2. května 2009
ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - POD HORNÍ NÁDRŽÍ - DLOUHÉ STRÁNĚ (HORNÍ NÁDRŽ) - LOUČNÁ NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Když jsem přítelkyni na 1. máje ráno navrhl tento výlet tak jsme se málem pohádali, ale nakonec jsme se přece jen vydali pro kola a následně na cestu. Bohužel foukal silný vítr, takže až do Loučné jsme jeli jako šneci na lehké převody s a těžkým úsilím. Přítelkyně si zaslouží pochvalu, protože navzdory mému očekávání nijak vyjímečně nenadávala a šlapala jak fretka. Nebývá to úplně pravidlem, ale o to víc to potěší. Prostě bych ji nominoval na dnešního - pardon, včerejšího, borce na konec.
V Loučné, kde nám teprve mělo začít pořádné stoupání, jsme si ještě na posilnění dali kafčo v jedné místní restauraci u rybníka. Mají tam zajímavé sošky, takže na ochutnávku jukněte do galerie - pár jsem jich tam dal. No a po kafi a lehkém odpočinku už nezbývalo než se vydat na tu náročnější část cesty. Loučná nad Desnou je od Šumperka asi 17 km, z Loučné nad Desnou k turistické značce "Pod horní nádrží" pak kilometrů 10. Od této značky ve výšce 1180 m.n.m. je třeba zdolat ještě asi kilometr a půl až přímo k nádrži, která je ve výšce 1351 m.n.m., přibližně stejně jako vrchol Šeráku. Že to nebude úplně jednoduché bylo tedy jasné hned. Dobrým znamením bylo, že přítelkyně před rozcestníkem těsně pod kopcem prohlásila, že "na mapě to nevypadá zase tak brutálně". Že mapa se od skutečnosti někdy dost liší a co znamenají vrstevnice jsem si preventivně nechával pro sebe, abych nepodrýval morálku manšaftu - tedy fraušaftu. Je až s podivem jak snadno se ty první kilometry jely.
K Tříkamennému potoku to bylo za pár minut a na rozcestníku se už skvěl údaj o 1,5 km nižší. Mezi stromy tolik nefoukalo, slunce krásně svítilo a vzduch byl prostě tak akorát. Navíc samotná cesta velmi dobrá, s pěkným asfaltovým povrchem, po kterém se jede jedna báseň. Asi čtyři kilometry se vine listnatým lesem, který pak začnou nenápadně střídat jehličnany. To už se také objevují první výhledy mezi stromy a čím výše stoupáte, tím dostává krajina divočejší charakter. Člověka tak trochu zarazí ten kontrast na tak malém úseku, ale každpádně je to spíš příjemné zpestření. Zhruba kilometr nad Uhlířskou cestou přišla první únava. Sice jsme celou cestu jeli co možná nejméně namáhavě a čas od času sesedli, ale přece jen je to pořád do kopce a to se projeví. Citelně se ochladilo a stromy kolem cesty vypadaly o něco menší než dole v údolí. Raději jsme si tedy oblékli větrovky abychom neprochládli. Trvalo ještě nějaký čas než jsme se dostali k trojici větrných elektráren - takovému prvnímu záchytnému bodu. Překvapilo mě jak silný hluk otáčející se vrtule vydává. Do té doby jsem si vždycky myslel, že ty petice a stížnosti obyvatel obcí, kde se výstavba větrných elektráren plánovala, jsou jen kverulantství. Teď už vím, že nejsou. Ony ohromné vrtule nepůsobí ani v přírodě zrovna pěkně, ale už pár let tvoří dominantu této části krajiny a obávám se, že s tím nic moc nenaděláme. Od větrných elektráren už jsme přímo před sebou viděli kopec, kterému jako by někdo uřízl horní část. Právě tam se nachází přehrada, k níž jsme měli namířeno. Potěšil nás krátký sjezd z kopečka, i když jen na chvíli. Pak ho zase vystřídalo stoupání. K výše zmíněné značce "Pod horní nádrží" zbývalo asi 400 metrů.
Dojeli jsme na menší planinu, od níž se silnice rozděluje nahoru k přehradě a kamsi dolů - předpokládám, že ke spodní nádrži. Byl odtamtud nádherný výhled na celý masiv Hrubého Jeseníku, kterému vévodí Praděd se svou věží. Byla vidět i chata Švýcárna a nalevo od Pradědu Petrovy kameny, kam se podle pověstí slétají čarodějnice. Den předtím jsme je ale asi všechny upálili, protože jsme žádné nezahlédli. Na okolních svazích, ale i podél naší cesty, ještě ležely zbytky sněhu. Vzduch už byl hodně chladný a vítr, volně se prohánějící prostorem mezi kopci, zesílil ještě o pár řádů více než v údolí. Příroda se tu ještě pořád pomalu probouzela do jara. Zatímco v Šumperku už odkvétají stromy, tady teprve na keřích pučely listy. O něco výše už prakticky zmizely všechny vysoké stromy, kopce pokrývala pouze tráva bičovaná vichrem a mokrá od tajícího sněhu. Ale ten výhed stál za to! Vyšli a vyjeli jsme ještě několik posledních desítek metrů a byli jsme u cíle. U chaty ostrahy nádrže silnice končí. Je tu malé parkoviště kde jsme nechali kola a po schodišti vystoupali až na na hráz přehrady. Vichr vál opravdu bezlítostně. Chvílemi byl problém udržet se na nohou a uši zaléhaly. Udělali jsme si tedy narychlo pár fotek, prohlédli si přehradu a honem zase spěchali ke kolům. Bylo asi 16:30, cestu k cíli jsme tak zvládli za nějakých pět hodin, z toho hodinu a čtvrt zabrala jízda ze Šumperka do Loučné. Je potřeba připočíst pauzu v restauraci a fotozastávky. Dolů to už šlo rychleji.
Dokonce tak rychle, že v jedné zatáčce přítelkyně lehce nezvládla brždění a málem to vzala přímo přes les. Musím říct, že v tu chvíli i ve mě pořádně hrklo. Páčit ji prvního máje z kmene stromu by nebylo zrovna to pravé ořechové romantické. Dole v údolí jsme byli asi za půl hodiny. Čtyři hodiny nahoru, třicet minut dolů - i tohle patří k horské cykloturistice. Jelikož jsme od rána pořádně nic nejedli, naše první kroky vedly do hospody. Nebudu vám vykládat že tam skvěle vaří, neboť by to nebylo objektivní. V tu chvíli by i hadr s pilinama chutnal jako delikatesa. Cestou domů jsme se ještě stavili na dezertík ve Velkých Losinách, a pak už to vzali přímo domů, kam jsme dorazili něco před půl osmou. Výlet to byl poměrně náročný, ale skvělý. Konečně jsem splnil svou "krajanskou povinnost" Dlouhé Stráně navštívit. Doporučuji všem to zkusit také, ale přece jen raději o nějaký ten pátek později až bude příznivější počasí.
Žádné komentáře:
Okomentovat