9. září 2016 b
Mapa web
Vyjíždím za krásného počasí po deváté hodině ráno. S mtb není problém vyhnout se provozu na silnicích a uhánět pěkně polními cestami a hrázemi, které využívám až někam mezi Hrabovou a Bohuslavice. Zde najíždím na trochu jinou polňačku, protože se chci podívat na jezírko bývalé pískovny u Bohuslavic.
Moje očekávání nebylo nikterak velké a snad díky tomu jsem příjemně překvapen. Je tu dokonce i ostrůvek a kolem jezírka pěšina, takže se dá obejít (objet) celé dokola. To vše v krásných barvách začínajícího babího léta. Ne nadarmo tohle období považuji za vůbec nejkrásnější v roce. Mezi poli se dostávám na okraj Bohuslavic a tudy na hlavní silnici a kolem kostelíka projíždím k Lukavici. Zde chci také udělat menší změnu a na mapě jsem si vyhlédl odbočku do ulic mimo tu hlavní, ale stejně odbočuji na nesprávném místě. Naštěstí není problém chybu napravit a pak už je všechno v pořádku.
Podobně jako nedávno, i dnes se vydávám štěrkovými a polními cestami okolo železniční tratě. Za mostem však ne po hrázích, tentokrát stále podél kolejí. Minule jsem psal, že mi to přijde nudné, ovšem aspoň jednou bych si to projet měl. Nuda to nebyla, leč místy je terén hodně rozbitý a jízda nepohodlná. Do Mohelnice přijíždím od železničního nadjezdu mezi areálem Siemensu a vlakovým nádražím. Beru to jen kolem elektrické rozvodny a hned se napojuji na cyklostezku, která kopíruje silnici do Moravičan. Cyklostezka tu je maximálně tři nebo čtyři roky, protože si nevybavuji, že by tu byla dřív. Jede se po ní parádně a hlavně bez nebezpečí od aut. V Moravičanech předrncávám náměstí dlážděné kočičími hlavami a přejíždím most přes řeku Třebůvku. Asi 2 km za Moravičanami leží Doubravice. Menší dědinka, kam si dělám okliku kvůli zvědavosti na zdejší rybník. Berte to jako úchylku obyvatele Šumperka, deprivovaného místním nedostatkem větších vodních ploch.
Rybník je moc pěkný a větší než největší z Třemešských rybníků za Šumperkem. Létají tu vážky a volavky, šplouchají ryby... no pohoda. Navíc se dá popojet na druhou stranu, kde je rybník druhý a skoro stejně tak veliký. Baštím tatranku a přesouvám se k Palonínu. Silnice vede po mostě nad dálnicí, jejíž jedna polovina se zrovna opravuje a provoz musí zvládnout pouze dva pruhy poloviny druhé. V Paloníně je po předchozích rovinkách zase na pořadu dne stoupání. Jedu nahoru kolem kostela a hasičské zbrojnice, ale nemám v úmyslu držet se pořád jenom asfaltu.
Ve vyhlédnutém místě tedy točím doprava a za posledními domky jsem na šotolinové cestě šplhající mezi poli k lesu. Po zdolání několika výškových metrů je odtud pěkný výhled zpátečním směrem, bohužel opar ten výhled kazí. Na rozcestí nacházím kamenný kříž. Stojí na něm nápis v češtině a zaujalo mě i to, že běžně používaná latinská zkratka I.N.R.I. (Iesus Nazarenus Rex Iudeorum) je tu nahrazena zkratkou českou J.N.K.Ž. (Ježíš Nazaretský král Židů). Následuje pár set metrů přes les a polní cestičkou sjíždím do Obectova. Není tu na první pohled nic extra, zaujaly mě ovšem dvě věci. Jednak cosi rozestavěného z dřevěných trámků na návsi a za druhé originální rozcestník. Jsou na něm jména zdejších obyvatel a šipky směrem kde dotyční bydlí i s vyznačením vzdálenosti. Je to vtipný a výborný nápad. Pokud sem někdo z daleka jede třeba za přáteli, nemusí se po dědině vyptávat kde je hledat. Stačí se podívat na šipku.
Když vyjedu kopec nad Obectovem, vidím už na obzoru svůj cíl. Než tam dojedu, musím ještě projet vesničkou Podolí a pak zdolat další kopec mezi ní a Bouzovem. Z nejvyššího bodu silnice jsou dobře vidět okolní kopce Zábřežské vrchoviny, kam patří členitá oblast od Štítů po Kostelec na Hané včetně Bouzova, ale třeba i Lázku a Velkého Kosíře. Do obce Bouzov je to už jen kousek po silnici. Obec by bez nádherného hradu asi zapadla mezi desítky jí podobných. Jenže hrad tu je a tvoří největší atrakci jak obce, tak spolu s Javoříčskými jeskyněmi i celého regionu.
K hradu odbočuji ostře stoupající uličkou k historickému areálu a kapličce poblíž vstupní brány. Nebyl jsem si jist zda se i za bránou dá jet na kole, ale pár cyklistů odtud sjíždělo dolů, tak jsem zase nasedl. Jak se brzy ukázalo, moje představa, že po sezóně už tady bude pusto, rychle padá. Překvapuje mě hlavně množství aut a dodávek přímo před vstupem do hradeb. Barbaři. Překvapení roste tím více, když si všímám, že jde o filmařskou techniku. Je tu náklaďák osvětlovací techniky i dodávka agentury Filmka. No nazdar, pomyslím si. Nejspíš další "pohádková" akce Zdeňka Trošky nebo podobná fraška. Vydávám se i s kolem na nádvoří. Cestou mě míjí jakási slečna, kterou hlas z vysílačky peskuje kvůli zpoždění. Na nádvoří plno a hromady Asiatů. Zastavuji tedy chlapíka se sluchátkem v uchu a ptám se co se to tady děje.
"Jean Reno", odpovídá. No jistě frajere, myslím si. To bude nějaká oblíbená sranda lidí od filmu, co zvědavým čumilům vždycky plácnou hvězdné jméno a pak se baví jejich marným nadšením. "Děláte si ze mě prdel, co by tady dělal?", na to já. "Točí tady akční film v honkongské produkci", říká chlápek s vážnou tváří. "Na Bouzově...?" - nevěřím. "Tak se otočte", povídá on. Znejistím. "No otočte se!". Otáčím se. "Ty vole, to fakt!", vypadává ze mě ne úplně korektně. Proti mě pohodovým tempem kráčí Jean Reno a prochází okolo nás. Ruka mi automaticky míří k foťáku, ale chlápek mě zaráží: "Nefoťte, on je na to háklivej". A opravdu, ochranka hned rozhání dav a koho vidí, že by si hvězdu fotil, toho okamžitě okřikuje. Sám Reno se zdá v klidu. Působí uvolněně, civilně. Nenápadně oblečený a vůbec nedělá dojem primadony. Mobilem si fotí hrad a jde k hloučku filmařů u schodiště. Následuje focení - nejspíš s nějakými čínskými herci a pak s celým štábem. Ostatní mají pech, ochranka to hlídá. Schovávám se do stínu za jednou z dodávek a z úkrytu dělám na tajňačku pár fotek. Kvalita je samozřejmě hrozná - měl jsem si vzít teleobjektiv, ale lepší než nic.
Za chvíli mě to blbnutí a davy lidí přestávají bavit, tak beru kolo, opouštím hrad a kolem náměstí uháním dál. Sjezdem se dostávám do obce Jeřmaň, místní části Bouzova. Ještě chvíli se tu jede z kopce a před Vlčicemi se terén srovnává. Pak zase chvíli nahoru a další příjemný sjezdík. Jsem v Lošticích. Teoreticky je to zbytečné, ale jedu až na náměstí a pak po červené turistické značce uličkami kolem radnice. Synagoga je zavřená, tak se aspoň nemusím zdržovat a můžu pokračovat k Žadlovicím, kde hodlám projet kolem zdejšího rybníka, spíš retenční nádrže. Dopíjím vodu z láhve a vydávám se na uzoučkou pěšinku podél břehu. Dále se tato pěšinka rozšiřuje a napojuje se na silnici u zemědělské střední školy v Žadlovicích.
Malý kousek odtud stojí restaurace Na Pešti, odkud jsem si na mapě vyhlédl polní cestu do Mohelnice. Představu, že do Mohelnice pofrčím nerovnou kamenitou cestou, střídá realita zánovní cyklostezky. Na mohelnickém náměstí zkouším marně najít nějakou cukrárnu v touze po zmrzlině. Nakonec mířím aspoň do prodejny potravin na rohu pro nanuk a pití. Bohužel k pití nemají nic chlazeného a ani sortiment nabízených nápojů není to, co bych čekal. Beru nanuk, litrovou krabici teplého pomerančového džusu a přesouvám se všechno zkonzumovat k lavičkám u sloupu uprostřed náměstí, protože ty před obchodem okupuje trojice houmlesáků. Z města vyjíždím po cyklostezce hned pod rušnou komunikací směrem na obec Libivá.
Na přilehlém poli to vypadá jako někde v savaně. Zvlášť osamocené keříky plevelu to působí efektně. Za Libivou se vydávám na polní cestu a po ní zase k mostu nad kolejemi, projetého už ráno. Původně jsem chtěl jet domů přes Zvoli a Rájec, jenže při ranním přejezdu mostu mě zaujaly pěšinky skrze louku na druhé straně, tak měním plán. Když vyjde, dojedu jimi do Lukavice. Většinou jezdím po lesích, kopcích a horách, proto vydat se takovýmto prostředím beru jako svého druhu exotiku. Plán vychází dokonale. Po pár minutách se objevuji přesně na tom místě, kam jsem ráno v Lukavici mylně odbočil. Nyní už ale začíná pobolívat zadek ze sedla, tak konec experimentování. Najíždím na cestu přes hráze a frčím osvědčeným způsobem až domů.
STATISTIKY
Ujeto 87,51 km
Čistý čas 4:05
Průměr 21,38 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat