28. května 2017 b
ŠUMPERK - BLUDOVEČEK - BLUDOV - BOHUTÍN - KLÁŠTEREC - ZBOROV - HORNÍ STUDÉNKY - ŠTÍTY - HORNÍ HEŘMANICE - DOLNÍ HEŘMANICE - VÝPRACHTICE/KOBURK - SÁZAVSKÉ ÚDOLÍ - NEPOMUKY - ROZHLEDNA MARIÁNKA - MARIÁNSKÁ HORA - HORNÍ TŘEŠŇOVEC - DOLNÍ TŘEŠŇOVEC - LANŠKROUN - SÁZAVA - LUBNÍK - TATENICE - HOŠTEJN - CYKLOSTEZKA PO BÝVALÉM ŽEL. TĚLESE - LUPĚNÉ - NEMILE - ZÁBŘEH - POSTŘELMOV/NOVÝ DVŮR - POSTŘELMOV - SUDKOV - DOLNÍ STUDÉNKY - ŠUMPERK
Nasedám na staré crossové kolo, protože jezdit po silnicích s mtb není úplně ideální. A dnes to bude především o asfaltu. Nejprve mířím na Štíty. Ze Šumperka je to nějakých 20 km, což i při velmi pohodovém tempu zvládám asi za hodinu a deset minut. Na štíteckém náměstí usedám na lavičku a zvažuji kam dál. Možnosti mám asi čtyři:
1) Drozdovská pila a Hoštejn (bez kopců)
2) Lázek (kopec jak sviň)
3) Králíky (kilometry navíc)
4) Lanškroun (kopec a kilometry navíc).
Sice mi není úplně nejlíp, trochu pobolívá hlava, ale stejně si nakonec vybírám poslední nejnáročnější variantu. Potomstvo je u babičky, počasí skvělé... Zkrátka dlouho se takové podmínky nenaskytnou a bylo by škoda je promarnit. Mířím do kopce směrem Horní Heřmanice. Zhruba u nejvyššího bodu stoupání projíždím hranici do Pardubického kraje, opouštím Moravu a jsem ve Východních Čechách. Nejkratší cesta k Lanškrounu vede ještě do jednoho stoupáku a pak už jen dlouhým sjezdem až do města. Jenže tam to zná každý a já se chci podívat i jinam. Proto tuhle možnost zavrhuji a v Horních Heřmanicích točím na Heřmanice Dolní. Frčím takovým mělkým údolím. Podél silnice stojí krásné staré domečky. Jeseníky jsou spíše pusté a drsné, takže kdykoliv vyjedu jinam, mívám pocit jakési větší uhlazenosti a malebnosti. A opět se mi to potvrzuje.
Přes menší kopec se dostávám do Výprachtic, části Koburk, a znovu řeším dilema. Mám na výběr z průjezdu Sázavským údolím slibujícím prakticky nonstop sjezd až do Lanškrouna, nebo projet do Výprachtic a tam to vzít po silnici přes Nepomuky k rozhledně Mariánka, kterou jsem si nedávno našel na mapě a zvažoval ji jako jeden z budoucích cílů. Veden obavami z možné únavy na zpáteční cestě zbaběle točím v Koburku doleva k toku Moravské Sázavy. Na mapě je ta cesta značena šedou barvou, což občas věstí špatnou kvalitu povrchu. Ovšem obavy mít netřeba. Jde vlastně o úzkou asfaltku s povrchem podstatně lepším, než jaký najdeme na spoustě normálních silnic. Mírně se svažuje po proudu říčky, možná i potoka Moravská Sázava. Co Zábřežané znají jako řeku, je zde teprve v zárodku. Podél cesty potěší studánky i malé dětské hřiště s prolézačkami. Poblíž rozcestí Pod Drtičem, cca 3.5 km od Koburku, narážím na možnost přece jen zvládnout i rozhlednu. Cítím se lehce zahanben předchozí volbou snadné trasy, tak jsem rád, že své morální zakolísání můžu ještě napravit. Točím doprava. Musím opět šlapat do kopečka, přes nějž se dostanu na okraj Nepomuků. Vyjíždím v zatáčce na horním konci obce. Krátkým sjezdem se dostávám na křižovatku, kde odbočuji doprava a po asi 300 metrech zase vlevo, kam vede turistická značka k rozhledně.
Z představy nezpevněné polňačky a stoupání na vyhlídku jsem měl obavy, ale zbytečně. Sklon cesty je mírný. Dá se ušlapat v pohodě i na starém kole jako mám já. Co se cesty týká, číhá tam sice pár kamenitějších částí, ovšem vesměs se jede po trávě, v závěru po šotolině. Ani se svými relativně úzkými plášti jsem neměl žádný problém. Už z cesty potěší krásné výhledy na Nepomuky i sousední Horní Čermnou. Rozhledna stojí na travnatém kopci hned u cesty. Je tu i bouda s přístřesím a lavičkami. V sezóně tam pravděpodobně prodávají občerstvení, dnes však bylo zavřeno. Nevadí. Stavím kolo do stojanu, sundávám přilbu a mířím na vyhlídku. Plošina se nachází v necelých 19 metrech a vedou na ni kovové točité schody. Schodiště je hodně úzké a strmé. Nejsem si jist zda by se tu dva lidé kolem sebe protáhli. Mezi spodní částí věže a hlavní plošinou jsou ještě tři další meziplošinky, které by v takovém případě mohly pomoci. Schody z kovu jsou v pohodě, jen mi po nich klapaly kufry na tretrách a tu a tam měly snahu se zaseknout, takže kolegové cyklisti - bacha. Vyhlídka z nejvyššího patýrka luxusní. A já vůl si nevzal teleobjektiv ani dalekohled! Chvíli po mě dorazila nahoru jakási rodinka. "Schválně, jestli uvidím Sněžku!" zvolal junior a zahleděl se do dálky. "Jo, je tam! Vidím ji!", oznamoval vítězoslavně. Nakonec i já v dalekém oparu rozeznal slaboučké obrysy Krkonoš. Paráda. Seběhl jsem zase dolů, udělal pár fotek a vyrazil dál. Silnice do Lanškrouna odtud vede přes Horní a Dolní Třešňovec, avšak ještě předtím není na škodu zastavit se na Mariánské hoře. Zajížďka je to jen nějakých 500 metrů tam i zpátky. Na Mariánské hoře najdeme poutní kostel a křížovou cestu. Podíval jsem se také dovnitř kostela, kde mě zaujala kaplička stojící samostatně uprostřed budovy. Kdo navštívil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, nutně si vybaví tamní podobnou, byť větší a honostější. Menší kaplička tu byla první. Teprve později ji samotnou zakryla větší stavba. Po krátké prohlídce můžu konečně frčet k Lanškrounu.
Příjemný sjezdík měří zhruba šest kilometrů, přičemž těžko rozeznat předěl mezi Dolním Třešňovcem a Lanškrounem. Přiléhají navzájem tak těsně, že se zdají být spojeny. Projíždím okolo zámku na náměstí s honosnou radnicí a dvojice turistek středního věku se ptám po zmrzlině. "My nejsme odtud, ale dole u Alberta nějakou mají", dostává se mi odpovědi. Je docela škoda, že město tak známé a pěkné jako Lanškroun nemá v centru cukrárnu fungující i přes víkend. Budu muset k Albertu. Zmrzlinu tam opravdu měli. Naproti supermarketu stojí malý kiosek s pár stolky pod slunečníkem. Za 11 Kč kupuji kopeček mandlové s kokosem a za dalších 11 půllitr chlazené minerálky. Všechno si to zaslouženě vychutnávám hned na místě. Už zbývá jen dojet zase zpátky domů, což tipuji na něco kolem čtyřiceti kilometrů. Mohl bych jet znovu přes H.Heřmanice a Štíty, ale pro menší počet kopců, a také abych se neopakoval, volím trasu přes Tatenici a Zábřeh. Zde není moc o čem se rozepisovat. Za zmínku snad stojí tatenický zámek viditelný přímo vedle silnice. V Hoštejně se napojuji na cyklostezku do Lupěného a přes Zábřeh pak klasicky až k Šumperku. Kilometrově to byl letos zatím nejdelší výjezd a je zajímavé, že v závěru jsem byl díky od počátku drženému tempu v mnohem větší pohodě, než bývám po jiných, třeba i kratších vyjížďkách. Jistou daní byla bolest prdele, protože dobu sezení holt ošidit nejde. Ve světle zažitého a viděného jsem tuhle drobnou nepříjemnost ochoten přejít mlčením.
STATISTIKY:
Ujeto 87,39 km
Čistý čas 4:15
Průměr 20,53 km/h
Maximum 52,6 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat