24. 7. 2017

Lanovkou na Medvědí horu a oborou do Vernířovic

19. července 2013

ŠUMPERK - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - KOUTY NAD DESNOU - lanovka - MEDVĚDÍ HORA - OBORA LOUČNÁ - VERNÍŘOVICE - SOBOTÍN - RAPOTÍN - ŠUMPERK

Mapa

Je těžké vyvarovat se toho konstatování, ale nelze jinak. Zkrátka pokud někdy vyrazíte na kolo s partnerkou, jejíž zápal pro turistiku a cyklistiku je podstatně menší než váš, nečekejte zázraky. Nemalujte si, že cestou výrazněji změníte plán trasy nebo uděláte zajížďku. Zvlášť pokud ta zajížďka vede do kopce. Minulou neděli jsem se o jmenované úkony pokusil a výsledkem byly vesměs negativní reakce a nasrané pohledy. Ale abych byl spravedlivý: Tento výlet vlastně iniciovala právě moje drahá polovička a menší zajížďku (třebaže s nasraným pohledem) jsme si udělali taky.


Nejsem zastáncem lanovky z Koutů nad Desnou na Medvědí horu. Podle mě se tím zničil velký kus lesa a do hor to přitáhlo davy "turistů", kteří se vesměs dále vyvezou mikrobusem na PVE Dlouhé Stráně a stejnou cestou se vrátí. To nepovažuji za turistiku ani za přínos okolní přírodě (kapsám provozovatelů to ovšem jistě prospívá skvěle). Rozhodně preferuji, aby si člověk nahoru pořádně vyšlápl buď pěšky nebo na kole. To aby si výhledy a zážitek zasloužil. No ale co si budeme povídat. Doba sportovním ideálům nepřeje, vládne komerce a většina návštěvníků této části Jeseníků volí lanovku. Polovička se na ni těšila už dlouho a já souhlasil aspoň v rámci poznávání nepřítele.


Ze Šumperka vyjíždíme po hlavní silnici směrem na Rapotín. Polovička hned ze začátku co chvíli prohlašuje, že až do Koutů nedojede a raději sedne na vlak (což dokazuje tvrzení v úvodu článku). K dočasnému rozdělení trasy dochází ve Velkých Losinách. Přesvědčování, že na kole budeme v cíli rychleji než vlakem, který odjíždí někdy za půl hodiny, nemají smysl. Losiny tudíž opouštím sólo. U zastávky Filipová to beru rovně oklikou, protože hlavní silnici už znám jak své boty. Vede tudy i cyklostezka z Přemyslova a někde v půli Loučné se zase uličkami napojuje na hlavní cestu. Kouty nad Desnou jsou částí Loučné nad Desnou, takže na tamní vlakové nádraží dorážím cobydup a relativně neuondán. Nastoupal jsem sice od startu nějakých 240 výškových metrů, ale na asi dvaceti kilometrech, takže to nebylo tak poznat. Na nádraží nacházím v batohu mp3 přehrávač, takže si jím krátím dlouhou chvíli. Kočka chrnící na lavičce nikam nespěchá. Připadá mi, že je tady stejným inventářem jako lavičky nebo zábradlí. Pokaždé, když jsem tady čekal na vlak, ona se někde kolem potulovala nebo pospávala. Za nějakých třicet minut rachotí do stanice motoráček s mojí partnerkou na palubě. Můžeme pokračovat v cestě.


Lanovka není od nádraží daleko. V pokladně u hlavní budovy areálu kupujeme lístky (145Kč za jednu jízdu nahoru + 30Kč za kolo a osobu) a spěcháme ke stanici lanovky, na což není mnoho času. Lanovka není přímo u pokladny, ale musí se k ní přes řeku a do svahu. Tipuji, že je to kvůli drátům vedení vysokého napětí z elektrárny, taženém podél řeky. Dojíždíme a dobíháme včas. Před námi se ještě mačká banda bikerů natěšených na trail vedoucí dolů kolem pilířů lanovky. Mají tam různé můstky, skokánky a spoustu dalších možností jak si polámat kosti. Vedle borců oplácaných chrániči a bahnem vypadáme až překvapivě civilizovaně. Lanovka je šestisedačková, kola se na ni zavěšují pomocí háku na boku. To neprovádí cestující, nýbrž přítomný pracovník. Usedáme, sklápíme zábradlí a jedeme vzhůru. Celé zařízení je docela moderní, stojí teprve pár let. I když ho tu nevidím rád, musím uznat, že se na něm jede velice pohodlně a člověk se cítí v bezpečí. Není slyšet skoro žádný hluk působený mechanismy, a to dokonce ani při přejezdu kladek na pilířích. První část vede úzkým průsekem lesa. O kus výše se již za zády a po levici otevírají pěkné výhledy na kopečky v okolí. Horní stanici od té spodní dělí 1,85 km a zhruba sedm minut jízdy. Zde opouštíme sedačky, fasujeme zpátky kola a vyrážíme dál. No, vyrážíme...


Můj návrh na výjezd až k horní elektrárenské nádrži, když už jsme tady, je smeten zdrcující salvou (viz. úvod úvodu) a vystřídán návrhem na zastávku v baru vedle stanice lanovky. Pokud se tedy chcete dočíst něco o nádrži, budete se muset podívat na nějaký jiný článek. Zde se dozvíte to, že v baru mají různé laskominy a posezení s panorámaty. Spatřit se dá hned naproti Vozka, kousek vedle napravo Keprník a po levé straně zase velká část masivu Králického Sněžníku i s nejvyšším vrcholem. Dopíjíme nakoupené tekutiny, balíme těla do větrovek a spouštíme se dolů po úzké asfaltce. U rozcestí tři kilometry níže navrhuji odbočku z asfaltky na mnou dosud neprozkoumanou Uhlířskou cestu, což jsem evidentně dělat neměl. Na mapě to není tak vidět, ale vede docela hodně zpátky nahoru do kopce, navíc po šotolině. Uznávám, že jsem sám netušil jak moc. Brzy si za to vysluhuji další kritiku, následuje kratší výměna názorů a návrat k původní trase. Nu což, někdy to tam budu muset projet sám. Negativní náladu z odbočky aspoň trochu mírní jahody rostoucí podél cesty. Ale opravdu jen trochu. Po návratu k rozcestí a opětovném spuštění se po asfaltu zkouším - vůbec nevím kde jsem na to vzal odvahu - navrhnout ještě jednu odbočku. Jistěže to bylo složité přesvědčování a já doteď nechápu jak se mi to podařilo. Nakonec přece jen jedeme oklikou kolem Loučenské obory k Vernířovicím. Ani tady jsem ještě nikdy nebyl, tak se modlím, aby nedošlo k nějaké komplikaci. Za další výraznější kopec, nebo nedejbože nechtěnou zajížďku, bych už po předchozích událostech nemohl čekat nic jiného než krutou, pomalou a bolestivou smrt.


Naštěstí vše vychází skvěle. Možná v tom svou roli sehrál příslib občerstvení na chatě Brněnce. Každopádně se tudy jede pěkně, i když první část trochu stoupá. S předchozí šotolinou se to nedá srovnávat. Lesní cesta vede - kdo by to řekl - lesem a kopíruje plot obory po pravici. A pak se před námi objevuje brána. Kdesi za sebou slyším temné skřípění skřípění zubů, čelo mi rázem vlhne smrtelným potem a před očima běží všechny minulé životy až ke spermii prvního trilobita. Silou pudu sebezáchovy zkouším dvířka v pletivu... - a vida! Jdou otevřít! Jsem (prozatím) zachráněn! Opravdu jde o vstupní bránu obory, přes kterou vede cyklostezka do Vernířovic. V relativně nedávné minulosti prý průchod možný nebyl, ale nyní je to řešeno takovýmto elegantním způsobem Třikrát sláva! Brzy jsme na Vlčím sedle. Zní to hrozně exoticky a vznešeně, ale je to jen rozcestník na konci mírného stoupání a začátku sjezdu. Zdá se, že napětí povolilo. Ustalo skřípění zubů i vidina okamžité fyzické likvidace. Nyní už budeme pouze klesat. Cesta k chatě Brněnce na okraji Vernířovic měří tři kilometry a skutečně jde o nepřerušovaný sjezd. Tu a tam jsou hezky vidět protější svahy průseky mezi stromy. Cestu tvoří stále hrubý asfalt a těsně nad dědinou číhá další průchodná brána. Na Brněnce plním slib a kupuji občerstvení, po kterém již nez dalších zastávek jedeme až domů.

STATISTIKY CYKLOCOMPUTERU:
Čistý čas: 3h 02 min
Ujetá vzdálenost: 52,41 km
Průměrná rychlost: 17,2 km/h
Maximální rychlost: 50,3 km/h

 Fotoalbum

Žádné komentáře:

Okomentovat