28. 7. 2017

Bývalá osada Na Vinici u Hanušovic

30. července 2016

ŠUMPERK - HRABENOV - RUDA NAD MORAVOU - ŠTĚDRÁKOVA LHOTA - lesní cesty - OBORA POČÁTKA - lesní cesty - SPÁLENIŠTĚ - BÝV. NA VINICI - HANUŠOVICE - KOPŘIVNÁ - LUŽNÁ - BRATRUŠOV - ŠUMPERK


Už když jsem do místa bývalé osady u Hanušovic zavítal poprvé, tedy letos v zimě, říkal jsem si, že se tam musím vrátit na kole. Mám tedy radost, že tohle se mi podařilo naplnit. Zároveň však dvakrát stačilo a příště už sem jezdit nebudu. Vzato kolem a kolem, není proč. Vyložené terno to není a na odškrtnutí položky v pomyslném seznamu stačí dvě návštěvy bohatě.


Když vyrážím po půl druhé odpoledne od domu, stále ještě netuším kam nakonec dojedu. Původní záměr totiž počítá s výjezdem na Boudu, přejezdem k hájovně U tří tabulí a do Janoušova. Šlapu tedy přes kopec do Hrabenova a pak mířím k Hosticím a dále do Štědrákovy Lhoty. Během zdolávání stoupáku si ale říkám, že bych mohl zkusit změnit cíl právě za bývalou hanušovickou Vinici, abych měl tento již dříve vytyčený bod splněn. Na Boudu se můžu vrátit kdykoliv. 


Když na konci Št.Lhoty opouštím asfalt a kamenitou cestou lesem dojíždím po žluté na rozcestí, nepokračuji dál po značce k Lazům a Boudě, ale točím neznačenou šotolinovkou doprava. Po ní se dostávám na rozcestí poblíž obory Počátka. Tahle zkratka je pro podobné náhlé změny plánů super. Daným směrem sice stoupá, ale opravdu skoro neznatelně, přičemž tudy v nadmořské výšce cca 620 metrů snadno projedete ze Št.Lhoty k Raškovu nebo do oblasti poblíž obce Vlaské. Na rozcestí dělám malou pauzu u zastřešeného odpočívadla, ale vosy si tam postavily hnízdo, což urychluje pokračování v cestě. Přejezd k Počátce je záležitostí okamžiku. Teď hlavně trefit tu správnou odbočku kousek za ní - a vida, daří se. Pohodová asfaltka sice chvíli vede do kopce, ovšem pak už jde spíš o rovinku, místy dokonce o sjezdík.


Odbočka k bývalé osadě asfaltovaná není a pokud čekáte, že vám popíšu jak vypadá, tak nepopíšu. Opět totiž důsledně nekontroluji mapu a věřím svým nedůvěryhodným instinktům. Proto silničku opouštím asi o 200 metrů dřív čímsi, co si pod slovem "cesta" automaticky nevybavíte. Je to spíš kamenitá strouha a před nejvyšším bodem dokonce natolik strmá, že musím potupně tlačit. Až zde přichází nemilé poziční prozření. GPS v mobilu hlásí vrchol kopce s optimistickým názvem Spáleniště. Vypadá spíš jako káceniště, neboť po svahu se táhne paseka se smutně trčícími pařezy. Bohužel, a to je důležité, bývalá Vinice tu není. Průzkum mapy ukazuje dvě věci. Prvně to, že šipka na mých mobilních mapách ukazuje vždy opačným směrem (asi abych měl turistiku pestřejší o neotřelý prvek). Za druhé možnost sjet po nedaleké lesňačce mezi Spáleništěm a Raškovskou Boudou na další lesňačku, která mě k Vinici dovede. Snad tedy není všechno ztraceno. Další neočekávaná komplikace nastává v okamžiku, kdy nenacházím hledanou odbočku. Teprve bližší ohledání terénu odhaluje v porostu cosi, co by mohlo být potřebnou komunikací. Není na výběr - jdu na věc. Cesta bych tomu neříkal. Během prudkého sjezdu stojím a šinu se rychlostí (pomalostí) chůze, abych stíhal objíždět všechny klacky, haluze a šutry a přitom ještě předvídat, kde se pod vrstvou listí schovává škodolibě umístěná díra. Přejíždím rygól (moravsky strouha, příkop) tvářící se jako cesta k vrcholu Spáleniště a hned zase vjíždím do lesa. Tady to už cestu trochu připomíná. Odmyslíme-li si vrstvu větví, pak půlmetrové "koleje" plné bláta dávají tušit, že alespoň lesáci tudy jezdí.


Brzy poznávám některé úseky z poslední návštěvy. To bahno bylo už tehdy nezapomenutelné. Během pár minut jsem na louce, kam jsem došel už počátkem března. Nedaleko ode mě startuje k úprku srnka překvapená nečekanou návštěvou. Není divu, sem asi moc lidí nechodí (dělají dobře). Napodruhé už nemusím pobíhat okolo a hledat kudy dál. S jistotou projíždím na druhou stranu louky a prudce se svažující nezpevněnou cestou sjíždím k místu bývalé osady. Kolem kříže na kraji lesa, pár metrů sešupu a jsem tam. Až na ten sníh a trochu menší výskyt bahna se od března změnilo málo. Trosky dávno zřícených budov jsou díky listí na stromech, narostlými mezi pobořenými zdmi, méně vidět, ale jinak vše při starém. Stavím kolo ke sloupku ohradníku a přelézám dráty, abych si ruiny stojící uvnitř dobytčí ohrady ještě jednou prohlédl zblízka. Ze zvyku dělám pár fotek, ale ty předchozí se povedly lépe. Nyní přichází etapa, z níž jsem měl největší obavy: sjezd do Hanušovic. Je to velmi prudký sešup po blátě a kamení, kde není nouze o krizové chvilky. Stejně je zajímavé jak hluboko do terénu je ta cesta zařezaná. Pokud ji vyhloubil někdejší provoz, jde o důkaz, že dopravní ruch mezi osadou a "civilizací" níže byl hodně čilý.


Drsná je prakticky celá až dolů k prvním domkům, byť v různých úsecích různým způsobem. Hodně nepříjemných bylo posledních pár set metrů, protože tam nejspíš při nedávných lijácích tekla voda i s bahnem, takže obojího tam zůstává požehnaně - vlastně proklatě. Nějakým zázrakem se mi podařilo sebou neseknout a nevyválet se v těch sračkách, třebaže párkrát jen o chlup. Odměnou za úspěšné absolvování trasy si v Hanušovickém Pennáči kupuji pití a pikao. No a pak už zbývá jen vyšlápnout si nahoru na Lužnou a přes Bratrušov se svézt domů do Šumperka.

STATISTIKY
Ujeto 43,18 km
Čistý čas 2:27
Průměr 17,55 km/h

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat