20. srpna 2014
OVČÁRNA - PRADĚD - ŠVÝCÁRNA - PŘÍRODNÍ REZERVACE VYSOKÝ VODOPÁD - ŠVÝCÁRNA - SLATĚ - KAMZÍK - PETROVKA (ROZC.) - HLADOVÝ DŮL - SPODNÍ PŘEHRADA PVE DLOUHÉ STRÁNĚ - KOUTY NAD DESNOU - LOUČNÁ NAD DESNOU - MARŠÍKOV - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Část 1:
OVČÁRNA, PRADĚD A ŠVÝCÁRNA
Možná i u vás jezdí o prázdninách cyklobusy - autobusy s přívěsem pro kola. U nás fungují už několik let a jezdí vždy o víkendech v červenci a sprnu směr Skřítek a Ovčárna. Dlouho jsem si sliboval toho využít, což se povedlo až nyní v neděli.
Na nádraží jsem byl s předstihem, abych si ještě stihl v "penáči" nakoupit nějaký gáblík na cestu. Na zastávce, kam cyklobus jezdí, jsem byl jako první, z čehož jsem měl pochopitelně radost. Kolo seřízené, duše nafoukané, trasa naplánovaná a nálada výborná. Poněkud chaotické nastupování a nakládání kol o chvíli později mi náladu oslabilo, ale mnohem více se na ní podepsala doba jízdy (cca 2,5 hodin) a zhoršující se počasí. Než jsme zastavili u Ovčárny, projeli jsme několika přeháňkami a obloha zůstávala zamračená. Po vystoupení z autobusu bylo jasné, že pokud to dole v údolích vypadalo nic moc, tady to bude ještě horší. A bylo.
Fičák, mlha a velice solidní kosa. To jsou tři věci, které se mi z toho okamžiku vryly do paměti nejsilněji. Naštěstí jsem měl větrovku a odhodlání, takže jsem šlápl do pedálů a věřte, že už pod Kurzovní chatou mi bylo teplo víc než dost. Z Ovčárny je to k vysílači na vrcholu Pradědu asi 4 km. Pěšky jsem to šel mnohokrát, na kole jen před pěti lety sjížděl opačným směrem v krásném počasí. Tohle byl ve všech směrech naprostý opak onoho dne. Kolem se hnaly chuchvalce mlhy, vítr fičel a ztěžoval jízd. Dohlednost jen pár desítek metrů zakrývala výhled na relativně nedalekou dominantu hory. Matný obrys věže se mi ukázal jen na chvíli a hned zase zmizel. Celkem dobře jsem však dojel až k budově, zamkl kolo a přes nepřízeň živlů se prošel okolo. No ano, celkem zbytečně. Vidět bylo prd a kvůli poryvům větru byl tu a tam problém udržet rovnováhu. Zajít si dovnitř na něco dobrého jako odměnu mi přišlo jako mnohem lepší nápad, který také došel bezodkladné realizace.
Posilněn krátkým odpočinkem a občerstvením z bufetu ve vestibulu (chodit do hlavní restaurace by bylo předčasné a zbytečné zdržení) jsem pár minut poté opět vylezl do mlhy a zamířil ke Švýcárně. Počasí mi ukázalo pomyslný prostředníček tím, že od severu se začalo nebe projasňovat, ale nakonec mu to taky nevydrželo nijak dlouho. K chatě Švýcárně je třeba asi kilometr pod vysílačem zabočit na rozcestí vpravo a pak už jen sjet nějaké 4 km po rozbitém asfaltu. Jede se mezi stromy, takže výhledy se nekonají, avšak sama Švýcárna stojí na louce a v tomto směru nabídne vděčnější scenérie. Toho dne dokonce se zvířátky, neboť vedle chaty v ohradě skotačil skotský skot. Tedy ty krávy se tam spíš jen tak povalovaly a žvýkaly, ale spojení "skotský skot skotačil" prostě nemůžu odolat:)
Část 2:
BLOUDĚNÍ NA MALÉM DĚDU A VYSOKÝ VODOPÁD
V Jeseníkách máme nejen Praděd, ale i Malý Děd a Velký Děd, takže podle názvů to zní jako domov důchodců. Nemluvě o tom, že na těch Dědech můžete občas najít babku... No nic, konec slovních hrátek a hurá na výšlap! Ano, přišel čas nechat kolo u chaty a vydat se po svých k Vysokému vodopádu. Měl bych ale hned na úvod upozornit, že jsem opět mírně bloudil a proto se mého popisu nedržte. Raději vyjděte rovnou po správné cestě a uděláte líp. Já jsem pochopitelně vyšel blbě. Věděl jsem, že od Švýcárny musím přes hřeben Malého Děda, na jehož svahu chata stojí, po modré značce. Jenomže jsem už něvěděl to, že jsou tady dvě modré značky, každá na jiném konci louky (vlastně je to jedna a ta samá trasa, co se tady ohýbá do oblouku). Jakmile mám na výběr dvě možnosti, je jasné, že vyberu tu špatnou. A taky jo. Místo k vodopádu jsem si to vesele namířil k Černíku a Videlskému kříži. Turisté jdoucí opačným směrem mi poradit neuměli, tudíž jsem ve svém bludu šlapal přes kilometr, než mě napadlo vytáhnout tablet a ujistit se.
Bylo jasné, že nejdu tam, kde bych jít měl. Zrovna jsem za sebou měl úsek prudce klesající na opačnou stranu hory a představa, že se budu zase škrábat po kořenech nahoru mi vůbec nepřišla lákavá. Na mapě jsem však objevil jakousi pěšinku, po níž bych měl být schopen najít správnou cestu bez celé té námahy. Zdůrazňuji, že chodit mimo značené stezky se nemá a že se hluboce kaju, ale riskl jsem to. Snažil jsem se nešlapat nikam mimo úzkou cestičku a jít tak rychle, jak to jen šlo. Oproti vlastním očekáváním se mi povedlo najít potřebné místo i správnou cestu, po níž jsem doufal konečně dojít k tomu Vysokému vodopádu. K cíli to není daleko, ale co nestačí zkomplikovat vzdálenost, stíhá komplikovat terén. Jde se velice prudce dolů po šutrech a klopýtá se přes kořeny. Až za místem, kde trasu protíná lesní silnička, chůzi trochu usnadňuje zábradlí. Na závěr přejdeme pár dřevěné lávek. Vysoký vodopád je uváděn jako nejvyšší vodopád Jeseníků. Kdysi to býval ohromný sloup vody padající ze skal vysokých 48 metrů. Bohužel, v roce 1880 došlo vlivem silných dešťů k sesuvu, který znamenal konec tohoto úkazu a dnes z něj máme vodopád podstatně menší a soustavu kaskád na toku Studeného potoka.
Byl jsem trochu zklamaný. Jednak z přehnaných očekávání a za druhé kvůli tomu, že jsem se sem tak složitě kodrcal a ještě se budu muset vyškrábat zpátky. Jak se později (až doma, tedy příliš pozdě) ukázalo, moje trápení má ještě dohru, a to velmi nepříjemnou. Zdá se totiž, že jsem k hlavnímu vodopádovému proudu vůbec nedorazil, a že to, co jsem viděl, byla jen část koncové soustavy kaskád. Vodopád samotný se pravděpodobně nachází ještě o trochu dále, kam jsem ovšem nedošel, a kde bych se pokochal mnohem více. Nezakrývám zlost sám na sebe a Vysoký vodopád ponechávám v seznamu míst, která je stále potřeba navštívit. Návrat byl úspěšnější v tom, že jsem se již držel plánované cesty. Motivovalo mě navíc silné volání vnitřností, které žádaly vypráznit nahromaděnou zátěž, takže ke Švýcárně jsem dorazil skoro klusem a uvnitř pak vyprázdnil potřebné dost rychle, aby kalhoty zůstaly neposkvrněny. Dosažený úspěch jsem oslavil perníčkem a lahví ledového čaje na lavičce za Švýcárnou.
Část 3:
KAMZÍK, KOLEM HLADOVÉHO DOLU K PŘEHRADĚ A NÁVRAT DOMŮ
Původní plán byl takový, že na výlet budu mít celý den a při návratu to ještě vezmu přes Klínovou horu a Černou stráň. Okolnosti a čas tomu však nepřály a já musel itinerář výrazně zredukovat. Úplně nejjednodušší by bylo jet na Petrovku a odtud pak po asfaltu přímo dolů do Koutů, jenže když už jsem musel vypustit Klínovou horu, naplánoval jsem alespoň objetí Hladového dolu. Lepší než drátem do oka. To ale předbíhám. Hned od Švýcárny totiž přes Kamzík až na Petrovku číhá pro majitele méně odolných kol pořádný záhul. Co je na dlouhém sjezdu tak náročného, ptáte se? Šutry a štěrk, odpovídám já. Na horských kolech se to nejspíš sjíždí lépe, nemůžu posoudit, ale na treku jsem byl vyklepaný jako řízek k nedělnímu obědu. Ani jsem si nestíhal užívat výhledy a raději se soustředil na cestu a na brzdy. Na rozcestí u Petrovky už začíná asfalt, což je jakštakš pohoda, i když pár děr se v něm najde taky.
Odbočka k Hladového dolu se nachází něco přes kilometr pod Petrovkou, v pravotočivé serpentině. Není to tady značené, ale ta cesta se přehlédnout nedá. Zjednodušeně povězeno, jedná se o nezpevněnou cestu okolo údolí. V tomto směru pojedeme většinou v mírném sjezdu, číhá zde i pár stoupání, ovšem nikterak náročných. Výhledy z údolí jsou směrem do údolí Divoké Desné, tedy poněkud omezené, což je při pohledu z údolí do údolí logické. Jede se ale pěkně, nenáročně, tu a tam je sice dobré hlídat kamení pod koly, ale zvládne to každý. Tedy pokud nepojede třeba na favoritce, což by stejně napadlo pouze magora.
Když obkroužíme celý Hladový důl a přejedeme Desnou k rozcestí U Kamenné chaty, jsme již téměř na okraji spodní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Lidé znají spíše "magické oko" horní nádrže, která je bez debat atraktivnější a nabízí více k vidění i kochání. Spodní nádrž se schovává mezi kopci, přístup k ní je zakázaný a její břehy tvoří ve velké míře navážka hlíny a kamení, kterým se pokochá jen člověk s hodně zvláštním vkusem. Kdo si nechce udělat zastávku u závory na hrázi, může si ji udělat o něco níže po silnici, kde najde dřevěné posezení. Od přehrady ke křižovatce na hlavní silnici je to přibližně osmikilometrovým sjezdem podél koryta Desné. Kdo budete mít čas a síly, doporučuji vyšlápnout si kilák a půl k nádhernému Borovému vodopádu. Odbočka pro pěší je značená někde na půli cesty.
Po napojení na silnici z Červenohorského sedla již končí příroda a jsme zase v civilizaci, jejíž výspu tvoří Kouty nad Desnou. Před pár lety tu vzniklo moderní sportovní centrum s šestisedačkovou lanovkou, takže to tu ožívá a buduje se jako o život. Za Kouty dojedeme do Loučné nad Desnou, pod niž Kouty spadají - jsou její místní částí. A tady to utnu, protože jsem toho už napsal víc než dost. Jako tečku ještě přidám pár čísel z tachometru:
Ujetá vzdálenost 48,57 km
Průměrná rychlost 20,6 km
Maximální rychlost 57,9 km/h
Čistý čas jízdy 2,21
Pěší část 6,34 km
Žádné komentáře:
Okomentovat