27. 7. 2017

Zkušební výjezd s Meridou

1. září 2015

ŠUMPERK - BRATRUŠOV - POLLNEROVA HRUŠKA - RYBNÍČEK V POLÍCH - LESNÍ CESTA OKOLO VAŠKOVY HORY - BOHDÍKOV - ALOJZOV - RUDA NAD MORAVOU - HRABENOV - ŠUMPERK


Včera jsem měl štěstí. V práci se mi podařilo skončit o něco dříve, takže jsem si stihl vytoužené horské kolo vyzvednout už v pondělí místo dneška, úterka. Časový náskok mi umožnil s předstihem rovněž instalaci doplňků, takže se dá říct, že už včera večer byla moje zbrusu nová Merida Big Nine 70 připravena vyjet.


Hned od pohledu je to kolo prostě krásné. Na fotkách e-shopů vypadá o něco světlejší než v reálu. Ta šedá barva je odstín antracit. Ve skutečnosti matný, hodně tmavě šedý lak. Na něm modrobílý pruh s názvem výrobce. Kola samozřejmě o průměru 29" a hydraulické kotoučové brzdy. Trochu mě zaskočila šíře řídítek. Deset let jsem jezdil na trekovi, kde byla řídítka o něco užší. Nejspíš je to o zvyku.  Hmotnost má tohle kolo o něco vyšší než starý Wheeler. Trochu mi ještě vadí, že lanko přehazovačky a hadička zadní brzdy je vedena spodní stranou horní rámové trubky, za kterou jsem byl zvyklý kolo přenášet. No, budu se ho muset naučit držet jinde. Při jízdě na silnici mi přišlo, že se na těch balónech jede o trošku hůře. Asi to vychází z faktu, že široké pláště pohltí spoustu drobných otřesů a člověk z toho má takový měkký dojem. Každopádně podle tachometru jsem jel docela rychle, i když mi to tak nepřišlo. Zvědavý jsem byl na převody v prudkých stoupácích a na hnusném povrchu. Tohle se dobře zkouší na polňačce od Bratrušova, kolem Pollnerovy hrušky k polnímu rybníčku, tak jsem nejdřív zamířil tam.

Bylo to o dost jiné než s Wheelerem, i když ten štěrk dělal potíže pořád. Ustřeloval pod koly, ujížděl, sral mě. Celou trasu jsem však zvládl bez toho, abych musel kolo tlačit. Nadšení ve mě vyvolaly i další etapy lesem, kde se rovněž nejelo po žádném asfaltu ani po rovince. Spíš nahoru, nahoru a ještě výš po trávě, šutrech, písku a blátě. Vyjel jsem všechno! V lese to bylo poněkud drsné, ale jako test horského kola bez chyby. Takové kolo se přece nedá zkoušet na městské cyklostezce, že? Byl jsem příjemně překvapen, co všechno se s ním dá zvládnout. Jen si po deseti letech na jednom kole, které se po nasednutí stalo už skoro mou součástí, budu muset podobně zvyknout i na kolo nové. Vyžádá si to ještě nějaký pátek v sedle. Mluvíme-li o sedle, dodané sedlo bylo překvapivě pohodlné. Počítal jsem s tím, že dostanu nějaké provizorní a časem budu nucen koupit lepší, ale asi k tomu ani nebude muset dojít.


Sjezd do Bohdíkova se na mapě tváří jako zpevněná cesta, ale zde bych varoval před přílišným optimismem. Ještě v lese to docela jde, ale jakmile vyjedeme na okraj luk, kolem kterých se pak do Bohdíkova fičí, tam je to jiný masakr. V cestě číhají díry, šutry a písek. Nemá cenu říkat, že je potřeba tam jet pomalu a moc se nerozjíždět. To říkám z vlastní zkušenosti. Ale nebojte. Žiju, nepolámal jsem se (moc) a kolo také vyvázlo (relativně) bez následků. Příště už tudy ale nepojedu ani kdybyste slibovali hory doly. Na to se mám rád. Na konci této dráhy smrti pak už čeká asfalt a první bohdíkovské domky. Tam jsem zanechal veškeré další navigační kreativity a držel se silnice, konkrétně směrem na Rudu nad M. a Hrabenov. Netřeba psát více. Suma sumárum, projížďka mi dobře ukázala jak se na novém kole bude jezdit, jak reaguje a co zvládne. Jsem spokojený.

STATISTIKY
...dnes nenapíšu, nemám ještě přesně nastavený tachák. Snad příště. Podle měření na internetu jsem najel 25,56 km.

Žádné komentáře:

Okomentovat