27. 7. 2017

Bouda, Severka, Dolní Hedeč a Červený Potok

26. dubna 2015

ŠUMPERK - SEDLO POD LOVÁKEM - ALOJZOV - RUDA NAD MORAVOU - HOSTICE - ŠTĚDRÁKOVA LHOTA - BOUDA - KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - SEVEROMORAVSKÁ CHATA - ROZHLEDNA VAL - DOLNÍ HEDEČ (KLÁŠTER) - ČERVENÝ POTOK - MALÁ MORAVA - VLASKÉ - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK



Dá se říct, že směrem k Severomoravské chatě jezdím každý rok. Tras tam nevede příliš mnoho, tudíž se nevyhnu určitému opakování, ale pokaždé se snažím přidat alespoň nějakou změnu. Pominu-li trasu samotnou, byl tentokrát zajímavou změnou kolega Roman. Nedávno si v práci postěžoval, že má sice pěkné horské kolo, ale prakticky ho nevyužije. No a co bych to byl za kolegu, kdybych mu nenabídl, že se může přidat. Abych si neudělal ostudu, naplánoval jsem trasu poněkud delší, leč rozmanitou a zajímavou. Úspěch značí fakt, že během odpoledne jsme zvládli slušných 68 km + nějaké drobné.


Vyjeli jsme o půl druhé po obědě a jako takovou rozcvičku před větším stoupáním to vzali k sedlu Pod Lovákem. Tedy nebylo to ani tak v rámci rozcvičky jako z nutnosti, ovšem dokonce i jako rozcvička ten kopec zapůsobil skvěle. Protože den předtím jsem "objevil" super lesní sešup do Alojzova, využili jsme ho také. Dá se tam sice dojet i po silnici, ale je to o něco delší a hlavně mezi auty, čili otrava. Z Alojzova vedla naše cesta nahoru přes Hostice a Štědrákovu Lhotu. Hned u benzínky v Rudě nad Moravou, za odbočkou na Hostice, začíná nejdrsnější stoupák dne. Funět do krpálu je odtamtud třeba až na rozcestí Bouda něco přes 12 km. Místy je sklon terénu hodně prudký a oběma nám ten výšlap dal pěkně zabrat. Kdo by preferoval o něco delší, avšak lehce méně prudké stoupání, může to vzít přes Raškov. Tam už to mám taky pěkně projeté a zdokumentované. Počasí nám přálo. Nebyl žádný hic, ale většinou svítilo slunce a v jarním lese to byl balzám na duši. Občasné paseky nabízející výhledy do kraje rovněž potěší a zpříjemní jinak celkem jednotvárný les kolem. Musím uznat, že ve dvou se kopec zdolával lépe. Při všem tom vykecávání jsme najednou stáli u rozcestníku na Boudě ve výšce 864 m a ani nevěděli jak jsme se tam dostali. Když jsem tu byl posledně, musel jsem se potýkat se sněhem. Teď už sníh ležel jen místy v příkopech, ale pokles teploty cítit byl. Než jsme vyjeli ze Šumperka trochu jsem se Romanovi posmíval, že si vzal dlouhé kalhoty, protože ve městě bylo hodně teplo. Po výjezdu na Boudu jsem však sám a rád oblékl větrovku, aby mě zahřála. Zvlášť když se zatáhla obloha a ještě přituhlo.


Ani na Boudě jsme se neuchýlili k žádným experimentům a drželi se osvědčené trasy k pramenu Rudolf a kapli Nejsvětější Trojice. Co nepotěšilo, to byly dvě postarší cyklistky, na něž jsme narazili při čerpání vody z Rudolfa. Přesněji řečeno nepotěšila nás jejich informace, že na Severomoravské chatě (Severce) mají zavřeno. Doufali jsme tam zastavit a dát si něco malého na zub. Nakonec jsme se domluvili, že k chatě přece jen zajedeme. Roman tam nikdy nebyl a vlastně to není žádná velká zajížďka. Zastavili jsme se ještě u kaple a pak se svezli z kopce přímo na Severku. Opravdu byla zavřená. Okolí je ale skvěle udržované, původní hnusná cesta od silnice k chatě je nově pokrytá asfaltem a vedle vleku vyrostl srub. Takže se tu stále něco děje, což je fajn.


Vrátili jsme se zpátky na silnici, sjeli o serpentinu níže a odbočili doleva na cyklotrasu č.4077. Ta vede po svahu hory Jeřáb, půlku mírně do kopce a půlku sjezdem k rozcestí nad obcí Horní Orlice. Asi v místě, kde stoupání vrcholí u rozcestníku Polesí Jeřáb, jsme se seběhli lesem pokochat vyhlídkou přes louku. Tu vyhlídku našel loni otec rodu při podobném výletu, během jednoho ze svých četných orientačních selhání, které zde však přineslo překvapivé pozitivum. Sjezd ke jmenovanému rozcestí byl jako většina sjezdů super, o tom není třeba psát. Následovalo pro změnu malé stoupání k vyhlídkové věži Val. Nejde o rozhlednu v pravém smyslu slova, je to spíš vysílač mobilních operátorů, ale jeho konstruktéři mysleli i na zdejší turisty a vybudovali pro ně vyhlídkovou plošinu ve 22 metrech nad zemí, kam vede celkem 102 schodů. Pošmourné počasí výhledy maličko pokazilo, ale stejně jsme si je užili.


Jednu z dominant vyhlídky tvoří bývalý klášter na Hoře matky Boží, což byl náš další cíl. Dojet k němu je dílem okamžiku. Stačí sfrčet k horní části obce Dolní Hedeč a jen velmi mírným stoupáním dorazit až na Svatý kopeček. To zrovna zase vysvitlo slunce, takže výhled na Králíky i okolní kopce byl odtud nádherný. Trochu jsme se prošli okolo, udělali nějaké fotky a shodli se, že když nevyšlo občerstvení na Severce, v restauraci Kačenka v Dolní Hedeči by vyjít mohlo.


Jak ukázal následný pokus o vniknutí do podniku, nebude nám ani tady přáno a my se aspoň nemusíme zdržovat. Sjezd do Červeného Potoka, začínající v ostrém ohybu zatáčky o kilometr dál, na mapě vypadal jako polňačka, ale dokonce i ta byla očividně nedávno vyasfaltovaná. Ten sešup dolů je naprosto parádní a navíc umocněný krásnými rozhledy. Na kochání je ovšem dobré si zastavit, abychom neskončili omotaní kolem stromu a následně v žaludcích mistních mrchožroutů. A pak přišla jobovka - moje už druhé letošní píchnutí. Loňský rok proběhl bez jediného defektu, letos jsem už stihl dva. Nejspíš je na vině sjetý zadní plášť, takže malé ostré kamínky, které zbyly po opravě cesty, se snáze dostanou skrz. Stejně jako minule i nyní jsem sice měl v batůžku lepení, ale ne pumpu. Naštěstí Roman nečekaně překvapil dokonalou přípravou - pumpu s sebou měl. Díky za to. U trafačky poblíž kostela v Červeném Potoce se mi tedy podařilo docela rychle a úspěšně kolo opravit. Protože čas kvačil, rozhodl jsem se ukončit veškeré fotografování, neboť bylo důležitější dojet domů dřív než se setmí. Nekonaly se tedy už žádné zajímavé odbočky ani zastávky a frčeli jsme přes Vlaské, Hanušovice, Raškov a Bohdíkov k Šumperku.


Těsně pod vrcholem sedla Pod Lovákem, když už jsme mysleli že máme všechny pozitiva dne za sebou, však přišel ještě jeden bonus. Na louce po levici, kus pod hranicí lesa, jsme si všimli dvou pasoucích se zvířat. Nejprve jsem myslel že jsou to srnky, ale na srnky to bylo takové příliš statné. Pak jsem se podíval pořádně a všiml si mohutných zatočených rohů. Ve světle zapadajícího slunce se tam pásli nádherní mufloni. Tady nad Šumperkem! Měl jsem z toho skoro větší radost než ze všech projetých míst, protože živého muflona ve volné přírodě jsem dosud nikdy neviděl. Koukali jsme na ně tak 2-3 minuty. To už si všimli i mufloni nás, ale zatím jen přestali žrát a navzájem jsme na sebe koukali, zhruba na vzdálenost 100 metrů. Jak já litoval, že mám foťák v batohu! Zkusil jsem sundat batoh ze zad a k foťáku se dostat, ale výsledek byl celkem jasný. Mufloni se otočili a docela klidně odběhli mezi stromy. No, škoda. Ale viděl jsem muflony:)
Domů jsme dojeli asi ve čtvrt na osm večer. Utahaní, smradlaví, s bolavým nohama a prdelemi pálícími od sedel, ovšem vyvenčení na 110%. Úspěch akce byl až na tu píchlou duši dokonalý, takže nelze vyloučit nějaké další opakování. Padlo cosi o Dlouhých Stráních, ovšem to bych předbíhal.

STATISTIKY:
Tradiční statistiky z tachometru dnes bohužel nebudou. Kdesi u Lazů se mi "podařilo" vynulovat hodnoty batohem, z něhož jsem tahal Olympuse. Změření délky trasy na internetové mapě však vyhodilo údaj 68.44 km a není důvod tomu nevěřit.


Žádné komentáře:

Okomentovat