21. srpna 2015
ŠUMPERK - BRATRUŠOV - LUŽNÁ - KOPŘIVNÁ - HANUŠOVICE - VLASKÉ - MALÁ MORAVA - SKLENÉ - VODOPÁD MALÉ MORAVY - SUTĚ - U VČELÍNA - U ŠTĚRKU - POD BABUŠÍ - U SEDMI CEST - JASANÍ HŘBET - KASKÁDY PRUDKÉHO POTOKA - U ZATÁČKY SMRTI - NAD HYNČICEMI/VLEK - CHATA NÁVRŠÍ - NAD ŠTVANICÍ - STŘÍBRNICE - STARÉ MĚSTO - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK
Ve čtvrtek jsem si řekl, že by nebylo od věci korunovat konec dovolené nějakou větší akcí. Už dříve jsem plánoval naštívit vodopád Malé Moravy v oblasti Králického Sněžníku a tohle byla příležitost plán uskutečnit. Trasu jsem si sice naplánoval, nakonec však byla o dost jiná. Změny spíše k lepšímu, takže žádný stesk a žádné slzy. Naopak. Najeto přes krásných 90 km, z toho významná část po krpálech třetího nejvyššího pohoří ČR.
Kola dofoukána, batůžek nabalen, času habaděj. V 10:10 vyrážím od paneláku splnit misi. Přesně v rámci předsevzetí, že se nebudu nijak hnát, jedu pěkně pohodově přes Bratrušov nahoru na Lužnou. Tak svěží jsem tam snad ještě nikdy nedojel:) U ohrady s ovečkami chroupám tatranku a následně se spouštím dolů do Kopřivné.
Až do Hanušovic je to sjezd o délce převyšující 5 km a já neznám cyklistu, který by si ho neužil. V Hanušovicích vybírám cestičku okolo řeky, abych se vyhnul provozu, a na silnici najíždím až u mostu poblíž soutoku Moravy s Brannou. Na křižovatce hned za mostem musím odbočit doleva a pozvolna začít zase stoupat. Stoupání je mírné a dá se tu jet docela rychle, žádný strach mít netřeba. Po hlavní silnici z Hanušovic na Králíky dojíždím až na okraj Malé Moravy. Nejpohodlnější způsob jak se dostat do centra, budeme-li tak říkat okolí tamního kostela, je odbočit doprava za hospodou. Já ale jedu až ke křižovatce na Horní Hedeč a k Malé Moravě odbočuji po kamenité polňačce přes trať. Ne že by to byl záměr, prostě jsem zapoměl odbočit na správném místě, ale zkuste předstírat, že jste to přeslechli.
Tahle polňačka nejprve na krátkém úseku citelně stoupá a pak už vede pěkně po rovince až nad malomoravský kostel, kolem něhož sjíždím o kus níže zase na silnici. No a po té silnici pořád dál a dál, což v daném případě znamená taky výš a výš, i když to pořád není nic hrozného. Úsek mezi Malou Moravou a osadou Sklené je vesměs lesnatý s řídce nastavěnými domky a chalupami. Sklené mě překvapuje svou upraveností. Nejsem si jist jestli jsem někde jinde viděl na dvou mostech přes říčku truhlíky s květinami.
Vtipná je i naproti kapli stojící autobusová zastávka, jejíž stěny jsou pokryty časy spojů. Na pohled ponurou a nudnou plechovou boudu to pěkně oživuje. Protože autobusy ale nejsou předmětem mého zájmu, pokračuji ve stoupání. Na konci dědiny nalézám rozcestí a pod rozcestníkem přilepené plakáty se zákazem vstupu do lesů. Důvodem je nedávná kalamita, o které jsem tu už psal. Visí tu i nějaké telefonní číslo, kam si můžete zavolat o informace. Vracet se mi nechce, když jsem se už dotrmácel až sem a vodopád mám nadosah. Vytahuji tedy mobil a paní na konci linky se ptám na stav věcí. Už podle hlasu je poznat, že ji to hróóózně "zajímá". Zákaz prý platí všude, že prý mi nemůže ve vstupu zabránit, ale ať počítám s tím, že je to na vlastní nebezpečí a s rizikem pokuty 5000 Kč. Tak to mi teda polib p... Takové informace jsou fakt "móóóc užitečné". Nechal jsem tu osobu vrátit se ke kafíčku a pilování nehtů a rozhodl se alespoň k vodopádu dojet stůj co stůj. Během dalšího výstupu mě míjí dvě auta, ale nikdo si mě ani nevšiml. Bez potíží dorážím až k rozcestníku u vodopádu (825 m.n.m.) a sestupuji do rokle, kde se nachází dvě krásné na sebe navazující kaskády.
Voda průzračná, pohled parádní! Škrábu se zase nahoru ke kolu a potkávám túrující pár středního věku. Prý tu chodí už čtyři dny, normálně míjejí dělníky a nikdo jim problémy nedělá. O kus výše, na rozcestí Sutě (900 m.n.m.), přijíždí dokonce nějaký předák lesáků, který na místo prací navádí nákladní vůz. Na můj dotaz ohledně zákazu se tváří nechápavě. Že o ničem neví a prý to přece platí pro lesy, ne na značených cestách. Ještě že jsem tu ježibabu na telefonu neposlechl. Bohužel cesta, kterou jsem plánoval původně vyjet na rozcestí U sedmi cest, je plná větví a popadaných kmenů. Nezbývá než zvolit malou objížďku. Nevadí, sil i času mám pořád dost. Následující etapa není dvakrát záživná, protože vede převážně lesem. Alespoň se občas otevřou vyhlídky z pasek. Tam člověku dojde jak vysoko už vystoupal.
Na rozcestí U včelína dělám krátkou zajížďku, abych se podíval jak pokračuje stavba nové atrakce u chaty Slaměnky nad Dolní Moravou. Když se stromy trochu rozestoupí a odhalí dotčený vrchol, nestačím žasnout. Projekt "Stezka v oblacích" je skutečně velikášský. Mezi jeho příznivce mě nepočítejte. Postavit takovou ohromnou příšernost ve zdejší krajině, navíc na kopci, kde bude kur... kazit pohled ze všech stran, to je zkrátka prasárna. Vracím se zase na rozcestí a pokračuji ve stoupání. Podél silnice kolem vrchu Chlum k rozcestí U štěrku (1155 m.n.m.) se ukrývá pár prvorepublikových pevnůstek, naneštěstí z cesty jich moc vidět není.
Raději se tedy dívám na druhou stranu, kde se přes údolí nabízí vzdálené panorama Orlických hor. Křižovatka lesních cest nazvaná ne bezdůvodně U štěrku je pro mě už známým místem, což platí po celou následující etapu až k dalšímu rozcestí U sedmi cest (1092 m.n.m.). Dělí je zhruba tři kilometry vrstevnicové šotoliny. U sedmi cest známá místa znovu opustím, ale ještě předtím si dávám na posilněnou další tatranku a banán. Teprve poté se opatrně vydávám žlutou turistickou značkou dolů. Tahle cesta je určena spíš pro pěší.
Jde o prudký sešup s kořeny a kamením, tak raději stojím na pedálech a rukama držím brzdy, abych se někde nerozflákal. Celé to měří asi 750 metrů a opatrnost je rozhodně na místě. Vyjíždím u rozcestníku Jasaní hřbet, kde vlastně nic zajímavého není, načež zahajuji sjezd po šotolinové cestě ke kaskádám Prudkého potoka. Cestou narážím na další polomy a paseky, které sice daly přírodě zabrat, ale zase otevřely nádherné výhledy na Staroměstsko a část Hrubého Jeseníku. Opět potkávám turisty, tedy spíš dvě turistky. U Prudkého potoka prý řádí lesáci s traktory a na moje šance projet nebo něco vidět se netváří moc optimisticky. No, uvidíme. Na rozcestí Kaskády Prudkého potoka je skutečně živo. Dva traktory, improvizovaná lanovka, řev motorů a motorových pil. Volím přímý postup. Klepu na dveře jednoho z traktorů a ptám se řidiče, jestli bude vadit když si na chvíli zaběhnu nahoru ke kaskádám. Bez problémů dostávám svolení, takže stavím kolo vedle cesty a pěšky se škrábu nahoru po červené značce. Důkaz, že když se lidi domluví jako lidi, nějaká baba na telefonu se může jít bodnout.
Posledně jsem se ke kaskádám škrábal z rozcestí U srubu, které se nachází o něco níže po svahu, takže tohle bude zase jiná část toku. Jak se ukazuje, i zde před měsícem citelně zasáhla vichřice. Do potoka se místy sesuly části svahu, jinde přes něj leží vyvrácené stromy a viděl jsem dokonce i strženou lávku, která sem byla zřejmě naplavena proudem odněkud shora. Docela drsné. Ale abych si jen nestěžoval, našel jsem taky několik větších a zajímavých kaskád. Při jejich focení dokonce zahučel jednou nohou až skoro po koleno do vody. Heč! :)
Pak stejnou cestou zpátky ke kolu a hurá dál. Sjíždím na rozcestí s optimistickým názvem U zatáčky smrti a jsem zase na známém území, po němž jedu - chvíli nahoru a chvíli dolů, až k vleku nad Hynčicemi pod Sušinou. Po cestě opět několik nádherných panoramat, mimo jiné i to v úvodu článku. Taky od vleku je luxusní pohled dolů na Hynčice a okolí. Měl jsem v úmyslu spustit se dolů na sedlo Štvanice, ale rozcestník hlásí, že k chatě Návrší je to odtud pouhých 3.5 km, tak pojedu tam.
Láká mě představa, že si v restauraci dám pozdní oběd a navíc vedle chaty teče studánka, kde můžu doplnit bidon. Na zhruba 300 metrech je potřeba něco nastoupat, pak už se jede až k chatě po rovině nebo mírným sjezdem. Naprostá pohoda! Na Návrší (875 m.n.m.) svoje plány musím změnit. Lidí jak psů, takže bych nejspíš zdechnul hlady, než se dočkal oběda. Studánka je vyschlá, ani tady mi pšenka neporoste. Zahajuji tedy urychlený ústup, to znamená sjezd do Stříbrnic. Asi tříkilometrový sešup je možností si užít trochu rychlosti a adrenalinu, samozřejmě s ohledem na základní bezpečnost. Další na trase je Staré Město pod Sněžníkem, kde si snad konečně koupím něco na pití a do žaludku.
Nad náměstím tam mají supermarket (v takové místní variaci), kde beru tatranku, nanuk, plechovku spritu a půllitr kofoly. Kofolu si nechávám na cestu, zbytek rvu do žaludku v sedě na zídce před prodejnou. O dalším postupu je jasno, teď už pojedu normálně po silnici do Hanušovic a tam to vezmu domů přes Raškov a Bohdíkov k poslednímu většímu kopci, za kterým leží Šumperk - domov.
U baráku kontroluji stav ujetých kilometrů a číslo na displeji tachometru vypadá hodně uspokojivě. Plán dne byl splněn na 200%.
STATISTIKY
Celkový čas 7:12 (10:10-17:22)
Čistý čas jízdy 4:58
Ujetá vzdálenost 90,8 km
Průměrná rychlost 18,2 km/h
Maximální rychlost 65 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat