7. května 2012
ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - HANUŠOVICE - ŽLEBSKÝ VODOPÁD - ŽLEB - VYSOKÉ ŽIBŘIDOVICE - CHRASTICE - STARÉ MĚSTO POD SNĚŽNÍKEM - ŠLÉGLOV - VIKANTICE - HABARTICE - JINDŘICHOV - POTŮČNÍK - HANUŠOVICE
Jak vyplývá z výše uvedeného výčtu projetých obcí, opět se mi nepodařilo dodržet rozumně stanovenou délku původní trasy a poněkud jsem ji přepísknul. Tedy vyplývá to především pro ty, kdo znají zdejší terén a ví, že rozhodně není rovinaný. Po dojezdu domů jsem měl na tachometru "natočeno" kolem 58 km. Zhruba tolik, jako po zatím posledním (a přitom letos prvním) cyklovýjezdu. Není to moc, není to málo, ale protože ty dva roky cyklistické abstinence se na mě podepsaly, bolí mě prdel ještě teď. A to i po dokoupení nového sedla, za které jsem dal spoustu těžce vydělaných stokorun. Musím si naordinovat pravidelné střídání kola a pěších túr, jinak se budu bát posadit.
Zvířata si od vás rády vezmou list pampelišky jen tak z ruky přes pletivo, tak jim tu radost udělejme. Na koho by už přicházela únava (...ten je mimochodem máčka), může si v hospůdce u obory dát něco na osvěžení. My vytrvalí se nezdržujeme a frčíme stále kupředu, zpátky ni krok. Projedeme uličkami ke kostelu. Právě se opravuje, tak to okolo vypadá lehce nevábně. Ovšem opravy jsou zde víc než potřebné a doufejme, že budou mít pozitivní efekt. U zabočíme doleva, čímž dojedeme k pastvině přiléhající k tamnímu statku. Zrovna se tu popásalo stádo kraviček a s křoupáním se cpaly čerstvou travičkou. Naše cesta vede pěkně podél postviny, po rovince a celkem dobré asfaltové silničce... Co víc si přát? Za chvíli jsme opět "v civilizaci", kde je třeba projet další uličky, abychom se vymotali na hlavní silnici do Hanušovic. Když nezabloudíme (což prakticky nehrozí), za chvíli už zase jedeme po normální cestě a uhýbáme autům. Než před sebou uvidíme ceduli s názvem Hanušovic, pojedeme podél polí a částečně i pod lesem. Tu a tam dokonce do malých kopečků, které jsou však jen krtince vedle toho, co nás teprve čeká. Hanušovické uvítání v podobě závodu Zetor není úplně to pravé ořechové, ale můžete to brát jako další nezaměnitelný orientační bod. Kdo si chce ušetřit část následujícího kopečku, ten nechť zahne hned za areálem Zetoru doprava na pěšinu vedoucí kolem čističky odpadních vod dolů. Vyjede pak u sídliště, kde se napojí zase na silnici. Dojeli jsme do Hanušovic, takže jimi budeme pokračovat. Není tu vlastně nic zajímavého. Snad jen notorikům udělá radost tamní pivovar Holba. Nic nás tedy aspoň nezdržuje v jízdě. Hanušovicemi prostě projedeme, přičemž na křižovatce za mostem přes Moravu odbočíme vlevo (směr Králíky/Staré Město). Zde začíná další stoupání. Kus od křižovatky Hanušovice opustíme, chvíli šlapeme podél řeky a dojedeme k lomu. Za lomem se nenecháme rušit křižovatkou a frčíme vesele pořád po hlavní silnici (směr Králíky), tedy pod železniční nadjezd. Ještě pár set metrů se držíme silnice, potom však zabočíme na nenápadnou cestu doprava. Je označená směrovou cedulí na Žleb.
Pokud vám předchozí stoupání přišlo namáhavé, bude pro vás to následující vražedné. Cesta vede skutečně docela prudce vzhůru nad okrajem rokle, kudy teče potok. Asi po kilometru narazíme na místo, kde je dobré udělat si pauzu. A to nejen kvůli vyfunění. Žlebský vodopád totiž padá ze skal hned pod silnicí. Stačí seskočit z kola a sešplhat dolů na dno rokle. Bohužel v neděli nebyl úplně ve formě, protože dlouho nepršelo. Ale i tak se vyplatí tento asi čtyřmetrový vodopád vidět. Od vodpádu opět stoupáme. Rokle se změní na mělké údolíčko, za chvíli ustoupí i stromy a vyjedeme ve Žlebu. Není to žádné Tokio, ale právě v tom tkví jeho atmosféra. Tyhle zapadlé horské osady mám prostě rád. Pravda, je stále co zlepšovat, ale i ta patina má něco do sebe. Jak jsem vyčetl z informační cedule u kostela, Žleb je Žlebem teprve od roku 1949. Tento název, vyplývající z jeho geografické polohy, nahradil původní pojmenování Valteřice, německy Waltersdorf. Je to totiž jedna z mnoha bývalých sudetských osad, které byly po 2. světové válce a po vyhnání Němců počešťovány (nebo likvidovány). Podle cedule nyní žije ve Žlebu 40 obyvatel. Osada leží ve svahu, takže oba její konce leží v různé nadmořské výšce, ale střední hodnota je zde udána 600 m.n.m. Docela mě zaujalo i to, že kaple je přes svůj špatný stav zřejmě stále používaná. Aspoň podle cedule na dveřích je zde každou poslední neděli v měsíci v 8:30 ráno sloužena mše. S odbočkami si člověk nemusí dělat starosti. Ze Žlebu vede jediná silnice, v zimě neudržovaná. Míří dědinou kolem takového menšího činžáku, krásné novostavby, výběhu s koňmi a pak stále prudčeji stoupá mezi pastvinami do kopce. Z jejího nejvyššího bodu jsou nádherné výhledy na Staroměstsko a masiv Hrubého Jeseníku. Hned dole pak ze zeleně vykukují střechy Vysokých Žibřidovic - našeho dalšího cíle.
Po dlouhém a drsném stoupání si cestou do Žibřidovic zase užijeme trochu sjezdu. Pravda, cesta je plná výmolů a štěrku, takže to nemůžeme pustit naplno, ale přece jen je takový sjezd příjemnější než šlapání do kopce. Žibřidovicemi projedeme snadno, nečeká tu žádná nástraha. Na křižovatce pod kostelem můžeme sice odbočit doprava a vrátit se tudy pohodlně do Hanušovic, ale proč, když máme pěkné počasí a spoustu sil? Bereme to tedy doleva. Chvíli opět do kopce a pak zase dolů. Profrčíme zbytkem dědiny, pak stromořadím a za chvíli jsme na lávce přes Prudký potok. Tady jsem musel zaimprovizovat. Chtěl jsem sice do Chrastic, ale nechtělo se mi dělat velkou okliku, která - zdá se - byla nutná. Zkusil jsem to vzít tedy přímo. Sesedl jsem z kola, pěšky prošel úzkým pásem lesa a ocitl se na louce. Část jsem i po ní musel pěšky, ale část druhá už se dala zvládnout opatrnou jízdou. Asi to není úplně standardní postup, ale aspoň tím odpadla ta blbá objížďka. Za chvíli už jsem byl na polní cestě nad tamním kravínem. Do Chrastic dojedeme z kopce. Zase pomalu a opatrně, protože je to cesta štěrková. Až v dědině se napojíme na normální silnici, překvapivě velmi dobré kvality, a můžeme to pořádně rozjet. Chrastice jsou stejně jako Žleb na kopci a my vyjedeme na jejich horní části. Během tohoto sjezdu mineme mimo jiné pěkný a vkusně opravený kostelík obklopený zvířátky. Vlevo ovečky, vpravo koníci. Mám dojem, že ovce a koně mají ve vesnicích Šumperska i Staroměstska všude. Ale to je vlastně dobře, ne? Chrastice opustíme na přejezdu železniční trati a za chvíli jsme na křižovatce. Původně jsem měl v plánu vzít to polní cestou přes kopec na Habartice, ale tahle cesta byla ohrazená a já musel změnit plány. Ale co, aspoň to bude akčnější. Budeme tedy pokračovat vlevo na Staré Město pod Sněžníkem. Dle údaje na ceduli u křižovatky je vzdáleno pouhé dva kilometry. Cesta do Starého Města skutečně ubíhá svižně. Snad proto, že vede po rovince, což je proti předchozím částem výletu změna.
Ne na dlouho. Staré Město pod Sněžníkem mě vždycky fascinovalo svou odloučeností. Pro město, byť nevelké, mi taková izolovanost přijde svým způsobem zvláštní. Když se podíváte na mapu, je nejbližší "větší" obcí Branná - proti Starému Městu asi třetinová. Branná ale leží stejně jako kterákoliv jiná okolní obec za kopcem a odloučenost "Staráku" tím jen potvrzuje. Ve Starém Městě přesto najdeme velký kostel u hřbitova, parčík a náměstí s honosnou radnicí. Tu, pravda, trochu kazí přilehlá benzínová pumpa. Největší devízou je tady ale jistě přímý výhled na majestátní masiv Králického Sněžníku. Vyšlapeme do kopce na náměstí, objedeme radnici a pokračujeme do kopečka po Jesenické ulici. Jedeme podél rodinných domků a zahrádek, přičemž se nám s narůstající výškou otevírají stále lepší výhledy do údolí říčky Krupé. Kopec se táhne jak týden před výplatou. Naštěstí nejsme žádné bábovky či jiné pečivo - snad jen starý chleba s námi sdílí nezlomnou tvrdost, a tak se nenecháváme podrobit nějakou trapnou přírodní překážkou. Přesto je to fuška. Pokaždé když už se zdá, že krpál bude končit, číhá za serpentinou nebo zatáčkou další stoupavý úsek. Celé je to střídáno úseky méně strmými či dokonce rovinkami, ale ty jsou dle Murphyho zákonů vždycky kratší než úseky náročné. Teprve až někde v místech, odkud je vidět televizní vysílač, si můžeme oddechnout. A nejen oddechnout. Další obec na trase (a vlastně jediná možná) se nachází dole pod námi. Z toho plyne, že tam zase pofrčíme chvíli z kopečka. Od Šléglova jsem moc nečekal, ale mají to tam vážně pěkné. Speciálně mě zaujal trávník kolem rybníka u kostela. Takový green by záviděl nejeden golfista. Když projedeme kolem všech šléglovských domů a chalup, čeká na nás zase mírný kopeček vzhůru, ale nijak prudký. Až se před námi objeví statek obklopený ovečkami, jsme již na okraji Vikantic.
Je zajímavé, že Vikanticemi - a vlastně i Habarticemi, kam budeme pokračovat, jsem jel bez dvou týdnů přesně před rokem. Asi je mi jaro souzeno jako cyklistické období. Tentokrát však do Vikantic přijedeme odjinud, byť na stejnou křižovatku pod tamním kostelíkem. Vezmeme to doprava a za chvíli jsme u obory. Ani nevím co to tam pobíhá za zvířátka - snad daňci, i když s ohledem na absenci paroží by to musely být jen samice. Jsou hodně plaší a když se přiblížíte k plotu, houfně odběhnou jinam. To jeleni v Raškově jsou podstatně více "cool":) Nejsme tu ovšem kvůli zvířátkům a domů je daleko. Vikanticemi sice jedeme z mírného kopečka, ovšem hned za nimi nás čeká další stoupání. První jeho část je nejdrsnější, ta další už jen otravná. Cesta mezi Vikanticemi a Habarticemi moc neutíká. Snad je to tím, že musíme především stoupat a opačným směrem by se jelo lépe. Šlapání nám aspoň zpříjemňuje nádherný a široký výhled na Jeseníky. Ne že by tím byl kopec kratší, ale když už nemůžeme a chceme si odpočinout, máme hned po ruce argument, že neumíráme vysílením, ale jen se chceme pokochat přírodou. Kus nad Habarticemi nás silnice opět začíná těšit klesáním, které s radostí vítáme. A máme dokonce na vybranou kudy se dát dále. Protože loni jsem jel rovně na Hanušovice, letos jsem se rozhodl vzít to doleva na Pleče a Jindřichov. Částečně taky možná proto, že rovně bych musel ještě kus šlapat do kopce... Pod křižovatkou čeká pár dalších stavení, většinou pěkně opravených. Dokonce i nějaká autoopravna, bazar či cosi podobného. Poměrně zajímavým zjevem byla tibetská vlajka na jedné z chalup. Evidentně zde nebydlí žádný Číňan, protože v takovém případě by domek asi dávno lehl popelem. Následuje menší lesní úsek, na nějž naváže vjezd do Jindřichova. Tedy spíš do jeho okrajové části zvané Pleče. Je to tady hodně bokem od hlavní části a je to znát. Třeba na vzhledu hasičské zbrojnice. Jinak i tady ale najdeme pěkně udržované domy a dokonce novostavby. Jedna z nich vypadá spíš jako menší palác a mezi skromnými domky dělá dojem pěsti na oko. Když dorazíme k tomuto železničnímu nadjezdu, jsme zase na hlavní silnici z Hanušovic na Brannou a Jeseník. Po podjetí mostu zabočíme vpravo a již bez větších atrakcí zdoláme nějakých 5 km přes spodní část Potůčníku do Hanušovic. Cestou přejedeme několikrát koleje, mineme pár usedlostí, ale jedeme převážně z mírného kopečka a dobře to utíká. Za pár minut už dáváme přednost na křižovatce v Hanušovicích, kudy jsme projížděli na začátku.
Vrátit se do Šumperka lze několika způsoby. Ti nejotrlejší ještě před Hanušovicemi odbočili na Pusté Žibřidovice a vzali to přes Žárovou a Velké Losiny, případně budou pokračovat do stoupáku na Kopřivnou a Lužnou. Středně otrlí se vrátí přes Raškov a Bohdíkov, případně Hrabenov. No a my, unavení a chytří s otlačenou řití, to vezmeme v Hanušovicích na vlak. Do Šumperka odtud jezdí motoráček Regionova s plošinou pro kola, takže za 40 minut budeme doma i bez překonávání kopců, kterých jsme si stejně užili dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat