27. 7. 2017

Rabštejn a Dobřečovská hora

5. srpna 2015

ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - V.N.KRÁSNÉ - HRABĚŠICE - TRAŤOVKA - ROZC.POD KAMENCEM - ROZC.HVĚZDA - RABŠTEJN - DLOUHÝ POTOK - BEDŘICHOV - U KAMENE - FERDINANDOV - DOBŘEČOVSKÁ HORA - DOBŘEČOV - BEDŘICHOV - OSKAVA - HORNÍ TŘEMEŠEK - MLADOŇOV - MLADOŇOV/U DOBRÉ NÁLADY - NOVÝ MALÍN - ŠUMPERK



Vyrážím ve čtvrt na dvě odpoledne. Vedro začíná vrcholit, určitě je přes třicet stupňů. Když nelze jinak, beru to jako fakt. Před sebou mám asi 62 km různorodého terénu. Asfalt, hlínu, štěrk, šutry, drsná stoupání i dlouhé sjezdy. Pro moje staré crossové kolo to bude asi trochu náročnější, ale už si mohlo zvyknout.


Chvíli se vymotávám z městského provozu a kolem vikýřovického penzionu Jirsák mířím kolem Krásného na Hraběšice. Vlastně už od Vikýřovic začíná stoupání. Nejprve pozvolna, že není skoro poznat. Někde za letištěm maličko přiostří, ale pořád ujde. Grády stoupák dostane u zahrádkové kolonie za přehradou. Místy silnici aspoň stíní les, což věc zpříjemňuje. Vlasně jsem byl sám překvapený, že ten den mi ten kopec nepřipadal tolik brutální jako jindy. Předsevzal jsem si totiž nehonit se a jet vyloženě "na pohodu". V tom vedru mi přišlo nerozumné se od počátku zničit a pak celou cestu trpět. Času bylo dost, tak jsem si všechno užíval a netrápil se možností, že to potrvá déle než podle očekávání. K Traťovce nad Hraběšicemi jsem pochopitelně vyjel zpocený, ale jinak stále svěží. Před dalším stoupáním jsem si udělal malou pauzu, napil se a teprve potom zase vyjel dál. Další cíl: rozcestí Hvězda. To znamená táhlý krpál s proměnlivým sklonem, z něhož nejhorší je první půlka. Kupodivu i tohle šlo dobře. Krom jedné vyhlídky zde není nic, co by člověka rozptylovalo, tak prostě šlape a nezdržuje se. Potkal jsem i pár turistů. To se hned pozná, kdo si ten titul "turista" zaslouží a kdo ne. Skuteční turisté totiž ví, že na horách se lidi zdraví, takže buď sami řeknou "ahoj" nebo alespoň odpoví na váš pozdrav. Ti druzí jen blbě čumí a jdou jako burani.


Na Hvězdě je nějak živo, odpočívadlo okupuje jakási parta, tak ani nepřibržďuji a jedu dál. Původně jsem si říkal, že to vezmu neznačenou cestičkou jako by k Říjišti a pak po asfaltce dolů, ale protože pomalu dochází pitivo v bidonu, dávám se nakonec směrem k Rabštejnu. Tam stojí jednak hospůdka, druhak taky teče pramen výborné studené vody, kterou hodlám láhev doplnit. Nejprve drncám přes ztvrdlé bahno a kamení, načež se napojuji na šotolinovou lesňačku, po které už to frčí samo. Občasné výhledy do kraje přes paseky jen umocňují požitek. Za chvíli brzdím u chaty na Rabštejně a spěchám k okénku pro půllitr chlazené limonády. Můj prvotní údiv nad tím, že nikdo nesedí venku, ale všichni jsou zalezlí uvnitř chaty, střídá rychlé porozumnění. Vosy. Spousty vos! Hromady vos!! Mraky vos!!! Lezou po stolcích, hromadě dříví pod stromem a organizovaně podnikají nálety na moji sklenici. Vypil jsem ji tedy co nejrychleji, nabral do láhve vodu z pramene a prchl.


Bohužel až o dost později mi došlo, že jsem tam během úprku nechal svoje cyklistické rukavice, koupené teprve letos v dubnu. Sice mi moc nevyhovovaly a pořád mám doma jako náhradu svoje staré Poledniky, ale stejně to naštvalo. Pokračuji po modrém značení, to znamená zajet do lesa za chatu a tam se dát po ne úplně pohodlné cestě sešupem dolů. Řekl bych že první, asi jedenapůlkilometrový úsek je tak na hraně toho, co snese běžné krosové kolo a jeho běžný uživatel. Není to zpevněná cesta, místy připomíná spíš koryto vyschlého potoka a oplývá spoustou hlubokých výmolů a zrádných kamenů. Pak se vyjede už na zpevněné silničce, což je úplně o něčem jiném. Jen pozor na jemný štěrk, který místy silničku pokrývá a může podklouznout. Sjezdem se dostávám k osadě Dlouhý Potok na břehu - jak jinak - Dlouhého potoka. Ony jsou to ve skutečnosti jen tři chaty, navíc stranou u lesa, tak se okolo nich v podstatě ani nejede. Důležitější je rozcestí za mostem přes potok. V květnu jsme tu s kolegou jeli nahoru, ale já nyní pojedu dolů. Až do Bedřichova je to od Dlouhého potoka zhruba tříkilometrový sjezd. Počítáme-li to od Rabštejna, jde o trvalé klesání na cca 5,5 km i s úvodní drkotačkou. Během sjezdu potkáme malý rybníček, o kus níže paseku se zajímavými skalisky. Těsně před vjezdem do dědiny je dobré nepřehlédnout závoru. Pak už jsme v Bedřichově.


Tam je pochopitelně zase normální silnice, po níž pojedu ještě kousek ke křižovatce. Rovně bych z ní dojel zpátky na Rabštejn, což by bylo trochu kontraproduktivní. Odbočuji tedy doprava na místní část Rýžovna. Silnice tu vede lesem a co se týče kvality povrchu, očekávejte výmoly a záplaty - prostě nic moc. Odbočku k Dobřečovu najdeme asi 1,3 km od křižovatky, ale protože se pak nechci vracet stejnou cestou, tak tam neodbočuji a jedu pořád rovně. Přichází asi nejnudnější část na trase. Rozbitá silnice lesem, navíc s neustálým stoupáním. Nevím jestli to bylo tím horkem nebo něčím jiným, ale přišlo mi to jako neuvěřitelná pruda. Zlom přijde někde za cedulí hranice Olomouckého a Moravskoslezského kraje, kde se vyjede z lesa mezi louky a je zase na co koukat. O kus dál v polích stojí dva baráčky a hned u silnice malá kaplička.


Na mapě je to celé značeno jako Ferdinandov - evidentně další ze zaniklých obcí, jakých jsou v Jeseníkách spousty. Když vyjedu ještě zhruba 200 metrů nad kapli, jsem u odbočky na polní cestu. Vede doprava nahoru přes louky na Dobřečovské hoře a podle všeho bych po ní měl dojet až do Dobřečova. Povrch troří hrubý štěrk nasypaný zřejmě na původním asfaltovém podkladu, který se dávno rozpadl. Jízda tedy není dvakrát pohodlná, navíc do mírného stoupání, ale člověk to všechno rád pustí z hlavy, když se rozhlédne kolem. Ty výhledy jsou odtud naprosto skvělé. Nejprve během stoupání na Hrubý Jeseník, a potom, po projetí remízku na druhou stranu hory, na hradbu Hraběšické vrchoviny, jíž dominují vrcholy Kamenného vrchu a Volyně. Do Dobřečova přijíždím mírným sjezdem. Stejně drncavým, protože kvalita cesty se po celou dobu nijak nezlepšila. Na silnici v Dobřečově se tahle polňačka napojí hned u kostela v nejvyšší části obce.


Značená trasa na Špičák byla uzavřena elektrickým ohradníkem, takže úmysl vylézt nahoru padl. Nezbývá než spravedlivě proklít zdejší chovatele a vydat se dál, v tomto případě dolů přes Dobřečov zpátky do Bedřichova. Když se na Dobřečov díváte z okolních hor, snadno jej rozeznáte jako klikatou silnici obestavěnou domky. Obec skutečně tvoří serpentiny na relativně prudkém svahu a v krajině je to výrazný orientační bod.


Sjezd dolů proto sestává vždy z rozjetí samospádem po rovném úseku a následně brzdou v zatáčce. Jako všude, taky zde stojí omšelé i udržované domky. Řekl bych, že těch druhých jsem viděl více. Pěkně je tu. Pod spodní částí vesnice je třeba ještě projet kus lesa a minout ceduli, která hlásí návrat do našeho krásného Holomóckého kraje. Pak už se vynoříme na silnici, po které se jelo prve k Ferdinandovu. Sjíždím nazpátek do Bedřichova, odkud pokračuji na Oskavu. Mezi Bedřichovem a Oskavou je krátká rovinka, za níž už se objevují první oskavské domky. Po levé straně se mihne jakýsi pionýrský tábor, ovšem vypadá pustě a neobydleně. Kousek za táborem dojíždím na křižovatku a za odbočkou doprava zahajuji poslední stoupák trasy.


Možná je to ujetými kilometry, možná horkem a dost možná obojím, že melu z posledního. Na začátek Horního Třemešku je to asi kilometr, ale k nejbližšímu sjezdu zhruba kilometry tři. Není zdaleka vyhráno, protože bude následovat "houpačková" část s mírnými sjezdy a stoupáními přes křižovatku nad Mladoňovem někam nad Nový Malín, kde bude utrpení odměněno sešupem až na začátek Šumperka. No a v Šumperku už zbývá jen dokodrcat se domů, do sprchy a do blaženého pocitu dobře zvládnuté akce.

STATISTIKY:
Bohužel nebudou moc přesné, protože můj tachometr už pořádně nedrží v úchytu, při větších otřesech vyskočí z kontaktů a pak prostě neměří. Takto jsem přišel o cca 5 km tohoto výletu, což mírně zkreslí výsledky.

Celkový čas: 5:10 (13:15-18:25)
Průměrná rychlost: 17,4 km/h
Maximální rychlost: 58,9 km/h
Ujetá vzdálenost: 62,16 km (podle měření na internetových mapách)

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat