27. 7. 2017

Díra u Hanušovic a okolí

29. června 2015

ŠUMPERK - BRATRUŠOV - LUŽNÁ - KOPŘIVNÁ - HANUŠOVICE - HABARTICE - VIKANTICE - BRANNÁ - FRANTIŠKOV - NOVÉ LOSINY - PŘEMYSLOVSKÉ SEDLO - TŘI KAMENY - PEKAŘOV - HORNÍ BOHDÍKOV - ŽÁROVÁ - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK



Původně jsem chtěl v pátek vyjet na Lázek, jenže internetové informace ohledně stavu a přístupnosti tamní rozhledny byly natolik odpuzující, že jsem plán změnil. Změna je o pár kilometrů delší a s více kopci. Nevadí, vyrazil jsem už po jedné odpoledne, času bylo dost. Seznam nahoře napoví kudy trasa vedla a titulek článku je takovým oslím můstkem k oznámení, že se jelo i přes místo natáčení filmu Díra u Hanušovic. Režisér Miroslav Krobot vykreslil Vikantice jako šedivé doupě ochlastů, ztroskotanců a úchylů, za což mu místní nemohou přijít na jméno. Na žádné slušné jméno, abych byl přesný. Jinak samozřejmě pojedeme i jinam, abychom nebyli tak statičtí.


Z paneláku vyjíždím ve čtvrt na dvě, nalehko jako poslední dobou stále častěji. Ze Šumperka se vymotávám okolo Kauflandu směrem na Bratrušov a do krpálu na Lužnou. Možná tušíte že z Lužné do Kopřivné pojedu přímo pěkně po silnici, ale jste vedle jak ta smrk. Zatoužil jsem po změně, tak u rozbité kapličky točím doleva na polňačku skrze louku. Na louze je remízek tvořený dvěma stromy a pod nimi se schovává malý kovový kříž. Kříž mě nezajímá tak jako odbočka doprava, vedoucí zde od remízku přímo ke kopřivenskému kostelu a kolem něj zpátky na silnici. Jasně, je to furt stejná silnice z Lužné, ale občas není na škodu udělat si malinké zpestření. U kostela opět najíždím na asfalt a dlouhým sjezdem se dostávám na okraj Hanušovic. Opět malá změna, abych nejezdil pořád jen po hlavní silnici. Ještě před křižovatkou se tu dá odbočit na cestu okolo řeky, kde je větší klid a rozhodně i hezčí pokoukání. Ony totiž Hanušovice z hlavní cesty nevypadají dvakrát reprezentativně.


U soutoku Branné a Moravy však opět najíždím na silnici a po ní až ke křižovatce u benzínové stanice, směrem na Jeseník. Nejedu ale k Jeseníku, nýbrž doleva kolem pumpy. Cedule se značkami hlásí uzávěru a zákaz vjezdu, ale říkám si, že na kole bych snad projet mohl. Jde to. Začíná stoupání, část vozovky je sice rozkopaná a jen provizorně zasypaná čímsi neidentifikovatelným, ale jedu. Cestou míjím děcka jdoucí nejspíš ze školy a také dvě postarší paní zabrané do rozhovoru. Ptám se, zda nebudu mít cestou do Habartic problémy. "Na kole ne. Lidi tam jezdí i autama, asi to majou nějak domluvený se stavařema", dozvídám se potěšující odpověď. "Ale už je to dlouhý", stěžují si. "Je to tady rozkopaný už někdy od listopadu. Autobus jezdí jenom dvakrát za den, ráno veze děcka do školy a večer lidi z práce". Chvíli svorně nadáváme na všechny dlouhodobé opravy a uzavírky, načež se loučím a pokračuji ve zdolávání zvedajícího se terénu. Pod kostelem u podniku Rychta objíždím dělníky a zábrany na druhé straně uzavírky. Končí zde rozkopaný asfalt a dále vede už asfalt celistvý. No, vlastně má plno děr a záplat, ale není rozkopaný v rámci probíhajících oprav. Asi nejnáročnější úsek tohoto kopce přichází na konci Hanušovic, kde hadovitě zkroucená cesta šplhá k rozcesí u pastvin a malého kříže na okraji přilehlé polňačky. Je odtud pěkný pohled do údolí k Hanušovicím. A taky k Habarticím, což je další bod na trase.


Už jsem vyjel do nějaké výšky a kolem není moc stromů, takže se mi otevírají pěkné výhledy prakticky na všechny strany. Vlevo Králičák a napravo Jeseníky. Ty sice zatím jen částečně, ale později se polepší. Projíždím mezi dvěma pastvinami plnými krav, vzadu za nimi stojí první habartické domky. Pak krátký sjezdík a podle cedule jsem oficiálně v Habarticích. U kostela je tu křižovatka kde budu pokračovat rovně, ale protože jsem zmínil Díru u Hanušovic, máme tu první filmovou zajímavost. Asi padesát metrů po silnici doprava stojí rozestavěný domek. Vypadá už několik let stejně. Ve filmu patřil starostovi v podání Ivana Trojana. Do Vikantic jsou to asi čtyři kiláky po houpačce, chvíli nahoru a chvíli dolů. Nádherná krajina se stejně nádhernými výhledy na hory. Skoro ani nevnímám ty mouchy, co mě začínají pronásledovat. Před Vikanticemi si užívám ještě kratší sjezd skrz jakýsi remízek a jsem tam. Díra? Na mapě možná ano, ale mapy klamou. Obec se táhne podél silnice asi 2 km. Většina domků je od sebe docela daleko, působí poněkud roztroušeně, ale okolí je většinou upravené a domy taky.


V okolí kostela je zástavba o něco hustší. Velké stavení pod křižovatkou prodělalo rekonstrukci. Teď vypadá jako hrázděná budova někde v Porýní. Podle všeho v ní bude penzion, ale zatím se ještě buduje. Když vyjíždím přes křižovatku ke kostelu, mám před očima hned několik filmových míst. Předně kostel samotný. Přes cestu domek Maruny a přede mnou filmová hospoda - nízký domek pod stromem, který dnes ovšem září do okolí jasně zelenou fasádou. Mezi tím obecní úřad, autobusová zastávka a další stavení, co si také užilo svých pár minut slávy. Asi o sto metrů dál je ze silnice patrný i seník, kde posedávali filmoví bezdomovci. Tím bych výčet míst spojených s Dírou u Hanušovic ukončil. Ve skutečnosti jsou Vikantice normální horská vesnice, která má s "dírou" společnou snad jen odlehlou polohu. Jinak je tam hezky, většina domů rozhodně nechátrá a okolí rovněž. Nelze se tedy divit, že zdejší obyvatelé jsou z Krobotova filmu zklamaní a rozhořčení. Kdo viděl, pochopí. Popojedem.


Chvíli stoupám ke konci Vikantic a jsem na rovince u polí. Silnici lemuje stromořadí a následuje sjezd zatáčkami do Branné. Cesta se vine po svahu nad městečkem a nabídne krásný pohled k centru s jeho třemi věžemi - radnice, kostela a fojtství. Brzy se rozbitá silnice napojuje na rovný asfalt z Jeseníku, po němž ještě nějakou dobu sjezd pokračuje. Nezastavuji se, protože Brannou už znám docela dobře, nějaké pití mi v bidonu pořád zbývá a je mi líto kazit si ten sešup. Táhlá rovinka kolem Františkova, toku říčky a železnice mě dovádí na okraj Nových Losin, což je vlastně část Jindřichova na Moravě. Chvíli uvažuji zda nezvolit další etapu přes Jindřichov nahoru do Pustých Žibřidovic, ovšem nakonec točím vlevo.


Tam se Nové Losiny ještě dlouho táhnou do kopce zakončeného Přemyslovským sedlem. Že se potáhnou mi bylo jasné, ale že až tak, to jsem nečekal. Dlouho jsem přes N.Losiny nejel, tak nestačím zírat. Neuvěřitelně se spravily. A taky tu vyrostlo několik nových domků, včetně dřevěných srubů určených vyloženě pro rekreaci. Však taky všude míjím cedule PRONÁJEM CHAT. Stoupák je dlouhý a únavný. Teprve asi kilometr pod sedlem sklon maličko zvolní. Na Přemyslovském sedle roky stávalo zastřešené posezení pro turisty, ale zmizelo. Zůstal jen holý plácek. Na sedle navíc není ani rozcestník nebo další značení. V okolí najdeme alespoň naučné cedule s informacemi o historii okolí přírody a vesnic.


Zase mám na vybranou ze dvou, možná tří variant jak jet dál. Vybírám tu nejtěžší s dvoukilometrovým výjezdem na Tři kameny. Vždycky jsem to jel pouze opačným směrem a pokaždé mi přišlo, že sklon cesty je tady vzhůru nejetitelný. Holt to zkusím a v nejhorším půjdu kus pěšky. Nejprve to jde, ale po chvilce už řadím kašpara a stejně dostávám zabrat. Musím dokonce jednou zastavit a vydýchat se, ale jít pěšky zatím nechci. Ten kousek už zvládnu. No a zvládl, i když zafuněný a tak zpocený, že se mi mouchy z doprovodné skupiny lepí na ruce. U odpočívadla v devíti stech metrech nad mořem nejprve přemítám o tom, že na skály nepůjdu, protože tam jsem co chvilku a už je mám dost okoukané. Přece jen ale nakonec mířím k vyhlídce. Nikde nikdo, stojím sám na vrcholovém skalisku a všude okolo parádní panoramata.


Přes počáteční skepsi jsem nahoře strávil snad čtvrt hodiny a vychutnával si ticho, klid a přírodu kolem sebe. Pak zase návrat ke kolu a přejezd na druhou stranu kopce. To už jde snadno, protože po počáteční rovince přichází dlouhý sjezd až k Pekařovu. Jen škoda, že lesní silnice je plná děr a šutrů, kvůli čemuž nemůžu jet moc rychle a raději dávám pozor na cestu. V Pekařově točím doprava a brzy dojíždím na silnici mezi Pustými Žibřidovicemi a Horním Bohdíkovem. Sjezd z Horního Bohdíkova přes Žárovou do Velkých Losin je taky luxusní. Už proto, že jde o dobrou silnici a ne o takovou drkotačku jako ze Tří kamenů. V Losinách si u zámku dávám půllitr kofoly, aby mi to domů vydrželo pěkně šlapat. Do Šumperka už jedu po solidních cestách a silnicích. Vyvenčil jsem se skvěle, užil si krajinu i jízdu - co víc si přát?

STATISTIKY
Celkový čas 4:25 (13:15 - 17:40)
Čistý čas 3:26
Ujetá vzdálenost 64,52 km
průměrná rychlost 18,7 km/h
Maximální rychlost 57,5 km/h


Žádné komentáře:

Okomentovat