27. 7. 2017

Ledem a sněhem na Boudu

21. března 2015

ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - ROZC.BOUDA - HRUBÝ LES - ČEČEL - JANOUŠOV - ŽAMPACH - HOSTICE - RUDA NAD MORAVOU - HRABENOV - ŠUMPERK


Sobota - první jarní den (astronomické jaro začalo už pár minut před půlnocí, takže v pátek, ale nebabrejme se v tom). Slunce na obloze a volno. Kolo ve sklepě. Sečtěte to vše dohromady a z výsledku vyplyne, že kolo se ve sklepě dlouho neohřálo. Na poslední chvíli jsem se nemohl rozhodnout kam vyrazit. Lákaly mě kopce, jenže z hlediska sněhu se zdálo být rozumné držet se v nižších polohách. Co s tím?


Neboť pokaždé neoplývám uvážlivostí, vyhrály kopečky. Vrátit se přece můžu vždycky, ne? Chtěl jsem vyjet na Boudu, pak přes Hrubý les na Čečel a kolem hájovny U tří tabulí sjet do Písařova. Nebudu zapírat, že se nepovedlo. Má to výhodu, že tam můžu zajet později a obzory si rozšířit pak. Záložní plán se vždycky hodí. V době odjezdu od baráku jsem však ještě netušil co všechno mě na výletě čeká. A možná je to dobře.

První etapa klasika. Přes Temenici a tam pak doprava a nahoru směrem na Bohdíkov, potažmo sedlo Pod Lovákem. Pak krásný sjezd do Bohdíkova. Dobrá zpráva: cesta ke kostelu, značená dokonce i jako cyklostezka, má nový povrch. Ještě loni to byl takový menší tankodrom, teď luxus. A brzy po tomto příjemném zjištění přišlo zjištění nepříjemné. Bylo to ve chvíli, kdy jsem zastavil, abych si prohlédl informační ceduli před kostelem. Odkudsi se ozývalo zlověstné syčení. Na hady je pořád příliš brzy, tudíž nebylo pochyb - mám píchlé zadní kolo. A kurňa! Operativně jsem vytáhl kolo z kola (to zní skoro jako z Ezechiela 1.16), montpáčkami stáhl plášť a rychle našel místo úniku. Měl jsem u sebe jakousi pofiderní samolepkovou záplatu z Lidlu tak jsem ji tam plácnul, ale jak se ukázalo, mít lepení bez pumpy je celkem na prd. Po vzoru otravných podomních prodejců a band Svědků Jehovových jsem zahájil somrování o pumpičku v okolních domech. To je výhoda píchání v dědině - narozdíl od lesa tam snáze najdete někoho, kdo vám s tím pomůže. A doufám, že tu větu nevytrhnete z kontextu!


Narazil jsem na chlapíka sekajícího zahradu, který, vida můj nešťastný výraz a ruce od šmíru, mě vpustil do garáže a dal k dispozici nejen pumpu, ale i normální lepení se záplatou a lepidlem. Hurá a díky mu! Dobré dílo se zdařilo a měl jsem to zase patřičně tvrdé. Celá záležitost otřásla mojí morálkou a stálo mnohé úsilí se neotočit zpátky domů, nic méně jsem na sebe byl pes, zavelel si a pokračoval v započatém. Ani další část trasy není nic neznámého. V Raškově doleva po neznačené silnici na konec dědiny a pak do lesa. U jednoho z posledních domů Raškova se pasou koníci. Dokonce hned po obou stranách silnice. Nečekejte ale stáda. Dohromady jich bylo tak pět. A teď vzhůru! Myšleno doslova, neboť dále to bude na dlouho už jen do kopce. Sníh byl k vidění zatím spíše výjimečně a já si říkal, že to bude jen takové zpestření. No... Nad rozcestím s přístřeškem, kde se dá mimo k Boudě odbočit taky na Počátku, sněhu přibylo. Zatím ale bylo pořád hezky a já dokonce svlékl větrovku, protože mi přišlo, že je minimálně dvacet stupňů. Jo, v kopečcích se člověk zahřeje. Místo, v němž se k silnici napojuje také cesta od Lazů nad Štědrákovou Lhotou byla takový můj záchytný bod pro případ přílišného množství sněhu. Že se sem prostě vrátím a sjedu dolů přes Lazy. Zatím se však nezdálo, že by situace měla být až tak kritická. Jedu dál. A pak to přišlo. Postupně se začaly objevovat delší a delší úseky zcela pokryté zmrzlým sněhem. Sníh byl ale pokryt napadaným jehličím a blátem, díky čemuž tolik neklouzal a s opatrností se to dalo projet. Důvod proč jsem se nevracel a stoupal stále vpřed, zpátky ni krok.


Z místa křížení lesních cest, odkud vede dále žlutá značka k rozcestí na Boudě, jsem si už liboval, že všechno vlastně dobře dopadlo, protože Bouda je už jen něco přes kilometr odtud a zatím se to s menšími obtížemi pořád dalo. Prdlajs! Hned za první zatáčkou jsem najel na led pokrytý vodou a skoro hodil držku. Pak už se asfalt ani šotolina neobjevily hóóódně dlouho. Což o to, pohled na asfalt mi tolik nechyběl, ale horší bylo, že kolo buď klouzalo nebo se bořilo do té bílé sračky, takže jinak než pěšky to nešlo. Z nějakého důvodu jsem si namlouval že nahoře to bude lepší, ale proč by mělo, že? Naopak. Zdejší příroda ještě nezaregistrovala oficiální příchod jara a umanutě setrvávala v zimním módu. Dělala to důkladně. Přišlo mi, že musím být široko daleko jediný blb, který se za těchto podmínek vydá do vyšších poloh. Přitom svah Boudy mám před sebou z okna svého obýváku a to bílo jsem viděl už z domu, ale prděl jsem na to. Zkrátka úsloví "nevěřit vlastním očím" doslova a do puntíku. Jak se ukázalo, sám jsem debil nebyl. Byli jsme minimálně dva. Tím druhým byl Zdena z Bušína, který se nahoru vyškrábal od Vysokého Potoka. Prý je to tam stejný marast. Dokonce šel pěšky déle než já. Je hezké když zjistíte, že někde existuje podobný magor jako vy. Měli jsme stejný směr, tak jsme se sněhem brodili a nadávali na něj spolu.


Od rozcestí Hrubý les už byla jízda jakštakš možná. Pochopitelně pomaličku s rukama na brzdách. Stál jsem na pedálech, opatrně balancoval a snažil vybírat místa s dobrým povrchem, takže ten prudce klesající půlkilometr na rozcestí Čečel jsem zvládl živ a zdráv. K původně plánované hájovně je to odtud doprava jen asi 730 metrů, ale vzhledem k tomu, že tím směrem byla pořád zledovatělá cesta, a taky k času ztracenému lepením duše i pěším pochodem ve sněhu jsem se na to vybodl. Nemá smysl se táhnout břečkou a dojet domů za tmy, když za pár dní sníh roztaje a díky přechodu na letní čas bude více světla i k večeru. Se Zdenou jsme se rozloučili, třebaže on jel stejně jako já dolů k Janoušovu. Říkal jsem si, že udělám ještě pár fotek a nechtěl jsem ho zdržovat. Situace se sněhem na cestě se lepšila pomalu, někde jsem ještě musel slézt a přejít pěšky, ale už nikde to nebylo tak špatné jako mezi Boudou a Čečelem.


Později jsem se částečně rozhodl ignorovat cesty a vzal to přímo dolů po louce. Asi šlo o dobré rozhodnutí. Na cestě ještě jistě ležel sníh a byl bych musel ještě několikrát zastavit, nehledě na fakt, že po suché louce to bylo nejen zajímavější, ale hlavně kratší. Vyjel jsem poblíž kamenného křížku a několika chat nad Janoušovem. Ke kravínu na okraji dědiny je to pak asi 1200 metrů sjezdu po štěrkovité silnici. Nemělo cenu ztrácet čas sjezdem přes Janoušov do Bušína. Ze stejného důvodu jsem zavrhl i pokračování přes kříž Pod Janem a Hartíkov, protože obě cesty končí stejně, tedy na křižovatce za Bušínem. Jel jsem raději směrem k Žampachu, kde se dá sice brutálně, ale relativně rychle sjet do Hostic, přes které vede nejrychlejší cesta domů. Zajímavou novinkou byla dvě dřevěná odpočívadla podél cesty z Janoušova na Žampach. "Cyklostezka" 6223 v úseku Žampach-Hostice se žádných vítaných úprav nedočkala. Stále je to strmý sešup plný bahna, šutrů, stavební suti a jiného bordelu. Je třeba sjíždět opatrně, ale přežít to lze, čehož jsem důkazem.
Po napojení na asfaltku v Hosticích už frčím pěkně po silnici, sešupem do Rudy nad Moravou. V Rudě pak cca po 400 metrech doleva na Hrabenov, kde číhá poslední náročné stoupání k hájovně Na Vápenici. Za zmínku stojí tlupa jeptišek, které jsem tu potkal. Docela by mě zajímalo co tam dělaly. Jejich výskyt asi souvisí s kostelíkem Božího Těla, ale do tradiční poutě je pořád ještě daleko. Třeba se chtěly taky jenom vyvenčit a užít jara. Od hájovny se do Šumperka dostaneme dlouhým, krásným a zaslouženým sjezdem. Jen bacha na ostré serpentiny - dost vynášejí a není problém se v nich vysekat.
A to je ze sobotního výjezdu všechno. První letošní vyjížďka mohla dopadnout lépe. Píchlá duše, sníh... Dejme tomu tedy čas na polepšení a za pár dní to zkusíme znova. Třeba se vše v dobré obrátí. Nakonec 45 km není na první výlet vůbec špatné číslo.


Žádné komentáře:

Okomentovat