky. Opět les.
Cestu tady vysypali dost nechutným kamením. Naštěstí netrvá dlouho a konečně jsem na silničce vedoucí z Přemyslovského sedla kolem rozcestí ke Třem kamenům až do Pekařova. Potkávám skupinku výletníků, zvládám ještě pár výškových metrů a jsem u rozcestníku. Beru to přímo ke skalám. Tam kde už projet nelze zamykám kolo u stromu a stoupám po svých na kochačku. Mám pět až deset minut než dorazí zmíněná skupinka, tak ještě v klidu chroupu tatranku a rozhlížím se po okolních kopcích. Přitom rozmýšlím jak dál. Při předchozím bahnitém výstupu jsem si sliboval, že pojedu domů přímo - tedy přes Pekařov, protože v lesích bude zase sajrajt. Ale časová rezerva mě přesvědčuje, že můžu improvizovat. Stejně už dorazili turisti a mám po pohodě. Sedám znovu na bika a sjíždím kousek po zeleném značení. Asi po sto metrech pak odbočuji vpravo na neznačenou lesňačku. Měl jsem z toho obavy, avšak při troše opatrnosti není problém sjet přibližně kilometr dolů na rozcestí. Byl jsem tu už předloni v listopadu. Poblíž stojí dřevěná chata, kolem které jsem tenkrát šel k osadě Labe pěšky. Teď tam chci dojet stejným způsobem na kole, ale po zvážení situace se raději vracím k rozcestí a dávám se po cestě kolem Sklenského vrchu.
V podstatě se dostanu na totéž místo, jen delší cestou. Že je delší nevadí. Pořád je to celé o sjezdu a když si představím jaký sjezd by to byl na kratší variantě, udělal jsem dobře. Jelo se parádně. Nebýt tak mokro, jelo by se ještě parádněji, ale co si budu pořád stěžovat? I tak si sešup užívám a zastavuji pouze u jakési zříceniny u cesty. Kdysi zřejmě větší dům, z něhož zbývají jenom obvodové zdi. Uvnitř už rostou stromy. Hustý. Za chvíli jsem v osadě. Osadu Labe jsem prvně navštívil před dvěma lety a už tehdy jsem věděl, že se sem vrátím. Je tu totiž krásně. Nádherně. Luxusní výhledy. Prostě bomba.
Chvíli odpočívám na lavičkách u kovového kříže pod stromem a pak jdu udělat pár fotek. Později sjíždím okrajem luk a po kamenité cestě k většímu stavení, kde už čeká asfaltka směr Jindřichov. To je jinej sjezd než po sračkách a šutrech! Dole jsem byl rychleji, než byste řekli. Vyjede se hned u toho hnusného velkého paneláku na konci. Kdo zná, ten chápe.
Zbytek nebudu protahovat, ten jsem už vedl klasicky po asfaltu a bez přestávek (abych aspoň trošku vylepšil dosud neslavný průměr), jen s malou zastávkou na zasloužené kokino v hanušovickém pennáči.
STATISTIKY
Ujeto 57,61 km
Čistý čas 3:17
Průměr 17,5 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat