15. dubna 2009
ŠUMPERK - VIKÝŘOVICE - RAPOTÍN - VELKÉ LOSINY - ŽÁROVÁ - PEKAŘOV - TŘI KAMENY - PŘEMYSLOV - LOUČNÁ NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Začneme-li pro lepší představu u šumperského vlakového nádraží, pak musíme jet po Jesenické ulici až na konec města, kde zahneme na klidnější silnici do Vikýřovic. Můžeme si vybrat buď zkratku kolem zahrádkové kolonie nebo státní silnici s křižovatkou nedaleko pensionu "U Jirsáka". Jede se pěkně po rovince, po jakštakš dobré cestě a s pěknými scenériemi. Do Losin dojedeme po zhruba devíti kilometrech, což je otázka dvaceti minut. V Losinách se rád zastavuji v parku u tamního zámku. Přes neveselou historii je tam klídek a příjemné posezení u jezírka plného malých kapříků. Atrakcí místní domorodé drobotiny je krmit rybky třeba rozdroleným rohlíkem. Voda se pak začne vařit jako by tam nebyli kapříci, ale piraně. Po odpočinku projedeme průjezdem přímo pod zámkem a po cyklistické stezce dojedeme do lázní (doufám že všichni víte, že Losiny jsou známými lázněmi!). Lázeňským parkem sice není dovoleno projíždět, ale na kolech tam jezdí každý a odjakživa. Nic na tom nezmění ani brána, kterou někdo zlomyslně přehradil silnici na konci parku. Ona se dá celkem pohodlně obejít;) Za touto bránou nás čeká asi padesátimetrová rovinka a poté silnice, kde se dáme doprava. Brzy nás rovinky definitivně opustí a začneme stoupat. Nejdříve do Žárové. Žárová je dědina dlouhá jak týden před výplatou roztáhnutá po celé délce silnice prakticky až na vrchol kopce. Místní turistickou atrakcí je hřbitůvek a dřevěný kostelík. Podobný je i v nedalekém Maršíkově, jenže to je poněkud jiným směrem… Dřevěný kostel se nachází ve spodní části Žárové a většinou bývá zavřený. Já jsem se dovnitř podíval jen jednou a bylo to opravdu zajímavé. Žárová mě zaujala i potokem, který protéká prakticky celou obcí. Voda na něm protéká pod malými mosty a padá přes drobné splávky, což vypadá opravdu moc pěkně. Méně pěkný je kopec, který je potřeba vyšlapat. Budiž útěchou, že seshora je za dobrých podmínek působivý výhled směrem k Jindřichovu a vrchovině nad Hanušovicemi. Další jízda se asi tři kilometry mírně vlní mezi polem pod vámi a lesem nad silnicí, až dorazíte k nenápadné odbočce. Pokud byste jeli stále rovně dojedete k Pustým Žibřidovicím, ale tam jsem nemířil.
Vzal jsem to doprava - přímo tam, kam ukazovala malá šipka s nápisem "Pekařov", což nedaleký rozcestník doplňoval informací o vzdálenosti 1km. Tento rozcestník, označený popiskou "Nad Žárovcem", už se nachází v nadmořské výšce 638 m.n.n. Je tedy o pár výše než vrchol Háje u Šumperka. Má-li Šumperk samotný průměrnou nadmořskou výšku 300 m.n.m. můžeme říci, že zde jsme vyšplhali asi o 330 metrů na nějakých 15 kilometrech. A bude hůř.
K Pekařovu je to od rozcestníku opravdu asi jeden kilometr. Cesta vede spíše do kopce. Přivede nás na jakési rozcestí, kam dolů bychom jeli do samotné vesnice, zatímco musíme nahoru k oblasti rekreačních chat a chalup. Je vidět, že místní podnikavci jsou si vědomi potenciálu, který čistá horská příroda skýtá a tak si svých penzionků nabízených k nájmu hledí. Leckde nechybí ani bazén či tenisový kurt, což se do lesního klidu přece jenom příliš nehodí. Mezi pekařovskými chatami je třeba se šplhat poměrně těžce. Stoupání je prudké a zahanbeně přiznávám, že v jednom místě jsem zbaběle seskočil a asi padesát metrů šel pěšky. Nasedl jsem zase před jakýmsi větším stavením v zatáčce s výhledem na zasněžené hory. Tento výhled bohužel opět kazil opar stejně jako o něco dále. Popojedeme k malému penzionu jedovatě zelené barvy, jehož majitel si zřejmě myslí, že mu tam bude jezdit víc zahraničních turistů než těch domácích. Jak jinak si vysvětlit nápis "No trespassing!" na závoře do dvora? Od jedovatého pensionu už jsem pokračoval výhradně neobydlenou divočinou. Stále po úzké asfaltové cestičce plné štěrku a stále do kopce. Táhne se to, byť ne příliš dramaticky. Za zmínku stojí snad jen rozcestník s údajem, že jsme vystoupali zase o více než sto metrů výše než před odbočkou na Pekařov. 750 m.n.m. Je to znát. V příkopech se stále povalují zbytky sněhu, což mi připadlo docela zvláštní když jsem kolem něho projížděl jen v tričku s krátkým rukávem a nezdálo se mi, že by byla kdovíjaká zima.
Zkrátka to byla makačka, ale taková ta příjemná. Kochal jsem se výhledy mezi stromy, lesním tichem, čerstvým vzdouškem, sluníčkem, srnkami utíkajícími do houští a cesta utíkala. Konečně jsem se vyškrábal až na místo, kde stoupání končilo a cesta vedla po vrstevnici, občas dokonce i maličko z kopečka. Sněhu už tady bylo více. Chvílemi dokonce tolik, že jsem musel sesednout a kolo opatrně provést bílou, studenou, a především mokrou hromadou. Asi netřeba připomínat, že v těchto teplotách sníh taje jak blázen a procházet jím v lehkých polobotkách od Vietnamců není právě radostný zážitek. Taky jsem si konečně oblékl svoji oblíbenou větrovku, doposud schovanou na dně batohu. Když jsem dojel k odpočívadlu u Třech kamenů, bylo přesně 18:50 hodin. To není tak špatné uvážíme-li, že jsem z domova vyrazil asi v 16:00 a to ještě zmožen pracovním úsilím. Zamkl jsem kolo a jen s batohem na zádech se vydal ke skalám. Ty se podle informace z rozcestníku nachází půl kilometru od útulny, ale možná je to o něco méně. Cesta byla sice rozbahněná tajícím sněhem, ale u skal samotných to bylo mnohem lepší. Protože tam slunce může většinu dne nerušeně svítit, téměř všechen sníh už roztál a dokonce i tráva byla pěkně suchá, takže jsem na místo dorazil bez potíží. Opar, sviňa, stále přetrvával a poněkud kazil výhled směrem k Ramzové a Pradědu. Televizní věž na Pradědu a větrné elektrárny na Medvědí hoře byly tedy vidět přes závoj, ale náladu jsem si tím zkazit nenechal. Naopak. Po dostatečném vykochání jsem se vydal opět stejnou cestou ke kolu a zahájil návrat. Vzhledem k tomu, že cesta ke Třem kamenům trvala necelé tři hodiny, počítal jsem s tím, že zpátky (tentokrát převážně směrem dolů) to bude aspoň jedna a půl. Nebyl tedy čas k otálení, protože o půl deváté už není ani příliš světlo, ani příliš teplo. Od útulny je potřeba sjet na Přemyslovské sedlo. Cestu ovšem ještě mnohde přehrazoval sníh s ledem, takže bylo nutné jet pomalu a opatrně. To i s ohledem na nevalný stav povrchu cesty. Jestliže tedy plánujete můj výlet napodobit, pamatujte, že budete potřebovat dobře seřízené brzdy. Já jsem si ty svoje naštěstí seřídil právě předevčírem a v duchu jsem si za to gratuloval. Kdybych to neudělal, pravděpodobně byste tu nečetli líčení výletu, ale nekrolog. Přemyslovské sedlo se nachází na nejvyšším bodě silnice z Loučné nad Desnou do Nových Losin. Je odtamtud pěkný výhled (tedy není-li opar jako byl včera) a je tam i malé posezení podobné tomu u Třech kamenů (kde je o něco větší) a na spoustě dalších míst v okolí. Louky jsou zařízeny jako pastviny pro dobytek, obehnány kovovým drátem mezi dřevěnými sloupky a když jsem se o něj při fotografování bezděky opřel poznal jsem, že v hrazení je opravdu elektřina. Při pohledu na zvířata kolem mi došlo, jak se u nás opět rozmohl chov nejen krav, ale i koní a ovcí. Každopádně mě to těší. Pohled na stádo koní má něco majestátního a ovečky působí o něco roztomileji než kráva, s debilním výrazem v obličeji (nebo co to má) přežvykující luční býlí. Jak už bylo řečeno, z Přemyslovského sedla se můžete dát buď doleva na Nové Losiny a pak na Jindřichov, Hanušovice a do Šumperka třeba přes Kopřivnou. Doprava pak projedete Přemyslovem, načež se ocitnete v Loučné nad Desnou, odkud pak do Šumperka dojedete pohodlně a prakticky stále mírně z kopečka. Jak jistě tušíte, včera jsem neměl moc času a tak jsem využit tu druhou variantu. Až do Loučné je to jízda smrti. Stav vozovky by se dal charakterizovat japanismem "samajama". Je plná děr, štěrku a necitlivě zalátaná kusy asfaltu. Navíc taky mokrá od potůčků vody z tajícího sněhu na kopcích. Brzdy si zde užijí tvrdé chvilky stejně jako zadní část těla cyklisty (zvláště pánského pohlaví). Prakticky hned v Loučné se ale situace obratem změní. Příjezd na kvalitní asfaltovou silnici je balzám na duši i na prdel a mě se zdálo, že kolo jede samo. Potěší i fakt, že v údolí je citelně tepleji než nahoře. Užíval jsem si tedy kvalitní cesty, snadné jízdy i teplého vzduchu. Do Šumperka jsem dorazil sice za mírného šera, ale v neočekávaně dobrém čase. U paneláku kde bydlím jsem stál deset minut před osmou hodinou večerní. Celá cesta mi tedy i se zastávkami trvala asi čtyři hodiny.
Údaje z cyclocomputeru pak hlásí tohle:
čistý čas 2:47
vzdálenost 50,69 km
průměr 18,2 km/h
maximální rychlost 50 km/h.
Žádné komentáře:
Okomentovat